Stáhni mě do pekla
Drag Me to Hell
USA, 2009, 99 minut
Režie: Sam Raimi
Scénář: Sam Raimi a Ivan Raimi
Hrají:
Alison Lohman (Christine Brown)
Justin Long (Clay Dalton)
Lorna Raver (Sylvia Ganush)
Dileep Rao (Rham Jas)
Sam Raimi je jedním z režisérů, kteří už se dávno zapsali do dějin hororu a jejich jméno nebude zapomenuto. Série Evil Dead je jednou z těch, která nadchne i dlouho po tom, co byla natočena, a znají ji nové a nové generace. No, nebudu zas tolik přehánět, filmy tak staré nejsou, spíš by mě zajímalo, jestli se někdy dočkáme remaku anebo pokračování a na jaké úrovni. Sam Raimi, poté, co byl odvolán z režisérské stoličky pro dalšího „Spider-Mana“, v pořadí již jeho čtvrtého, se dál věnuje své tvorbě, i když je pravdou, že více producentské než režijní. Po třetím „Spider-Manovi“, který šel do kin v roce 2007, natočil zatím pouze jeden film, a to právě „Stáhni mě do pekla“.
Trochu smutné na této skutečnosti je, že se jedná o první Raimiho horor po sedmnácti letech od natočení „Armády temnot“, třetího a zatím posledního dílu série Evil Dead. Ale dobře že tak, že se pan režisér vrátil k tomu, s čím začínal a povedlo se mu to s plnou parádou. „Stáhni mě do pekla“ je přesně takovým filmem, který bychom od Raimiho čekali. Je to horor, který je žánrově v podstatě čistý, ale zároveň je prodchnut humorem, který je velmi černý a velmi drsný.
Sam Raimi si hodně zvykl na digitální efekty, které nejen použil, ale sám rozvíjel z hlediska technologií při tvorbě „Spider-Mana“. A je to patrné i na „Stáhni mě do pekla“, kde už máme digitální mouchy a digitální krev. Setkáme se i s klasickými „ručními“ efekty, ale ty digitální dokážou mnohem více a mnohem snáz to, co by reálně nebylo možné udělat, anebo ano, ale pouze s velkými omezeními. Takhle můžeme krásně a přímo sledovat, jak hlavní hrdince tryská krev z pusy, a když si ji zakryje, tak vyvěrá z nosu. Nic není sestřihnuté, na všechno se díváme z odstupu, aby bylo jasné, že je tam skutečně Alison Lohman a byl vytvořen dojem realističnosti. Jenže krev není úplně dokonalá a je to poznat. Ale co na tom, když je výsledný efekt tak zábavný?
Režisér a scénárista v jedné osobě není v takové síle, jakou měl před lety, ale stále je to on a jeho rukopis je patrný. A i když závěr není nijak nepředvídatelný, dostává se nám v dostatečně emotivním balení, abychom to sežrali i s navijákem. Celou dobu víme, jak to dopadne, že není cesta zpět, ale stejně s napětím čekáme, co bude dál, jak se film vyvine, jak se bude Christine snažit vymanit z prokletí. Mimochodem její souboj s cikánkou je jednou z nejlepších scén a vlastně kdykoli se cikánka znovu objeví, scéna stojí za to, ať už proto, že vás vyděsí, anebo proto, že vás pobaví.
Scénáristé přesně věděli, jaké scény použít, aby byly dostatečně nechutné, hrůzu budící, nepříjemné a temné. Scéna s mouchou je vážně odporná, stejně jako je vtipná chvíle, kdy Christine zjistí, že jí něco bzučí v břiše. Vystřelené oči z cikánčiny hlavy jsou opět v kontrastu s vypjatou situací, stejně jako odporné oko vykukující z dortu ve chvíli, kdy se Christine snaží zapadnout do rodiny svého bohatého přítele. Raimi má pro horory dar. Škoda, že jich nenatáčí víc. Diváci by se měli na co těšit. Ale já se těším i na jeho další filmy, které jsou mimo žánr, jako tomu bude s jeho „Oz: The Great and Powerful“. I když třeba nás překvapí a natočí příběh hodně jinak.
Hodnocení: 75%
