John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými
Vydalo nakladatelství Argo, 2012, 358 Kč
O tom, jak mrtví vstali z hrobů, toho už bylo napsáno a natočeno mnoho. Úsvity, soumraky, dny, deníky, apod. Je obtížné přijít s něčím originálním. Netvrdím novým, protože zombie díla vznikají stále a pořád, jen výjimečně se však stane, aby se divák či čtenář zamyslel nad tím, že s tímhle se tedy ještě nesetkal. Není však komu co vyčítat, horory o zombies mají určité hranice, takže nápady se skoro nutně musí překrývat, nebo hůř, opakovat. A pak se jako blesk do tohoto zombie skepticismu objeví kniha od Johna Ajvida Lindqvista, která ve svém příběhu probudí mrtvé a po dlouhé době čtenáře hororů překvapí, jak také může být se zombies zacházeno.
Příběh „Jak zacházet s nemrtvými“ (2012 – české vydání) se odehrává ve Švédsku, v okolí Stockholmu, v sprnu 2002. Obyvatele města zastihne podivná a nesnesitelná bolest hlavy, pro což nikdo nemá vysvětlení. Následně však přijde moment, který všechny lidské bolístky přehluší. Mrtví, kteří zemřeli během posledních dvou měsíců, se začnou probouzet. Stockholm se však nepromění v krvavá jatka, jak by nástup zombie napovídal. Mrtví totiž netouží po ničem jiném, než se vrátit do svých domovů, k rodinám a známým. Jako by se nic nestalo, jako by nespadli do chřtánu samotné smrti. Lindqvist následně rozehrává naprosto racionální sled událostí a pochopitelné jednání společnosti, která na něco tak nepřirozeného není připravena materiálně a už vůbec ne psychicky. Navíc, když se v přítomnosti mrtvých u živých lidí začne projevovat telepatie, vyvstává řada podstatných otázek. Jak se k mrtvým chovat? Proč vstávají z hrobů? Jak s jejich zmrtvýchvstáním souvisí bolest hlavy? A jsou uvnitř hnijících těl skutečně duše jejich původních majitelů?
V knize sledujeme tři příběhové linky. První se věnuje mladé rodině, manželům s malým synkem. Téměř dokonalá idylka je zničena, když manželka po nárazu autem do losa zemře. Protože se tak však stane přesně ve chvíli, kdy se mrtví začnou probouzet, stane se jediným exeplářem, který je schopen alespoň na primitivní rovině komunikovat. Druhá linie se věnuje postaršímu novináři, jemuž před pár týdny zemřel při nešťastné náhodě šestiletý vnuk. Jako pracovník v médiu má přístup k velkému množství informací, a když zjistí, co se s mrtvými po probuzení děje, rozhodne se péči o vnuka vzít do vlastních a dceřiných rukou. Poslední dějová linka sleduje dvě ženy, babičku a její vnučku, které díky své citlivosti měly zvláštní schopnosti už před příchodem zesnulých návštěvníků. Prostřednictvím jejich vyprávění se kniha dotýká možné křesťanské reakce a přístupu mladé generace. Každá z postav se s mrtvými vyrovnává svým osobitým způsobem a během děje se jejich osudy několikrát potkají.
To, co tuto knihu odlišuje od ostatních hororů, je přítomnost soucitu a lásky. „Jak zacházet s nemrtvými“ je zombie horor, který se ale hodí číst v semišovém křesle s velkou lampou nad hlavou a čajem na stolku vedle křesla. A s máslovými sušenkami. Kdo hledá akci okořeněnou proudy krve, nechť sáhne po jiné knize. Tato je plná citu, realistických představ o něčem na prvním pohled nereálném a představuje trochu jiný úhel pohledu na smrt.
Z Lindqvistových děl se zatím nejvíc proslavil jeho debut „Ať vejde ten pravý“ (2010), který se nedlouho po vydání dočkal zfilmování jak na autorově rodné půdě, tak i v americkém remaku. Příběh o netradiční první upírské lásce opět rozčeřil stojaté vody hororové tématiky. John Ajvide Lindqvist se původně živil jako kouzelník a sólový komik, takže není divu, že se mu povedl další kouzelnický trik. Napsal osobitý hororový román o probuzení mrtvých a povedlo se mu vyhnout oblíbeným klišé. Proto by neměly upadnout do zapomění ani jeho další knihy jako „Lidský přístav“ (2005), "Hvězdička" (2010) nebo sbírka povídek „Papírové stěny“ (2006).
