Klasická béčka, to není o kvalitě, ale spíše o kvantitě, není to o umění, ale o zábavě. Jen se někdy nepovede ani ta.
Chata v lesích (2011)
04'10
2012
„Chata v lesích“ je přesně ten mix horroru a komedie, na který čekali všichni, kdo jsou jinak odpůrci těchto zábav. Je to snímek, který má už teď status kultovního, a to naprosto zaslouženě.
John Everson naneštěstí patří k těm hororovým autorům, kteří ač mají na kontě hned několik knih a ocenění (román „Covenant“ získal cenu Brama Stokera), k nám se přiblížil nejvíce polskými překlady a dosud jediným překladem do češtiny, povídkou v 25. čísle časopisu Howard. Zmiňovaný román v Polsku vyšel již před dvanácti lety, před dvěma lety mu tam pak vydali sbírku povídek "Cokolwiek zechcesz". Té teď nahlédneme pod záložku.
„Podobně jako atrakce v zábavním parku, které napodobují násilnou smrt, je hororový příběh šancí zjistit, co se děje za dveřmi, jež míváme obvykle zamčené na dva západy. Lidská představivost se však se zamčenými dveřmi nespokojí. Někde je tu další tanečník, šeptá nám v noci představivost…“
Ve druhé části seriálu režisér Stuart Gordon sáhl po svém oblíbeném spisovateli H. P. Lovecraftovi a převedl jeden z jeho čarodějnických příběhů do současnosti. Neběhá vám náhodou mezi nohami Hnědý Jenkin?
Románová prvotina anglického autora z půlky sedmdesátých let 20. stol. o střetu pomstychtivého tři sta let starého indiánského šamana s moderní civilizací.
Auto, kára, bourák, žihadlo, ale také stará plechovka, pojízdná popelnice apod. Snad nic jiného tolik nesymbolizuje člověka ve dvacátém století, jako automobil. Pouhá věc, umělý stroj bez života a mysli, který však dokázal zmenšit svět a zcela pozměnit lidské chování a myšlení. Je to zřejmě první věc (nebudeme-li počítat zvířata, ale zvířata dnes za věc považuje jen ten největší zabedněnec), která vás napadne, jíž člověk dává jméno (náš pekáč se jmenuje Viktor), často mu přiděluje ve své hierarchii, rodinnému statusu či obecně žebříčku hodnot svého života mnohem větší místo a prostor, než by si zasloužila. Na druhou stranu, vědomě opomíjí zjevná fakta. Tolik se brojí proti zkázonosnosti tvrdých drog (registrovaný počet úmrtí následkem požití drogy za rok 2003 je 124 obětí), ale fakt, že prostřednictvím aut ročně přijde o život mnohem více lidí (749 mrtvých za rok 2010 – a to je ještě nejnižší číslo od roku 1990) a dojde k mnohem větším hmotným škodám (4 924,99 mil. za rok 2010) je přehlížen a nikomu to nestojí ani za myšlenku. Mnoho lidí má plnou hubu životního prostředí, když odhodíte papírek (který se hodně rychle rozloží) vedle odpadkového koše, ale že se kvůli autům plošně ničí životní prostředí, kácí lesy, vysušují a jinak drancují přirozené ekosystémy a půda zalévá asfaltem a betonem, proti tomu se ozve jen málokdo. A to již nemluvě o tom, co automobil dělá s lidskou psychikou. Asi každý/á z nás se jednou stal/a tzv. pirátem silnic, uzavřeni, izolováni v soukromí a „bezpečí“ vlastního vozu jsme pouštěli/y hromy blesky na cyklisty, chodce a vůbec celou tu lidskou pakáž, která by si zasloužila přejet parním válcem.
Dean R. Koontz se vyznačuje hlavně schopností mrštně přebíhat v rámci fantastického žánru mezi hororem, sci-fi a mysteriózním thrillerem. A to jak v rámci své celkové tvorby, tak i v rámci jednotlivých příběhů. „Přízraky“ jsou však takřka čistým hororem, byť ani zde nezapomene příběh pomrkávat, že by se to nakonec mohlo vyvrbit i trochu jinak.
