Noc oživlých mrtvol

Jak by asi horor vypadal, kdyby Romero nepřišel se svým snímkem Noc oživlých mrtvol? Tak tohle je naprosto zbytečná otázka. On s ním přišel. V roce 1968 se na plátnech kin objevil snímek, který dokázal lidi vyděsit a zároveň si tuto vlastnost udržel po dalších čtyřicet let. Romero prostě natočil něco, co bylo na tehdejší dobu jiné, nové a zároveň tak stanovil laťku pro zombie horory.

Film začíná, abych pravdu řekl, trochu hitchcockovsky – blondýnka a „hezounek“ spolu jedou autem – kdy bratr a sestra jedou na hřbitov. Vedou přitom poměrně nezajímavý, přesto jaksi slibující dialog. Dají květiny na hřbitov, sestra se pomodlí a najednou si divák uvědomí, že v pozadí se klátí jakási postava. Kdo to je? Je to hrobník? Co tam dělá? Proč se tak klátí? Je nemocný? Milému Johnnymu to přijde vtipné, dokonce na mužovu adresu vtipkuje, ale když se ten po sestře vrhne, humor jej přechází.

Johnny během rvačky umírá a Barbra se zatím snaží utéct. Ale i přesto, že se mrtvola v podstatě belhá, není jednoduché jí utéct. Ve starších filmech je to normální, protože postava většinou hrůzou strne, ale Barbra utíká, a přesto není dost rychlá. Už se zdá, že prostě nemůže utéct, když nakonec se jí to přece jen podaří. Uniká do domu, který se zdá být bezpečným. Jenže přichází noc.

Brabra zde naráží na dalšího utečence, ale šokem je neschopná mluvit i myslet. Film po poměrně rychlém a zběsilém úvodu nabírá na klidu a my jako diváci spolu s postavami pomalu zjišťujeme, co že se to vlastně stalo a jestli to, co Barbru napadlo a Johnnyho asi zabilo, jsou skutečně oživlí mrtví nebo ne.

Postavy netuší, co se to děje, stejně jako to netušíme my sami. Proč, pokud to jsou skutečně mrtví, vstávají z hrobů a ožívají? Co to způsobilo? A tak posloucháme rádiová a televizní hlášení a pomalu si uvědomujeme, že možná nebyl nejlepší nápad zůstávat v domě. Kolem něho se totiž kupí stále více a více příšer.

Barbra a Ben zjišťují, že v domě jsou ještě další lidé, kteří jsou „normální“. První kontakt neprobíhá zrovna příliš přátelsky. Poznáváme, že lidé se chovají skutečně různě, když dojde ke stresové situaci. Někdo se snaží pomáhat, někdo chce přežít a někomu prostě záleží jen na sobě. Je tedy film pouze hororem, nebo je částečně i studií lidské psychiky? Odpovězte si sami.

Nejsilnějším lidským pudem je pud sebezáchovy. A právě tento pud vítězí. Bezpečí je tam, kde jsou ostatní normální lidé. A právě za těmi se obránci domu chtějí dostat. Potřebují k tomu maličkost. Natankovat náklaďák, který stojí venku. A jen tak mimochodem je obleženými oživlými mrtvolami. Akce k natankování končí fiaskem. A zde se opět ukazuje, že někteří lidé jsou natolik sobečtí, že by jiné nechali zemřít, jen aby sebe zachránili.

Ale noc ještě nekončí. Ač to z počátku vypadalo, že Romero se bude nechutnostem spíše vyhýbat, ve třetí třetině jimi vůbec nešetří. Jak noc graduje, graduje i děs. Oživlé mrtvoly ožírají lidské kosti, aby vše nakonec mohlo skončit dvěma skutečně děsivými scénami. V první scéně malá dívenka ohlodává paži svého milého otce, ve druhé scéně se krvežíznivý a masachtivý bratr vrhá na svou sestru. Máme to brát skutečně tak jak to je? Anebo jsou mrtví pouze metaforami?

Přežívá poslední. Ben, který vydržel až do úsvitu. A přichází záchrana v podobě úderné jednotky. S úsvitem přichází vykoupení… Ne, není tomu tak, Ben je považován za jednoho z běsů, a je zastřelen. Konec. Nikdo nepřežil. Na živých nezáleží, mrtvý už nevstávají. Stačí jedna střela do hlavy.
Vyznění filmu je umocněno černou a bílou, amatérskými herci neherci, zprávami z rádia a televize a hlavně atmosférou, která je prostě dokonale vystavěna. Nehraje se zde na lekačky, ty prostě nejsou potřeba. Děsivost filmu vychází z toho, že jsme zavřeni v domě, kolem kterého se potuluje několik kulhajících monster.