Omikron: The Nomad Soul
Vydali Quantic Dream v roce 1999
Omikron se jmenuje město v jiné dimenzi, trochu kyberpunkovsky přetechnizované a striktně organizované superinteligentním počítačem. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. Pod jeho povrchem ale bublá odpor a řádí nenažraní démoni. Odtud přichází Kay'l, aby se člověka u počítače - ano, přímo vás, co jste si hru nainstalovali - přeptal, jestli by náhodou nechtěl zachránit jeho svět. Taková věc se těžko odmítá, no ne? A protože v Omikronu není stěhování duší výmyslem, ale holou realitou, v Kay'lově těle můžete opustit teplo svého domova ve vteřině.
Nejdřív si pojďme vyjasnit, do jakého žánru "Omikron" vůbec patří. Autoři vyšli hlavně z principů adventur a přidali něco z bojových her, ze stříleček a z RPG (zvyšování dovednostní v osobních soubojích, magie, schopnosti). Protože jde především o příběh, dějová linka vede přímočaře, bez odboček a vedlejších úkolů. Tady by mohla zaznít první výhrada a taky, že zazní. Zásadní část adventur tvoří dialogy a "Omikron" na tom není jinak. Jen kdyby tak neporušovaly logiku. Občas z nich hlavní postava dojde k závěrům, které nejsou vůbec zřejmé, které přeskakují některý krok ve vyšetřování, případně nedávají dostatek informací pro další akci. Například jen co se Kay'l objeví na policejní stanici, dostane za úkol vést výslech. Ten se skládá asi z pěti dotazů a ať z možností rozhovoru vybíráte, jak vybíráte, výsledek dopadne pokaždé stejně - musíte se rozhodnout o vině či nevině osoby, která skoro nic neřekla.
Jak je dobrým zvykem u starších her, ukládat pozici lze jen na určených místech. Tady jsou označená třemi kroužky visícími ve vzduchu a není od věci porozhlédnout se po nich v každé lokaci. Na konci devadesátých let se sandboxy objevovaly sporadicky. Kdyby vznikl "Omikron" dnes, byl by skvělou příležitostí pro otevřený svět, ale koncepce rozsáhlého města i tak patří mezi největší pozitiva hry, včetně speciálního písma, značek, chování, oblečení či obyčejné reklamy na colu. Maximum prostředků je využito, aby přeneslo hráče do světa, který bude přitažlivý a uvěřitelný. Včetně takových detailů, že se hrdina omlouvá, když do někoho na ulici vrazí.
Zatímco příběh a design hýří zajímavými nápady a grafika byla na svou dobu na velmi slušné úrovni, mnohem horší je to s technickou stránkou "Omikronu". Složitější může být už ovládání pohybu postavy, pokud nejste zvyklí na akční kameru, jejíž úhel pohledu se při pohybu mění (naštěstí se při přestřelkách přepne na standard FPS). Do nepříliš přehledného a nešťastně koncipovaného (nejspíš na úkor originality) inventáře se dostanete pomocí klávesy Tab. Najdete tu možnost přenastavit ovládání, případně vřele doporučuji nastudovat si defaultní. Snaha zapojit v "Omikronu" do jednoho celku příliš mnoho žánrů se úplně nezdařila, každý z nich působí nedotaženě, až povrchně.
Jak jsme zmínili výše, soundtrack je dílem Davida Bowieho (na jeho vystoupení můžete mimochodem zaskočit i přímo v Omikronu) a Reevese Gabrelse. Příjemně napsaný hudební doprovod nezklame a některé písničky přidal Bowie i na svoje album Hours. Ze zvukové stránky se ale nejvíc povedl dabing, který vlévá strnulým NPC krev do žil.
"Omikron" není špatný projekt, i když nepřináší do oblasti počítačových her nic výjimečného. Má spoustu výborných nápadů, už jen samotná myšlenka přemísťování duší a že hrdinou je vlastně člověk u počítače, působí dodnes neotřele. Bohužel technické provedení mnohé výjimečné koncepce podkopává - pěstní souboje se mohou změnit v chaotické mlácení do klávesnice, střílení z pistole je tak špatně udělané, že nedokážete pořádně zamířit, přesto nelze minout, a když se třikrát, čtyřikrát netrefíte do pitomých dveří... O něco lépe se studiu Quantic Dream podobná kombinace vyvedla v pozdějším "Fahrenheit: Indigo Prophecy" (o němž jsme tu už psali). Věřte tomu, nebo ne, přesto je "Omikron" tak nabitý, že se z něj pro mnohé herní harcovníky stala srdeční záležitost.
Minimální systémové požadavky:
Windows XP / Vista / 7 / 8
Procesor 1.8 GHz
Paměť 512 MB RAM
3D grafická karta
