 |
|
El Orfanato, Španělsko, Mexiko, 2007
Režie: Juan Antonio Bayona Scénář: Sergio G. Sanchez Hrají: Belén Rueda (Laura) Fernando Cayo (Carlos) Roger Príncep (Simón) Mabel Rivera (Pilar) Óscar Casas (Tomás) |
Sirotčinec má na první pohled poměrně klasický příběh. Je tu jeden starý dům, s kterým patrně nebude něco v pořádku, a pak rodina, která se do něj s těmi nejlepšími úmysly nastěhuje. Ale on ten film není tak úplně předvídatelný, jak se na první pohled zdá. Je tu starý dům a jsou tu i duchové, ale přesto budete mít pocit, že tenhle film je trochu jiný, než všechny ostatní duchařiny. A není to jen tím, že se tu mluví španělsky, pokud tedy budete koukat na film v originálním jazyce.
 |
Atmosféra filmu je dobře vystavěná, i když zpočátku trochu připomíná film Omen. Ale to se brzy změní. Dítě, z kterého by se mohl stát onen ďáblův spratek, totiž mizí. A vlastně o tomhle ten film je. Není úplně o zahnání duchů nebo o něčem podobném, ale je o touze matky mít své dítě zpět.
Když syn zmizí, nejprve se má za to, že utekl, respektive tohle se dá vypozorovat. Ale s dalšími minutami má divák pocit, že je to trochu jinak, že dítě se stalo obětí duchů. Ale kupodivu ani tohle není úplně pravda, i když si to matka nakonec myslí a dělá vše proto, aby duchy přivedla k sobě a našla tak svého syna. Což se nakonec daří, ale asi trochu jinak, než očekávala.
 |
Film ukazuje, že člověk, ač racionální, se v určitých situacích stává bláznem, i když má pocit, že stále jedná racionálně. Zároveň je jasně naznačeno, že muž je racionálnějším člověkem, kdežto žena je tím citlivějším a citovějším. Její bezmezná touha ji doslova žene do záhuby, i když i tento pojem je zde tak trochu relativní.
Zajímavé na filmu je, že by mohl mít celkem tři konce. První je konec, kdy se žena setká se svým synem a objevuje pravdu. Takhle by skončil americký film. Pravděpodobně. Žena by se ještě nejspíš zabila nějakým brutálním způsobem. Druhý konec by bylo možné udělat ve chvíli, kdy syn znovu „ožívá“ a žena přijme za své i ostatní děti. Ale ani zde film nekončí, končí až ve chvíli, kdy její manžel pravděpodobně pochopí pravdu. Musím říct, že dobrý konec se vším všudy.
 |
Sirotčinec je dle mého názoru koncipován jako klasické pohádky. Je zde něco, co mění poklidné období na dramatické. V tomto případě je to nastěhování se do nového domu, respektive zmizení syna. V případě Červené Karkulky je to první setkání s vlkem v lese, u Jeníčka a Mařenky je to vyhnání do lesa. Poté dochází k děsivým událostem. Karkulka je sežrána, děti jsou vykrmováni v cele, v Sirotčinci je to matčino strádání a duchové, kteří se projevují jako pěkně temní parchanti.
 |
A nakonec je to „happy end“. Má ho Karkulka, Jeníček i Mařenka, Sněhurka, všechny pohádky. A má ho i Sirotčinec, i když se může zdát trochu bizarní. Přesto je to dle mého názoru nádherný šťastný konec, který je poeticky zasazen do moderní pohádky. Sirotčinec je pohádkovým hororem, který má svá děsivá místa, ale která pohádka je nemá?
