4. antologie českého hororu

90%
"4. antologie českého hororu" je na světě a tady je moje celkem obsáhlá recenze, respektive tradiční rozbor povídek.

4. antologie českého hororu

Vydalo nakladatelství Ladislav Kocka, 2013, 160 Kč

Obálka 4. antologie českého hororu.

Po roce zde máme další „Antologii českého hororu“, a i když se prve předpokládalo, že vyjde trochu dříve, jsem rád, že se počkalo a že se vám mohou představit autoři s těmito vybranými povídkami. A ano, opět se mohu pochlubit i tím, že jedna z mých povídek je také součástí již čtvrté sbírky českého hororu. V té se setkáte s některými známými jmény (kromě toho mého například dvojice Boček-Zubík nebo Štěrba), ale jsou zde i nová jména, která vás mohou překvapit. Na první pohled je vidět, že kniha vypadá výrazně lépe, protože přece jen 3. antologie českého hororu měla graficky špatně řešenou obálku. Obálka „4. antologie českého hororu“ je parádní a krásně se na ní čte text.

Text se čte skvěle i uvnitř, a to hlavně proto, že ty příběhy, které jsou vám tentokrát představeny, jsou zase o něco lepší než kniha předchozí. Na antologiích je krásně vidět, jak jejich kvalita roste, a asi se nemusím bát říct, že tohle vydání je zatím to nejlepší. Jsem rád, že jsem ke kvalitě mohl taky přispět – doufám. Jak už jsme si zvykli, pojďme se podívat na jednotlivé povídky, ať máte komplexní přehled o tom, co si můžete přečíst a o co přijdete, když budete antologie přehlížet.

 

Dana Cepáková: Hřbitovní děti

Výborná atmosférická povídka od autorky, které je osmnáct let. No, musím říct, že trochu závidím, protože tohle je povídka celkem vypsaného spisovatele, ale Dana je přitom tak mladá. Vypráví nám příběh manželského páru, který se vydává na hřbitov, z něhož má žena panickou hrůzu. Skladba jednotlivých částí povídky, struktura vyprávění, to všechno ústí k postupnému odhalování a ve finální pointu, kdy se na chvíli stane, že vás napětí opustí, ale pak vás znovu zasáhne. Rovnou do černého. Mám rád duchařské příběhy a tohle spojení s „venkovskou legendou“ je výborné. „Hřbitovní děti“ jsou povídka, která dokáže navnadit na zbytek sbírky.

 

Petr Boček a Miloslav Zubík: Klecový chov

Pánové nám zase ukázali, že mají smysl pro humor, a to skutečně černý humor, který se snoubí s výbornými nápady. Nemohu si pomoct, ale v tomhle příběhu cítím trochu odvážnější povídky Stephena Kinga, které by možná raději vydal pod jménem Bachman. Je zde správná dávka absurdity, která vynikne s finální, výbornou pointou. Je krásné, jak se povídka může proměnit v horor jen díky poslední půl stránce. Příběh jedné dívky, která je udělaná do biostravy a cvičení rozhodně překvapí a pobaví.

 

Zbyněk Vičar: Temná rána

Asi jsem toho moc viděl, protože u téhle povídky jsem měl pocit, že se dívám na jednu z částí filmu Creepshow III. Doufám, že jsem si nespletl povídkové filmy. Nutno říct, že v tomhle případě se jedná o trochu akčnější, zajímavější a více sexy pojetí. Dva lidé se probudí po noci, jíž strávili skvělý sexem. Co se může pokazit? Sci-fi prvek na konci potěšil moje vědecko-fantastické srdce, ač pravda, měl jsem pocit uspěchaného závěru.

 

Ondřej Pešák: Slimáčí láska

Tohle už podle názvu zní jako plnohodnotné béčko a ono to takové vlastně je. Béčko s absurdní zápletkou, která je dávkována postupně a dobře. Pointa je možná trochu očekávaná, ale to neznamená, že by se nepovedla. Na druhou stranu se nabízí srovnání s trochu podobně laděnou povídkou následující, která také staví na béčkové, celkem absurdní – když používám pojem absurdní, nemyslím nesmyslný nebo hloupý, ale mám na mysli takový, který odporuje zažitým předpokladům a pravidlům – ale v konečném důsledku je přece jen o něco zábavnější a má příjemnou fatální pointu. „Slimáčí láska“ je ukázkou toho, jak z parádně ujetého nápadu můžete vykřesat dobrou povídku.

 

Petra Slováková: Zívnutí

O povídce jsem dost napsal již v předchozím odstavci. Je to výborná ukázka toho, jak skvělý smysl pro humor ženy někdy mají. Jsem rád, že naše sbírka potírá stereotypy a ukazuje, že horor není jen mužská záležitost, kdy ženy jsou těmi, co se jen bojí a raději strčí knihu do mrazáku. Petra to do nás začne prát již rovnou od prvního odstavce a vy během čtení pocítíte příjemné mrazení. Od povídky s divnou zápletkou se najednou dostanete k výbornému hororovému dramatu. Kde k tomu zvratu došlo? Přece už na začátku. Skvěle vystavěná povídka.

 

Ladislav Polanka: Tajemství starého lesa

Jsem rád, že jsou autoři, kteří jsou schopni psát o českých postavách, o českém prostředí a situovat do něj horor. Já to prostě neumím. Ladislav Polanka je stálice antologie od druhého vydání, podobně jako já. „Tajemství starého lesa“ je atmosféricky dobrá povídka, při jejímž dočtení jsem však měl pocit, že to tajemství lesa mi nadále uniká. Nevím čím to, ale měl jsem nějak pocit, že čtu, čtu, pak jsem najednou dočetl, ale přitom jsem měl stále pocit, že mi ještě něco chybí. Nenašel jsem to ani v medailonku autora, tak nevím. Atmosféricky skvělé, ale závěr jsem očekával... Já vlastně nevím. Člověk by neměl nic očekávat, protože vždycky dostane něco trochu jiného.

 

Martin Štefko: Holčička

A zase bych měl říct něco ke svojí povídce... Tak v první řadě jsem celkem nespokojený s tím, co jsem odevzdal. Je to docela neučesané a za to mě nic neomlouvá. Měl jsem povídce věnovat trochu víc času. Hlavně teď, když ji vidím s odstupem, je tam celkem dost chyb. Bohužel i gramatických. Ty čárky se mi nějak přemnožily. A opravdu jsem amplión zaměnil za lampión?! Dobře. Teď k povídce samotné. Myslím, že se mi opět podařilo to, co jsem chtěl docílit. Příběh ve zběsilém tempu, kde se mi daří držet čtenáře v napětí až do finálního rozuzlení. U něj se bojím, že by mohlo být pro některé trochu zklamáním.

 

Jan Vojtíšek: Supersmrt

Docela mě baví, jak se i v hororu objevuje ta česká povaha. Ze všeho si tak trochu dělat srandu. Když se vrátím k předchozím povídkám, tak mám pocit, že polovina jich v sobě má humorné prvky. Ono to k hororu ale také patří. Ani já se jim nevyhýbám. „Supersmrt“ je ale takovou drsnější parodií na známé pěvecké soutěže. Trochu mi to připomnělo mou povídku „Chata v horách“, hlavně tím, co se s hlavním protagonistou děje, ale tohle přirovnání je vám asi k ničemu, protože bych tipoval, že tuhle moji povídku nikdo moc znát nebude. Ta pointa mě docela mile překvapila, i když jsem měl pocit, že sem tam trochu hapruje logika a finále je hodně na efekt.

 

Petra Erhartová: Výtah stínů

Jo, tohle se mi líbilo hodně. Nejprve mě to zaujalo romantickým smutným příběhem, pak se mě to pokusilo dostat náznakem gaimanovského světa, aby se to na konci spojilo v celkem dobré finále s fatální pointou. „Výtah stínů“ má své chyby, podobně jako moje povídka by se ještě dal učesat, ale prostě mi sedl ten příběh člověka, který se sice místy chová divně, ale snaží se zjistit, co se stalo s jeho láskou. No jo, je to trochu útok na city, což u mě v poslední době vychází, ale rozhodně to není zlé. Je skvělé, když se mezi 100 Kingy objeví nový autor a ukáže se, že je to dobrý vypravěč, nebo tedy vypravěčka, abych neurazil.

 

Daniel Barták: Já, Ty

Mám rád, když se autor nebojí dialogů a je vidět, že se Daniel z dialogů vůbec nemá strach. A také mu pěkně odsýpají. Povídka má ze začátku naprosto skvělé tempo, dialogy jsou uvěřitelné, vtahují do děje. Ve druhé polovině to začne trochu skřípat a ty promluvy už nejsou tak hezky plynoucí, částečně je to dáno tím, že postavy najednou mluví až neskutečně spisovně. Pak se ale dostáváme k pointě a to už jsme zase v tempu a má to pořádné grády. Výborný nápad, co má fantazii.

 

Věra Borovská: Ztracené dny Strážce rovnováhy

Tahle povídka mi dělala skutečně velké problémy. Trvalo mi dlouho, než jsem se do ní dostal. Bylo to tím, jak je napsaná. Text je strašně zhuštěný a je zde mnoho informací, které nedávají člověku na začátku smysl. Ke konci už to je lepší, ale povídka se mi strašně špatně četla. Přitom Věra prezentuje naprosto skvělou myšlenku. Ambivalence rozhodování je zde podána naprosto dokonale a nutí k zamyšlení. Proto mi přijde škoda, že není povídka trochu přístupnější čtenáři, protože jinak má rozhodně co říct. Trochu mi vadilo zvláštní přeskakování mezi minulým a přítomným časem. Všiml jsem si, že to někdy také dělám a nevypadá to úplně dobře.

 

Luboš Štěrba: Obraz

Trochu lovecraftovské a kingovské zároveň, je v tom závan gotických hororů, ale přitom je to moderní. Tohle jsou moje ryze subjektivní pocity z téhle povídky. Líbí se mi, když někdo umí udržet pozornost, i když je děj v podstatě minimálně akční. Ve srovnání s mojí povídkou, kde jsem se snažil o opravdu zběsilé tempo, je tohle povídka statická, a to více méně doslova, protože hlavní postava téměř celou dobu sedí. To nic nemění na tom, že příběh má tu správnou atmosféru. Co přijde? Co přijde? Tohle jsem si říkal s každou další řádkou a těšil se na konec, který nezklamal, i když nepřekvapí. Zaujal mě popis obrazu, kde autor píše, že na něm nebylo nic znepokojujícího. Sakra, mně se po popisu toho, co na obraze je, zdál znepokojující až dost. Výborná povídka a pro mě pocitově jedna z nejlepších ve sbírce. Ale žebříček podle obliby dělat nebudu.

 

Jana Lišková: Psací stroj

A máme tu poslední povídku a tahle je skutečně čistě kingovská. Co mi to připomnělo? Jeho „Mandl“? Doufám, že se ta povídka přesně takhle jmenovala, když ne, tak je to v originále „The Mangler“. Jana se trochu rozepsala a zrovna u téhle povídky mi přišlo, že by si zasloužila trochu proškrtat a zkrátit, ale ona nám to pak slečna vynahradila naprosto výborným a depresivním závěrem. Ten opravdu stojí za to. Skvěle napsané, skvěle dotažené až do úplného konce. I když víte, co přijde, ta neodvratnost zde prostě je. Tohle je zvládnuté na výbornou. Jen, jak říkám, trochu proškrtat. Ale co, já mám s tímhle grafomanstvím někdy taky problémy.

 

Tak a jsme na úplném konci. Co říct závěrem? Tak tohle je rozhodně nejlepší sbírka z celé existence projektu. Neopakuji se? Je vidět, že někteří autoři jsou vypsaní, jen by to ještě chtělo si to po sobě trochu přečíst. To se týká mě samotného, ale i dalších děl. Na kvalitě příběhů samotných to však nic zásadního neubírá. Je vidět, že si editoři dali skutečně práci a vybrali jen ty povídky, které jsou nadprůměrné. Není zde nic, co by svou kvalitou, respektive jejím nedostatkem sbírku potápělo. Jsem neskutečně rád, že se sbírka dostala na tuhle úroveň a doufám, že pátá v tom bude pokračovat.

I přesto, že zde pěji pochvalné ódy, tak nedám maximální hodnocení. Důvod je jediný. Některé chyby zde jsou, což jsem zmínil v rámci rozboru celého díla, a vždycky je co vylepšovat. Tohle je tedy můj vzkaz k autorům. Pokračujte v tomhle, co doteď děláte, děláte to skvěle, ale jsem si jistý, že to jde ještě lépe. A je to i můj závazek, pokusit se pro pátou antologii dodat ještě něco lepšího, protože na tomhle výborném projektu se rozhodně hodlám dál podílet. Gratuluji všem autorům, protože oni si místo mezi 100 Kingy zaslouží. Všichni nám ukazují, že horor je neskutečně tvárný žánr, a i když já upřednostňuji ten, kde se člověk bojí, kde je hutná atmosféra, není to jen o tom. „4. antologie českého hororu“ je důkaz.

 

Hodnocení: 90 %

Hororové knihy (duchové, béčka, mučení, vrazi, děti)


Přidat komentář