Švýcarsko bylo zemí, ve které byla oficiálně popravena poslední čarodějnice v Evropě. Její život byl stejný jako u ostatních žen podobného společenského postavení. Anna Göldi byla služebná. Nejprve sloužila ve městě Seenwald, kde se seznámila s jistým Jacobem Rhodurnerem. Když s ním otěhotněla, opustil ji. Anna své těhotenství pochopitelně tajila. Nebyla přeci vdaná, a tak nosila pod srdcem hřích. Nikdo se už asi nedozví, jestli byla vinna smrtí svého dítěte, či nikoliv. Jisté ale je, že krátce po porodu zemřelo. Lidé dítě našli a Annu obvinili. Anna se dostala na pranýř. To svědčí o tom, že byla obviněna pouze z nemanželského styku.
Odešla z místa a nastoupila v Mollis, u doktora Zwickiho. Zřejmě přeskočila jiskra a Anna byla opět těhotná. A opět se těhotenství muselo utajit. Co se s dítětem stalo, historické zdroje neuvádějí.
Poslední místo, kam Anna nastoupila, bylo v Glarusu. To jí bylo už dvaačtyřicet let a určitě doufala v klid. Ten tu však nenašla. Možná si myslela, že dům pana doktora Johanna Jacoba Tschudiho, který ho sdílel se svou manželkou a pěti dětmi, bude dobrým domovem i pro ni. Glarus byla tak trochu zapomenutá díra, do které se informace z okolního světa dostávaly jen velmi těžce.
Ale vraťme se zpět do rodiny váženého lékaře a politika Tschudiho. Jaké byly jeho ostatní děti, jsem nevypátrala, ale jisté je, že druhá dcera, osmiletá Anna Marie, byla pěkný spratek. Netrvalo dlouho a došlo ke konfliktu mezi Annou a dítětem. Prý to bylo proto, že služebné stále strhávala pokrývku hlavy. Uplynulo několik dní a v mléce, které Anna pro Annu Marii připravovala v kuchyni, se našel špendlík. O několik dní později byl odhalen v chlebu. Annu bez milosti vyhodili.
To by nebylo tak zlé. Jenže dívka po Anině odchodu záhadně onemocněla. Měla křeče, záchvaty kašle a zvracela špendlíky. To se opakovalo každý den. Už jich bylo přes sto kousků. Někdy se mezi nimi objevily i hřebíky a dokonce kusy drátu. Nejhorší bylo ale zvláštní onemocnění nohy, která se zkroutila a byla nepohyblivá. Nezbývalo, než zavolat exorcistu. Ten po všech možných procedurách prohlásil, že jí pomůže jen ten, kdo ji začaroval.
Začali hledat Annu, která mezitím utekla, protože ji stihl včas varovat její bývalý zaměstnavatel a milenec, doktor Zwicki. Annu ale stejně nakonec dostihli a přivedli do Glasuru. Marně jim vysvětlovala, že nemůže napravit něco, co nezpůsobila. Když už nevěděli kudy kam, slíbili jí, že ji propustí, když dívku uzdraví. Co jí zbývalo.
První den ji přivedli na radnici, kde už všichni čekali. Anna poklekla u Anny Marie, hladila její nemocnou nohu a přísahala, že nic neudělala. Druhý den se to opakovalo. Třetí den se Anna Marie jako zázrakem uzdravila. Slib o jejím propuštění se samozřejmě rozplynul. Přeci tím, že dívku uzdravila, dokázala svou vinu. Jenže Anna se k ničemu přiznat nechtěla. Nastoupilo právo útrpné. A jako každý nevinně odsouzený svou vinu přiznávala, popírala…
Nakonec do toho, nechtě, namočila ještě jednoho člověka. Anna Marie totiž všude vyprávěla jednu historku. Jednoho dne, když její rodiče odešli, vtrhla do pokoje služebné a tam viděla sedět na posteli kováře Rudolfa Steinmülera a na zemi ležet neznámého muže. Ten byl podle všeho nemocný a Anna se ho snažila uzdravit. Zřejmě se vyznala v bylinkách. Bála se však, aby neměla u svého zaměstnavatele potíže, a tak dal kovář dívce nějaký pamlsek, aby o tom pomlčela. Dívka řekla, že její problémy začala poté, co sladkost snědla.
Anna šla k výslechu, který trval čtyři hodiny. Přiznala se, že jí špendlíky dal zlý duch a ona je do sladkosti sama vložila. To se ale soudcům nelíbilo, chtěli skutečného spolupachatele z masa a kostí. Přinutili Annu, aby označila kováře. Nejprve přiznání, poté opět odvolání. Nakonec řekla, že měla špendlíky od samotného ďábla. Plná spokojenost.
Zdálo by se, že tím byl kovář očištěn a mohl jít domů. Nikoliv. Už se jednou umazal, tak už ho nepustíme. Kovář zvolil taktiku přiznání – odvolání. Když zjistil, že přítomným soudcům vůbec nejde o to najít pravdu, ale dostat ho na popraviště, raději se oběsil sám. Posmrtně mu uťali ruku, kterou pověsili na šibenici a tělo zakopali pod ní.
Anna byla mezitím vyslýchána právem útrpným. Přiznala vše. Rozhodovalo se o trestu. Někdo navrhoval doživotní žalář, ale nakonec zvítězil trest smrti. S tím nastal problém. V Glarusu nebylo vězení. Poslali tedy Annu do Curychu. Páni soudcové dostali strach, aby se Anna v Curychu neodvolala. (To bylo jistě způsobeno čistým svědomím.) Proto ji rychle odsoudili a rychle popravili. Stalo se 6. června roku 1782. Oficiální rozsudek zněl – za travičství.
Pokud by páni soudci byli maličko sečtělejší, mohli by se z novin dozvědět, že se ve Švýcarsku děti bavily stejným způsobem jako Anna Marie. Přímo v Curychu obvinil dvanáctiletý kluk svou sousedku, že ho začarovala. Jak se to projevovalo? Pochopitelně že zvracením špendlíků. A takových případů bylo více. Jen s tím rozdílem, že v těch ostatních městech nežili zabedněnci. Anna byla roku 2008 švýcarským parlamentem očištěna a její poprava byla nazvána justiční vraždou. Budiž jí země lehká.
