Černá křídla Cthulhu
Black Wings of Cthulhu
Vydalo nakladatelství Laser, 2014, 299 Kč
Od roku 2014 nakladatelství Laser vydává docela zajímavé antologie, které obsahují povídky lovecraftovských autorů. I když jejich název, „Černá křídla Cthulhu“, evokuje, že by se mělo jednat o povídky točící se kolem mýtu Cthulhu, není tomu tak a základem je prostě určitá návaznost na dílo Howarda Phillipse Lovecrafta. A jo, za mě je tohle něco, co mi stačí k tomu, abych si knihu přečetl, protože Lovecraft e prostě autor, který dal světovému hororu moc a je skvěl vidět, jak jeho odkaz dál roste. A nejsou to jen povídky v jeho duchu, mohou to být i povídky moderní, odlišné, ale přesto se k Lovecraftovi vracející. Hned první kniha jich obsahuje dost.
Caitlín R. Kiernanová: Pickmanova modelka (1929)
Hned na začátek velmi povedená povídka, která vychází přímo z Lovecrafta, ale je vidět, že i když je pojata hodně v jeho stylu – dlouhé odstavce, minimum přímé řeči, je to povídka moderní, která so dobře čte. Nejvíce se mi ale na ní líbí skutečnost, že není doslovná. Není zde doslovně řečeno, co se stalo, proč se to stalo. I proto ve vás zůstanou po přečtení nepříjemné pocity nejistoty.
Donald R. Burleson: Pouštní sny
Druhá povídka už je méně povedená. Inspirace Lovecraftem je patrná v tom, jak je člověk ve snech nahlížet i na místa, kam se nepodíval, ale vyústění této povídky je vyloženě zklamáním a čtenář je rád, že nakonec nebyla povídka tak dlouhá. Cosi mytického se zde ale zdá spíše navíc.
Joseph S. Pulver, Sr.: Vyrývání
Tohle už je trochu jiný styl než předchozí dvě povídky. Tohle je akčnější, více na efekt, zběsilejší, funguje to, i když konec není až tak překvapivý, jak by se asi zdálo. Na druhou stranu to ale není takový konec, u kterého si nutně řeknete: „No jo, to jsem si myslel.“ Líbí se mi, jak se při čtení v knize změnilo tempo. Považovat ale povídku nutně za lovecratovskou až tak nutné není.
Michael Shea: Jak dostat chapadláka
A další krásná ukázka toho, jak může mýtus Cthulhu fungovat i v současné tvorbě, v současné povídce. Jako kdyby to mělo něco z Barkera, ale přitom je to pořád mýtus Cthulhu, který se touhle povídkou nijak nerozšiřuje, nenabobtnává, jen se ukazuje, že i v současné době může Cthulhu fungovat, a to v moderním, brutálním a dobře promyšleném příběhu, který nakonec končí oním kyklopským nakouknutím kamsi...
Sam Gafford: Panoptikum duchů
Tahle povídka se na mě minula účinkem. Je to v podstatě něco, co by mělo vzdávat hold Lovecraftovi a dalším weird autorům, ale ve skutečnosti je to jen taková podivná splácanina, který nikam moc nevede. I když to má náznaky, že by to mohlo být celkem zajímavě dějové, ztrácí se to v obrazech, které to chce předestřít, a hlavně v zástupu duchů, kteří nemají využití.
Laird Barron: Hotel Broadsword
Laird Barron je rozhodně jedním z nejoriginálnějších Lovecraftových následovníků. Snad i proto, že mnohdy budete mít pocit, že to možná ani Lovecraftův následovník není. Ale on je a pohybuje se v kosmickém hororu s přehledem, přesně ví, co chce a vždycky vás dostane. Nikdy nebudete vědět, co se stane. Ani tentokrát. A nejen díky tomu budete z té hrůzy nesví.
William Browning Spencer: Uchvácení
Cesta autem, která najednou končí nehodou, a to z velmi nepříjemného důvodu – řidiče napadne roj vos. Postavy jsou dobře rozvrženy, natolik dobře, že by bylo zajímavější o nich číst v román, nikoli v povídce. Jsou zde zajímavé prvky, které si doslova říkají o to, aby byly více rozpracovány. Tomuhle příběhu malý formát tolik neslušel.
David J. Schow: Denkerova kniha
V podstatě takový deníkový zápisek, který je hodně popisný, naprosto bez akce, ale s tím, že by mohl popisovat zajímavou skutečnost. Anebo mít dobrou pointu. Povídka pointu má, ale jestli je skutečně dobrá, o tom se dá trochu pochybovat.
W. H. Pugmire: Obyvatelé Strašidlesa
Ze začátku to vypadá celkem zajímavě, ale nakonec je to jen přehled obrazů, které má autor rád, nebo prostě těch, které jsou celkem známé. K tomu je pak doplněn spíše alegorický než dějový příběh, což v tomhle případě není něco, co by mě nadchlo. Trochu moc stránek na to, abych se na konci cítil tak, jako bych vlastně četl o ničem.
Mollie L. Burlesonová: Kupole
Jedna z těch povídek, co se asi celkem snadno vykouří brzy z hlavy. Není nijak výrazná, není nijak originální, charaktery nejsou nijak bohatě zpracovány, aby bylo možné se na ně trochu více upnout. Prostě jedna povídka o tom, jak může člověka ovlivnit to, že se setkám s něčím, co dalece přesahuje jeho myšlení.
Nicholas Royle: Rotterdam
Člověk si skoro říká, jestli byl ten lovecraftovský prvek v tomhle příběhu nutný, obešlo by se to i bez něj. Jako kdyby to byla jen nutnost proto, že tvůrce chtěl být v téhle sbírce, a tak tam Lovecrafta zmíní. Stejně jako Lovecraft sám, ani Royle nepodává nijak skvělý popis Rotterdamu, ale přec jen je trochu detailnější. Konec je takový trochu zbytečně popisný, nemá to správný efekt.
Jonathan Thomas: Přízrak nad Providence
Neskutečně dlouhý a neskutečně nudný text, který měl být ve své podstatě zajímavý. V podstatě jít ve stopách Lovecrafta a procházet se Providence, srovnávat minulost a budoucnost. Ale celé je to jen trochu divné, srovnání tu vlastně není a není to ani nijak zajímavě psychologické. Pro mě utrpení číst.
Darrell Schweitzer: Vytí v temnotách
Povídka podobná té předchozí. Spíše jde o dojmy než o děj a já už bych asi raději četl něco dějovějšího, co vypráví nějaký příběh a nejen jakousi snahu pojmout onen kosmický děs, který Lovecraft do své tvorby vkládal.
Brian Stableford: Pravda o Pickmanovi
Postava Pickmana mě baví a byl jsem rád, že tady jako čtenář dostávám skutečně něco, co v sobě má víc děje, a to i přesto, že se povídka odehrává na celkem malém prostoru. Pickmanův mýtus se ještě trochu rozvíjí, netvrdím, že vyloženě uspokojivou cestou, ale je to zajímavý pohled na postavu.
Philip Haldeman: Tunely
Z téhle povídky v člověku zůstává takový celkem nepříjemný pocit toho, co se vlastně stalo, co se ještě může stát. Je toho řečeno dost, ale přitom budete mít dojem, že toho mohlo být řečeno ještě víc. Nechybí zde však atmosféra, která by měla lovecraftovské povídky zdobit. A to je dobře. Pohled dítěte je pak příjemný vítr, svěží, ale ne vyloženě skvěle zvládnutý.
Ramsey Campbell: Korespondence Camerona Thaddea Nashe
Za mě jedna z nejlepších povídek, které se ve sbírce objevují. Ramsey Campbell podává jasný důkaz o tom, že ho osobnost Lovecrafta hodně zajímala, ale kromě toho, že to je skoro až dokumentární pohled na určité prvky Lovecraftovy osobnosti a tvorby, tak je to přitom stále horor. Skvěle napsané a promyšlené.
Michael Cisco: Násilí, dítě důvěry
Zajímavá povídka, u níž by se opět dalo polemizovat o tom, proč je zrovna v téhle sbírce, protože s Lovecraftem nemá moc společného, ale nebudu hnidopich. Rozhodně se jedná o velmi zajímavou povídku z pohledu formálního. Tři různé vyprávěcí pohledy jsou zajímavé, ač se jeden jeví skoro zbytečný. Dějově už spíše střídmější, nakonec více symbolické.
Norman Partridge: Nižší démoni
Pořádně akční povídka, která tímhle stylem docela vybočuje v rámci celé sbírky. Je to příjemné oživením i když není děj vyloženě doslovný, je nechronologický, jsou zde flashbacky. Postupné odhalování tu funguje, což je paráda. Jen to finále je takové... nijaké.
Adam Niswander: Záhadná záležitost
A zase něco trochu jiného, tentokrát vlastně taková hororová anekdota. Krátká, dobrá. Na rozdíl od některých jiných povídek vám u téhle bude jasné, proč byla do sbírky zařazena. Ač naprosto jiným způsobem, jinou cestou, je to něco, co rozvíjí mýtus Cthulhu. Specificky, ale zajímavě.
Michael Marshall Smith: Záměna
Teda co všechno se může v téhle sbírce objevit... A to myslím v dobrém. Zajímavá povídka o záměně tašek z doručení nákupu. A překvapivý vývoj. Anebo o tom, jak je vlastně v pohodě žít ve stereotypu. Zábavné a drsné, podobně jako povídka „Záhadná záležitost“.
Jason Van Hollander: Susie
A na závěr jen taková krátká jednohubka o tom, jak vypadá kosmický horor v podání někoho dalšího. Není to povídka, která by na konci měla být onou pomyslnou třešinkou, spíše jsem měl pocit, že se tak jen zaplácalo dalších pár stran, nic zásadního.
Sbírka „Černá křídla Cthulhu“ je především zajímavým výběrem moderních hororových autorů, kteří ukazují, že každý na Lovecrafta navazuje trochu jinak, pokud tedy vůbec. A tohle je na Lovecraftovi to skvělé. Inspiruje. Ať už si o jeho tvorbě budete myslet cokoli – a ona je pro dnešního čtenáře zastaralá, nemluvě o tom, že není vždy moc čtivá – ale nedá se mu vzít to, že i dnes inspiruje. A různými způsoby. Každý autor si z jeho tvorby, ale i z jeho života bere něco jiného. A právě tohle sbírka „Černá křídla Cthulhu“ prezentuje. Není to vždy skvělé, ale v celkovém souhrnu je to velmi dobré.
Hodnocení: 70 %
