Dracula 2000, USA, 2000
Režie: Patrick Lussier
Scénář: Patrick Lussier a Joel Soisson
Hrají: Gerard Butler (Dracula)
Christopher Plummer (Matthew Van Helsing)
Johnny Lee Miller (Simon Sheppard)
Justine Waddell (Mary Heller)
Colleen Fitzpatrick (Lucy Westerman)
Jennifer Esposito (Solina)
Omar Epps (Marcus)
Už z názvu filmu vyplývá, že se nejedná o obyčejnou adaptaci legendárního upířího románu Brama Stokera. Číslovka je zde naprosto namístě, protože náš upíří hrabě se má k životu probrat právě v tento magický rok. Tedy, ne že by to bylo předpovězeno, ale shodou okolností je tomu právě v roce 2000. Pokud ovšem čekáme, že film bude mít s předlouhou společného pouze démonického vampíra v názvu a pak si pojede dál bez jakékoli návaznosti na knihu, budeme vyvedeni z omylu, neboť odkazy na příběh napsaný v 19. století jsou dokonale patrné.
Snímek jsem viděl před pěti šesti lety a tehdy jsem z něj byl doslova mimo. Upíři! No páni! Moje dušička se pro film doslova nadchla. Nyní se ovšem můžu na film podívat s odstupem a vidím, že to tak úžasné dílo není, ale přesto myslím, že mezi jinými vyniká. A to hlavně svým pojetím draculovské legendy.
Ze Stokerova románu se dovídáme o hraběti jistá historická fakta, že byl krutým a krvavým vojevůdcem, ale v Draculovi 2000 jdou jeho tvůrci ještě mnohem dál do dějin našeho světa a to rovnou na počátek letopočtu. Právě v této době se začínají psát první události života Draculy. Ano, hrabě má své kořeny ve starověku a to přímo v Jeruzalémě. Zde nám scénáristé velice chytře a nápaditě vysvětlují, proč na upíry funguje stříbro, nesnáší sluneční světlo a štítí se náboženských předmětů. Jejich dedukce je natolik zajímavá, že si řeknete: „Takhle by to vážně mohlo být!“ Dokonale to totiž dává dohromady poznatky ze Stokerovy legendy s příběhy z bible. Že vám to zní přitažené za vlasy? Jen se zkuste podívat. Navíc je nám vysvětleno, proč je Dracula nesmrtelný a jako bonus se dovídáme, že nemá rád oprátku. Novátorské pojetí a původ všech mýtů o upírech se mi skutečně zamlouvá, je to zase jiný pohled na jejich vznik, i když se tedy nedozvíme, proč mají dlouhé špičáky…
Co se týče hereckého obsazení, ať si říká, kdo chce, co chce, já mám Gerarda Butlera rád a jako Dracula se mi líbil. Svého upíra pojal jako nadřazenou bytost, ale nijak okázalou, za to však s uhrančivým pohledem a dostatečně démonickým vzezřením v tu pravou chvíli. V pozitivech se dá ještě mluvit o Christopherovi Plummerovi, který ztvárnil Matthew Van Helsinga (nejde o náhodnou shodu jmen). Není to sice Coppolův Anthony Hopkins, ale i tak je jeho postava zajímavá. Asi proto musí také umřít. O dobře zahraném partu se rozhodně nedá mluvit u Johnny Lee Millera, Van Helsingova chráněnce, který nevěří, nevěří, nevěří, ale nakonec proč ne a uvěří. Oni scénáristé mu do úst nevložili také žádné perly. Jsou zde ještě dvě zajímavé postavičky, zloději Marcus (Omar Epps) a Solina (Jennifer Esposito), každý z nich má asi jednu lepší scénu. Ta Solinina přijde, když je vyslýchána policií, Marcusova, když se snaží zabít Simona.
Nesmím však zapomínat na dvě důležité ženy. Kamarádky Mary a Lucy. Pro nás je důležitější Mary, která má být zaslíbena Draculovi, Lucy se pouze stane upírkou. Tyto dvě jsou jasnou paralelou na dvě přítelkyně ze Stokrova románu – Mínu a Lucy. U Lucy autoři ani příliš neměnili jméno… Ale myslím, že tohle se dá brát jako poklona a ne nějaké vykrádání.
Na filmu vás mohou zaujmout ještě dvě věci. Ta první je prostředí a jeho zpracování. Zde jsou to spíš momenty, ale chvíle, kdy hrdinové procházejí slavícím a bouřícím městem, je plná napětí a vzrušení, což je umocněno tvrdou rockovou hudbou. Další úchvatná scéna je milování se Draculy s Lucy, které probíhá ve vzduchu, kamera sama se při tom záběru vznáší. Předposlední, skutečně krásný moment nastane, když Mary prochází skrz červené záclony, prolíná se zde realita se snem ve skutečně pohledném provedení. Poslední, zajímavě symbolická pasáž přijde, když mají dobří zvítězit nad tím zlým. Řeknu jen, že v tom figuruje neonový kříž, oprátka a východ slunce.
Mě osobně nejvíc zaujalo, tedy kromě nového pohledu na Draculovu minulost, ozvučení filmu. Hudba je prostě skvělá. Tvrdé metalové kapely jako Static-X, Pantera, Slayer, mí milovaní System of a Down (i když nemohu si pomoci, ale jejich píseň Metro jsem ve filmu prostě nezachytil, ale na soundtracku nechybí), závěrečné titulky s Linkin Park, ale hlavně scéna, kdy Dracula stojí před prodejnou vydavatelství Virgin a sleduje videoklip Monster Magnet „Heads Explode“. Jestli vás tenhle moment neprobere a nenabudí, tak už nic. Hudba je prostě dokonale zvolena a nemohly by ji nahradit žádné orchestrální smyčce. Podobných hudebních kulis využívá film Královna prokletých (Queen of the Damned), kde hudba tvoří jednu z nejdůležitějších součástí snímku a to hlavně díky skvělému a jedinečnému hlasu Jonathana Davise, zpěváka kapely Korn, který propůjčil hlavnímu hrdinovi. U těchhle dvou filmů a u Blada jsem si uvědomil, že tvrdá hudba a upíři jdou krásně dohromady.
Snímek není rozhodně tím nejlepším, co může upíří horor nabídnout, ale dle mého se řadí k té lepší polovině už jen tehdy, když ho srovnáme s jeho dvěma pokračováními, což jsou doslova propadáky. A to si Dracula 2000 úplně nezasloužil. I zde platí stále opakované přísloví „Méně je někdy více“.
