Dying Breed
Austrálie, 2008, 92 minut
Režie: John Dwyer
Scénář: Michael Boughen, Jody Dwyer a Rod Morris
Hrají:
Nathan Phillips (Jack)
Leigh Whannell (Matt)
Bille Brown (Harvey / Rowan)
Mirrah Foulkes (Nina)
Od „Dying Breed“ nemůžeme čekat nic nového, protože příběh, který se nám snaží vyprávět je natolik ohraný, že v podstatě nelze slovo originalita ani zmínit. Ale budiž, dobrý horor nedělá jen originalita, ale i další prvky. Zajímavá kamera, budování atmosféry, zajímavé herecké výkony, zajímavé gore, které je hodně krvavé nebo třeba i novátorské, anebo prostě cokoli, co z průměru udělá nadprůměr. Jenže tohle všechno v „Dying Breed“ chybí.
První, co mě dostalo, byly herecké výkony. Leigh Whannell je snesitelný a vlastně proti němu nikdy nic nemám. V „Saw“ byl důležitou postavou a zde má také svou roli, ale pozornost na sebe strhává Jack v podání Nathana Phillipse, který je skutečně odporným člověkem. Nechci říkat, že si svůj osud zaslouží, ale alespoň to byla docela sranda. Ne, že by v tom bylo trochu reálnosti. Jack hraje ale skutečně odporně – tuhle postavu divák začne nesnášet od prvního záběru. Teď je otázkou, zda se jedná o dobré herectví anebo Nathan vůbec nehrál. Kloním se ale k prvnímu.
Budování atmosféry je v tomhle snímku takové, že zrovna dvakrát nenadchne. Dlouhé záběry, kdy čekáme, že něco přijde a ono to nakonec skutečně přijde. Jak nás tohle má překvapit? Jak nás to má vyděsit? Film je příliš předvídatelný a už od počátku je nalajnováno, jakým směrem se budeme ubírat. Jako kdybychom před sledováním filmu dostaly hodně podrobný program. Čtveřice lidí z města se vydává do vidlákova. Co tam asi může najít jiného, než bandu divných lidí a smrt? Samozřejmě, že nic.
Sem tam se setkáme s vcelku dobrým nápadem – ponožka v hrnci, která mě i rozesmála, ozvěna, která v danou chvíli hodně prohlubuje napětí filmu. Jedná se však pouze o okamžiky, které nejsou lépe propojeny v jednotný celek. Napětí se zde najde, ale není to něco, co by nás doslova posadilo na zadek. Zvraty jsou zde někdy prazvláštní a úplně nedávají smysl – ve chvíli, kdy se poprvé setkáváme s monstrem, tak je zabito. Proč? A proč se ta ženská podřízla? Mělo to nějaký hlubší smysl? Stejně jako záběry z minulosti sestry hlavní hrdinky Niny. Proč zde jsou? Nina si je nemůže pamatovat. Takže je to jen pro efekt diváka. Kdyby to mělo ve filmu i další smysl, bylo by to fajn.
A pointa? Film nekončí, dokud skutečně neskončí. To je hodně objevné i na australský horor... Gore je tu celkem dobré, v tomhle se mi zdá, že jsou Australané docela přeborníci. Fungovalo to v takovém „Primal“, ale tohle není všechno. A na kostech, které vídáme, nás příliš neděsí, že jsou lidské, chtělo by to doplnit nějakou rukou, nohou, hlavou, prostě něčím, co dojem umocní. Směr byl však vytyčen pro to, aby nás nejvíce vyděsilo tělo visící ze stromu. Nevyděsilo Stejně tak i téměř finální scéna, kde je Matt zajat a uvázán, by mohla být ještě drsnější, než jak byla podána.
Zajímalo by mě, jestli jsem skutečně jen vysazený na australské horory, anebo mám jen smůlu, že narážím na ty, které se jen velmi těžko dostávají alespoň k hranici 50%. „Dying Breed“ není úplně tak hrozný, v porovnání s Primal je pro mě výrazně lepší, přesto nepůjdu výše jak na 40%. Film neurazí, ale ničím ani moc nenadchne. Závěr mi přijde vyloženě odfláknutý.
Hodnocení: 40%
