Gamera kontra Gaos
Daikaijû kûchûsen: Gamera tai Gyaosu
Japonsko, 1967, 86 minut
Režie: Noriaki Yuasa
Scénář: Niisan Takahashi
Hrají:
Kôjirô Hongô (Shiro Tsutsumi)
Kichijirô Ueda (Tatsuemon Kanamura)
Reiko Kasahara (Sumiko Kanamura)
Naoyuki Abe (Eiichi Kanamura)
Gamera rozhodně nemá takový status jako Gojira anebo jiná monstra od Toho, ale Daiei si na tomhle monstru celkem zakládalo. Tak ono zde zase moc smysluplné konkurence v oblasti kaiju filmu nebylo a Toho bylo a v podstatě pořád je nedostižné, i když samozřejmě všechno odstartoval film americký – „King Kong“. Gamera přesto získala celkem dlouhou sérii, kdy ale u třetího dílu jsem si říkal, že by to klidně mohli zabalit.
Příběhy s Gamerou nenabízejí nic zásadně originálního a v jejich případě se jednoduše jede na to, že se objeví Gamera, pak se objeví nějaké další monstrum, no a hraje se jednoduše na to, že musí dojít k nějakému tomu pořádnému souboji. K tomu nakonec dochází, ale to, co k tomu vede, je jednoduše celkem nudné a nepřináší to pro diváka nic moc zásadně nového, což je škoda. Člověk se pak ale nemůže divit, že ta série neměla takovou oblibu jako ta s Gojirou.
Příběh filmu „Gamera kontra Gaos“ se točí kolem toho, že dochází v Japonsku k sopečné činnosti, která je intenzívnější, než by se čekalo. No a právě tahle sopečná činnost má za následek, že se na scénu vrací Gamera, která si samozřejmě neodpustí své klasické létání s otáčejícím se krunýře. Kromě toho, že se na scéně objevuje Gamera, tak sopečná činnost probudí k životu také Gaose nebo Gyaosu, chcete-li.
Gyaosu je takový velký létající ještěr. Nic moc originální design, i když jsem měl pocit, že s tou hlavou si přece jen trochu vyhráli. Jinak je to ale nudné monstrum, které vyniká hlavně v rychlosti a v boji, který zahrnuje fyzický kontakt. Díky tomu, že jsou obě monstra létavá, vede to ke skutečně zajímavým vzdušným setkáním. Ano, souboje jsou to jediné, co v tomhle snímku stojí za to. Bavily mě.
„Gamera kontra Gaos“ je hodně průměrný kaiju film a jsem si jistý, že spousta diváků si bude myslet, že je ještě hůř než průměrný. A on by možná byl, kdyby tu chvílemi nebyly skutečně skvělé trikové sekvence, které zdůrazňují to, co mám na kaiju snímcích nejradši. Krásnou snahu dosáhnout výborného efektu pomocí klasických, trikových metod, bez digitálu – což v té době ani nešlo – ale přitom efektivně a prostě nádherně.
Hodnocení: 50 %
