I tre volti della paura
Itálie, Velká Británie, Francie, 1963, 92 minut
Režie: Mario Bava
Scénář: Mario Bava, Alberto Bevilacqua, Ivan Chekhov, Marcello Fondato a F. G. Snyder
Hrají:
Michèle Mercier (Rosy)
Lidia Alfonsi (Mary)
Boris Karloff (Gorca)
Jacqueline Pierreux (Helen Chester)
Doslovný překlad italského názvu filmu je „Tři tváře strachu“. Pro západní produkci se zvolil název „Black Sabbath“, pod kterým je tento snímek také poměrně známý. Je to horor, který natočil legendární Mario Bava, a jak už bývá jeho zvykem, našel si pro spolupráci zahraniční herecké hvězdy. Ty pak vměstnal do celkem tří povídek, které celý snímek tvoří a které jsou na první pohled jednoznačně každá jiná, ale jsou to přece tři tváře strachu, takže každá by měla být jiná.
První povídka, která se jmenuje „Il telefono“, tedy jednoduše „Telefon“, je ukázkou hororu současného, spíše thrillerového ražení, kdy se Mario Bava inspiroval především u Alfreda Hitchcocka a jeho schopnosti vyvolat napětí na malém prostoru. Samozřejmě nechybí filmu ani giallo prvky, ale přece jen, v tomto směru je povídka skoupější a nenabízí nijak promyšlená úmrtí. Pořád je to jen kratší filmový útvar, v němž jde o napětí. Tahle se zaměřuje na vytvoření napětí pomocí psychického mučení. Michèle Mercier dokazuje, že nebyla jen Angelikou, i když pravda, nepoznal bych ji, kdybych neviděl její jméno v titulcích.
Druhá povídka se jmenuje „I Wurdalak“, česky nejspíš nějak podobně bez členu „I“. Jedná se o příběh, který vychází z povídky Alexeje Nikolajeviče Tolstoje. Ten nádech Ruska je zde přece jen cítit, stejně jako zařazení příběhu do naprosto jiného žánru než u „Telefonu“. Tohle je pohádkový, historický horor, kde se pracuje s pověstmi a strachy lidí, které jsou v podstatě pradávné. V roli podivného starce se zde předvádí Boris Karloff, více jak třicet let po legendárním hororu „Frankenstein“. Mimochodem Boris Karloff, trochu po vzoru Hitchcocka, vystupuje i v úvodu k filmu.
Poslední povídka se jmenuje „La goccia d'acqua“, tedy „Kapka vody“. Tohle je gotický horor, trochu ve stylu toho, co se psalo na konci 19. století, respektive na začátku dvacátého. Zdravotní sestra je přivolána k případu, kdy má připravit mrtvou ženu na pohřeb. Nic by se nestalo, kdyby si sestra nevšimla, že mrtvá má na ruce prsten. A ten si nevzala... Lidská chamtivost vede k velmi děsivým zkušenostem.
Mario Bava předvedl, že klasický horor Itálii hodně seděl, až pak překvapí, kam se vyvinul od 80. let dál, dnes ani nemluvě. Příběhy jsou temné, mají tu správnou atmosféru, jsou celkem komorní, vystačilo jen pár herců a ty správné dekorace. Tady je krásně vidět, že je možné natáčet levně, jen to chce trochu něco umět, pochopit, o čem horor vlastně je a ne jen vzít ruční kameru a jít natáčet do polorozbořeného domu a navléct kamaráda do strašně děsivého kostýmu a raději ho ani moc neukazovat. „I tre volti della paura“ je hororové umění.
Hodnocení: 75 %