Kočičí lidé
Cat People
USA, 1982, 118 minut
Režie: Paul Schrader
Scénář: Alan Ormsby a Paul Schrader podle původního příběhu DeWitta Bodeena
Hrají:
Nastassja Kinski (Irena Gallier)
Malcolm McDowell (Paul Gallier)
John Heard (Oliver Yates)
Annette O'Toole (Alice Perrin)
„Kočičí lidé“ rozhodně nejsou filmem, který by se dostal ke každému, i když jeho novější provedení je možná známější než provedení původní, které skvěle natočil Jacques Tourneur. Přece jen, barevné provedení je obecně více hrané, což je někdy na škodu, protože původní „Kočičí lidé“ jsou prostě výtečné a osobně mám Tourneurův styl velmi rád. Paul Schrader však pojal klasický film po svém, nejen, že jej přenesl do své současnosti a obarvil, ale dal mu i vlastní stylizaci, vlastní pojetí, které originál překvapivě nesráží.
Noví „Kočičí lidé“ vycházejí ze stejného základu jako „Kočičí lidé“ původní z roku 1942. Mimochodem si myslím, že bylo hezké natočit remake k 40. výročí původního filmu. Kočičí lidé jsou lidé, jejichž historií se táhne prokletí způsobené kdysi dávno. Je to rodina, jejíž členové se po dosažení určitého věku, respektive určité fáze života – začnou sexuálně žít – dokážou proměnit v divoké velké kočky a jejich jedinou touhou je zabíjet. Do prokleté rodiny patří i Irena v podání krásné Nastassji Kinské.
Irena se setkává se svým bratrem, o němž dlouho ani netušila, že ho vlastně má. Jedná se o setkání vskutku osudové, protože od této chvíle je její osud doslova zpečetěn a ona se propadá stále hlouběji do problémů, které jsou spojené s úmrtími v její blízkosti a které se budou točit kolem jejího bratra, ale i kolem ní samotné. Podstata „Kočičích lidí“ z roku 1942 tkvěla v tom, že změna byla spojena se sexualitou, což je v remaku ještě mnohem názornější, mnohem více je zde podržena intimnost a do jisté míry i zvrácenost sexuálního vývoje. Nahota je naprosto přirozenou součástí, což předvedla Nastassja naprosto přirozeně, i pokud se týká frontálních záběrů. K filmu to však patří. Právě sexualita prohlubuje jeho smysl a rozhodně není samoúčelná. Podobná věta se v případě moderních hororů dá říct jen zřídka.
Vyzdvihnout musím herecké výkony. No, nejsou zas tak oslnivé, ale prostě Malcolm McDowell je pro mě osobně hercem, kterého rád vídám na plátně, a tak jsem si tohle užil, nemluvě o tom, že i John Heard (Kevinův otec z filmů „Sám doma“ a „Sám doma 2: Ztracen v New Yorku“) také ukázal, že je v něm něco víc než jen komické nadání (viz také snímek C.H.U.D.“). Nastassja pak hraje přesně tu správně nevinnou a nepřístupnou ženu, která se mění v bestii.
Závěr je poměrně silný, až poetický a já jsem si ho vychutnal. Spojení se zajímavou hudbou rockového charakteru bylo dobré, vyznění pak jen umocněno zpomalenými záběry. Vůbec dlouhé záběry jsou devizou filmu a nejsou na škodu, naopak divák sedí a čeká, co asi uvidí ve chvíli, kdy kamera dojede až na konec své cesty. Rozhodně nemohu film hodnotit moc nízko, protože osobně se mi líbí. I když je to remake, tak mu musím dát minimálně 70 %. Bohužel film má zásadní problém – chybí mu hororovost, která překvapivě v o 40 let starším snímku byla.
Hodnocení: 70%
