Laird Barron: Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká
The Beautiful Thing That Awaits Us All
Vydalo nakladatelství Gnóm!, 2017, 380 Kč
Laird Barron je jméno, které jsem docela dlouho slýchával, ale zatím jsem se nedostal k tomu, abych si od něj něco přečetl. Nakonec ale uzrál ten správný čas a já jsem se k tomuto americkému hororovému – a velmi specifickému – autorovi konečně prokousal. I když u nás jako první vyšla kniha „Okultace a jiné povídky“, jako první jsem si přečetl sbírku „Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká“. I když jsem nevěděl, co přesně čekat, Laird Barron je rozhodně autor, který dovede překvapit. A ne, tohle není Stephen King, tohle je sakra osobitý spisovatel.
Blackwoodův synek
Když jsem začal číst tuhle první povídku, říkal jsem si, v jaké době vlastně jsem? Chvíli mi trvalo, než jsem si na určité bezčasí, které ale bylo podle všeho celkem dobře zasazeno do minulosti, zvykl. A pak byl najednou konec. A já jsem si nebyl jistý, jestli jsem nepřeskočil stránky, jestli mi něco neuniklo. Laird Barron vás hned tady zasáhne. Skvěle dokáže popsat lov, má zajímavé postavy, ale to nutně neznamená, že vás odrovná koncem, což možná od povídky čekáte.
Redfieldská děvčata
Pokud jste měli pocit, že u první povídky je důležitější cesta než cíl, tak druhá povídka vám tuhle domněnku jen potvrdí. A nebude poslední ve sbírce „Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká“. „Renfieldská děvčata“ mají skvěle rozkreslený základ, zajímavé postavy, atmosféru, která by se místy dala krájet, a pak najednou bum, velký skok, a vy jste na konci a zase nevíte, co si pořádně myslet. Ale jestli tyhle dvě povídky rozdýcháte, jestli kousnete, jak jsou napsány a zakončeny, nejspíš už se sbírkou prokoušete a snad budete za vytrvalost i odměněni.
Magická ruka
Na této povídce už Laird Barron ukazuje svoje mistrovství, žánr, který mu jde nejlépe – okultní horor, který je šmrncnutý mafiánským žánrem a lovecraftovským odkazem. A i když to v sobě má mnoho z jiných, je to tak specifické, že je to prostě Barron. Mimochodem, začnete mít rychle pocit, že se některé příběhy odehrávají na stejném místě a možná i ve stejné době. Postavy vás dovedou překvapit tím, jak jednají anebo jaký je jejich význam na povídku.
Mrchožravá božstva na výšinách svých
A tady už to začíná být skutečně zajímavé. Dvojice žen jsou možná nejzajímavějšími postavami, které se v celé sbírce objeví, u nich skutečně máte pocit, že mají hloubku. Ony se tak tváří i ostatní postavy, ale u mužských budete mít pocit, že to jsou většinou ožralové, mlátičky, nebo prostě muži, kteří si jdou za svým, ale vyhodí je z rytmu setkání s něčím... nenormálním. A to se v Barronových povídkách docela opakuje. Tohle je velmi povedená výjimka.
Jizva
A pokračuje se v tom lepším. Možná i nejlepším. Lancaster, ač mužská postava, je zajímavý, hlavně z toho pohledu, jak si s ním osud zahraje. Mimochodem, i tohle je prvek Barronových hrdinů – osud si s nimi dost zahrává, než aby ho ovlivňovali oni sami. Tahle povídka je neskutečným žánrovým mixem – je v tom něco ze špionážních filmů Jamese Bonda, má to poetiku Davida Lynche, do toho je to horor, u něhož si nejste jistý, jestli je jen šmrncnutý Lovecraftem, nebo je to rovnou sci-fi horor. A sedlo to skvěle.
Saturnův chřtán
Povídka, která navazuje – do jisté míry a jen okrajově – na povídku „Magický ruka“. Minimálně žánrově si k sobě skvěle sednou a více se zde rozpracovává jedna celkem zajímavá postava. Ta mě tady Barron naplno ukázal, že mu jde hlavně jeden typ postavy, který pak neomlátit událostmi, které gradují, šíleněji a šíleněji, až na konci budete mít pocit, že vlastně nevíte, jestli šlo o špatný konec nebo happy end a popravdě vás možná ani nenapadne nad tím přemýšlet. Spíš v sobě povídku necháte rezonovat.
Vastace
Tohle je za mě naprostý omyl, povídka, která jako by do sbírky ani nepatřila. Je to jakási filosofická cesta staletími, na přeskáčku, odkazy na hororové mistry, ale přitom nic, co by bylo skutečně dějové. Jako kdyby chtěl Barron jen vyvolávat obrazy. Za mě to ani trochu nefungovalo.
Muži z Porlocku
Za mě je tohle nejlepší povídka ve sbírce. Je více dějová, ale při tom v sobě má tu zvláštní hororovou atmosféru která je prostě barronovská. Divočina mu svědčí, snad se opravdu výrazně promítly Lairdovy aljašské kořeny. A povídka skvěle sedla. Jasně, závěr jsem opět čekal jiný, ale to vůbec nevadilo. Mimochodem, na povídkách vidíte i autorova oblíbené prvky, jako například ponechání naživu jedno postavy proto, aby o tom mohla vyprávět.
Více tmy
Na jednu stranu výborný nápad – prostě vzít hororový žánr, autorské čtení, cony a nechat o tom postavy kecat – na druhou stranu pocit, že se tohle nesmírně blíží povídce „Vastace“, kdy vlastně pořádně nevíte, o co jde, jen máte pocit, že to je v jistém smyslu lynchovsky divné. Tady se za mě projevil prvek, jenž jsem měl spojený i s dalšími povídkami. Potenciál, který zůstal nevyužit, protože autor má prostě svůj styl, své pojetí. Na jednu stranu osvěžující, na druhou to může klamat.
Před závěrečným shrnutím bych měl pár připomínek k vydání. Poznámkový aparát mi přijde zbytečný, což naznačuje sám Jakub Němeček. Je hezké mít krátký popis toho, kdo byli Vivien Leigh nebo Boris Karloff, který o nich skoro nic neřekne, ale nevím jestli tolik lidí ví, kdo byla kráva paní O'Leary, respektive, co se o ní vypráví. A pak – už jsem na to chtěl upozornit v jiných recenzích, tak nakonec to odnese tahle. Co je to sakra „a nebo“? to je tak hrozný paskvil, až to bolí. Nebo, anebo, a. Spojka „anebo“ samo o sobě vyjadřuje možnost, že platí jedna varianta, nebo obě. Jde použít ve slučovacím i vylučovacím poměru. „A nebo“ je prostě špatně.
A teď shrnutí k samotné sbírce. Kniha „Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká“ nám ukazuje jiný horor – někdy skoro až okrajově – což je jen dobře. Horor není jen Stephen King a tohle je krásný důkaz. Horor má jiné podoby a jsem rád, že se tohle dostává i k nám, pozvolna, pomalu, ale dostává. Laird Barron každému nesedne. Možná i proto, že všichni budou očekávat horor ve stylu Kinga. Barron je jiný, je svůj, je originální, a to i přesto, že v něm najdete mnoho vlivů. Ale dokázal si vytvořit vlastní styl, vlastní přístup. A to je moc dobře. Nemusí vám sednout, určitě vám nesedne každá povídka, možná budete i trochu zklamáni, ale pokud se s Barronovým psaním smíříte, pokud přijmete, že to jde i jinak, budete se bavit, necháte se děsit, bude vás mrazit do morku kostí a možná ani nebudete vědět proč.
Hodnocení: 70 %
