Luz
Německo, 2018, 70 minut
Režie: Tilman Singer
Scénář: Tilman Singer
Hrají: Luana Velis, Johannes Benecke, Jan Bluthardt
Německý snímek „Luz“ je ukázkou toho, co je určeno pouze pro omezený počet diváků, a to nikoli proto, že by se jednalo o snímek natolik znepokojující například tím, jaké násilí je v něm zobrazováno, ale je to jednoduše dáno tím, že tohle je snímek velmi artový, což nesedne každému. Mně to vyloženě nesedlo, i když nějaké aspekty filmu bych rozhodně vyzdvihl.
Hned na začátku máme pocit, že je všechno nějaké divné. Je to dáno tím, že je zde statická kamera a záběry jsou velmi pomalé, kamery v podstatě zabírá v reálném čase to, co se děje. Tedy alespoň v úvodu filmu. Pak už je to přece jenom trochu zběsilejší, i když rozhodně se nezbavíme dojmu, že tohle je film, který měl hodně umělecké ambice a o ty mu šlo především.
Hned na začátku snímku se seznamujeme s Luz, která v podivně snovém stavu vstoupí na policejní stanici. V další scéně poznáváme doktora Rossiniho, který se seznamuje s Norou. Ta ho svede a dělá s ním... divné věci. Pak je Rossini přivolán na policejní stanici, aby pomohl Luz. A začíná podivná rekonstrukce, která je středobodem celého filmu. A graduje podivně psychedelicky.
Rekonstrukce probíhá tak, že se Luz v podstatě mění v mima a přímo ve velké hale, která připomíná letištní čekací halu, prezentuje to, co se stalo. Tohle je část, která je kouzelná, a to díky hlavní představitelce. Na Luaně Velis je prostě něco, co vás okouzlí, něco, pro co si vás uhrane. A to byl také důvod, proč jsem snímek dokoukal, i kdy mě vlastně dějově vůbec nebavil.
Německý snímek „Luz“ je ukázkou artového hororu. Jasně, je v něm určitá atmosféra, ale ta není dána tím, že by se mělo ve filmu objevit něco hororového, ale je dána tím, jak je celkově podivně snímek natočen. Dovedu si představit, e se tohle promítá v artových kinech a najde si to svoje diváky. Jako hororový fanda ale nejsem nijak extra nadšený. Prostě takový filmový experiment s vizuální formou.
Hodnocení: 40 %
