Noční můra

   Horor, který se tváří jako japonský a přitom je naprosto americký? Ano. Předělávka? Nikoli. Noční můra v sobě spojuje japonské prvky hororu v čistě americkém prostředí, což není nová kombinace, ale mohla by být o to zajímavější, jelikož se nejedná o předělávku, ale o film originální, který nerenovuje snímek ze sedmdesátých let ani žádný horor ze Země vycházejícího Slunce.
   Retrospektivní začátek filmu už dá tušit, o co tu půjde. Nějaké zlo, které se stalo v minulosti a je potřeba je napravit nebo nějak pochopit. A přesně o tom Noční můra je. Hlavní hrdinka v podání Sarah Michelle Gellar se snaží najít příčinu toho, proč má sklony k sebepoškozování a zdají se jí „skutečné“ sny. Jak je z tohoto krátkého popisu vidět, film originalitou příliš neoplývá. A je tomu skutečně tak. Snaží se spíš o atmosféru a originální nápad nechává někde vzadu za sebou. Retrospektiva jiné osoby mísící se se současností hlavní hrdinky, jeden pošahaný zabiják, jeden chlapík, co se tváří jako vyvrhel a odpadlík, který vypadá, že bude příčinou všeho špatného.

   Atmosféra je skutečně lépe stavěná než celý příběh. Jsou tu samozřejmě prvoplánové lekačky, ale s těmi se setkáme už v každém hororu a člověk si na ně zvykne až moc rychle. Už nejsou to, co bývaly. Ale na nich atmosféra rozhodně nestojí. Příběh se celou dobu odvíjí pomalu, mlhavě, nevíme, o co vlastně jde a to je jediný důvod, proč divák zůstane u celého filmu a dokouká ho do konce, nebo se o to alespoň pokusí. Na konci nečeká žádná skvělá pointa nebo něco nového, ale alespoň všechno zapadne na své místo a není zde konec, který se o pointu snaží, ale vyjde na prázdno, protože polovina věcí zůstává nevysvětlena a tudíž nedává žádný smysl. Nic to ovšem nemění na tom, že ač je atmosféra poměrně hustá, vše v její přítomnosti začíná nudit.

   Co ještě vyzdvihnout? Asi Sarah Michelle Gellar. Není to špatná herečka a role pobledlé mladé ženy, která se ztrácí ve víru podivných událostí, jí sedí. Předvedla to už v Nenávisti a rovněž tady. Noční můra nebude její životní rolí, tou bude prozatím pořád Buffy, ale snažila se odvést dobrou práci a povedlo se jí to. No možná jí trochu moc lichotím, ale ona mi aspoň z toho příběhu vyčnívala a celý film táhla sama. Ostatní kolem bylo nemastné neslané včetně scénáře.
   V úvodu jsem zmínil propojenost s japonským stylem. Ten tkví hlavně v užití ženy jako hlavní postavy filmu. Přišli s tím právě Japonci a důvod je jednoznačný. Ženy jsou emocionálně založené a více prožívají než muži, takže jsou skvělým materiálem pro mučení, utrpení a podobné záležitosti. Ani zde se však nejedná o fyzické mučení, ani Japonci to tak v Kruhu nezamýšleli, ale o mučení psychické. Vystavují hrdinku těžkým zátěžovým situacím, které kupodivu Gellar mnohdy přejde v poklidu až ležérně, jako by se nic nestalo. No dobře, asi jsem na ní vysazený a ona přece jen není tak úžasná herečka.

   Noční můra zkrátka neohromí. To je myslím dostatečně charakterizující popis. Pro dnešní dobu je příliš nudná a nepřináší naprosto nic nového, ale příběh je alespoň natěsnán do 80 minut, což je docela přiměřená délka na dobrý animák, ale jak se tak zdá, ne na dobrý horor. Noční můra není odpad, to zase ne, jen je trochu nudná a nikoho za srdce nechytne. Překvapení se tedy nekonalo a Amerika se bude muset dál snažit, aby přišla s nějakým novým, zajímavým hororem. Tenhle film se pokoušel odamerikanizovat britský režisér s neanglickým jménem Asif Kapadia. Neúspěšně.

   Jak to tak vypadá, člověk, aby se těšil na Hostel a podobné „filmy“, protože nic moc lepšího a možná zajímavějšího v současné době skutečně nenajde. A ač je Eli Roth špatný režisér, dokáže vzbudit alespoň nějaké pocity. Po shlédnutí jeho filmů máte buď chuť brečet, nebo zvracet, obojí většinou z toho, že máte pocit, že s hororem to jde hodně z kopce.