Re-Animátor vs. Dagon

   Cože to mají tyto dva filmy společného, že jsem si usmyslel je srovnávat? Mají společného autora předlohy a režiséra. Autorem předlohy je Howard Phillips Lovecraft a režisérem Stuart Gordon. H. P. Lovecraft, velmistr hororu pohrávající si s tajemnou a děsivou atmosférou, a režisér, který se vyžívá v násilných nechutnostech. Že to nejde moc dobře dohromady? No, ani se není čemu divit. Ale představme si nejprve oba filmy.
   Re-Animátor (vychází z Lovecraftovy povídky Herbert West: Reanimator) je legendou mezi zombie horory, i když se hodně odlišuje od Romerových zombie, kterých jsou hordy. Zde je nemrtvých jen pár a snímek nese spíše stopy frankensteinovského námětu, neboť i zde máme vědce, který oživuje mrtvé. Má k tomu sérum, netušíme, jak ho vyrobil, ale má ho. Sérum je schopné oživit již zesnulé zvíře, mrtvé i několik hodin, ale jeho objevitel, vědec Herbert West, chce dokázat znovuzrodit člověka, což se mu nakonec i daří, ale výsledky nejsou úplně bezchybné. Lidé jsou zuřiví, neskutečně silní a neovladatelní, ale od toho zde máme doktora Hilla, který by věděl, jak nemrtvé ovládnout, až na to, že by nesměl být šílený a toužit pouze po jedné mladé dívce, kterou chce bezpodmínečně dostat. A když je mu odseknuta hlava a v rukou má Westovo sérum, chce to ještě víc. A dívku dostane. Scéna, kdy odseknutá hlava leží v ocelové misce a zbytek těla zatím hladí nahou ženu, poté hlavu zvedá a chce ji umístit ženě do rozkroku, je skutečně nezapomenutelná v tom horším slova smyslu.

   Nyní Dagon. Jedná se o poslední Gordonův film natočený „podle“ Lovecrafta a já jsem si ho vybral pro srovnání právě proto. Gordon sice ještě natočil Ze záhrobí (From Beyond) a Castle Freak, ale já chci ukázat změnu Gordonova stylu, která bude patrnější v rozmezí šestnácti let, jež dělí vznik Re-Animátora (1985) a Dagona (2001). Dagon má vycházet ze stejnojmenné povídky H. P. Lovecrafta, ale zde je spíše nutno použít slovo inspirace, protože Gordon přinesl do filmu hodně svého, z povídky nechal pouze kostru. V příběhu jde o to, že dva páry, mladší a starší se plaví na lodi u španělských břehů, kde je překvapí bouře, která s jejich jachtou mrskne o skálu. Starší pár zůstává na lodi, která nabírá vodu, mladší jede pro pomoc k blízké vesnici, kde narazí na pěkně podivné obyvatele, kteří uctívají boha Dagona, mořskou příšeru. Ve filmu sice nenajdeme žádné nemrtvé ani zombie, jak je tomu v Re-Animátorovi, ale obyvatelé města je díky své chůzi velmi připomínají. Kolikrát je natolik dementní, že vás jejich pohyby ani trochu nevystraší, ale prostě rozesmějí.

   Pokusím se teď najít, v čem se oba filmy podobají. Jsou přemístěny do současnosti, kdy se natáčely, což ani u jednoho příliš nevadí, protože stejně postrádají atmosféru Lovecraftových povídek. Ani jeden z nich není děsuplným hororem, útočí na vás spíš nechutností a bizarností, což dokonale dokazuje mluvící uťatá hlava nebo stahování z kůže, kdy týraný pronáší slova z bible. Nutno ale přiznat, že se režisér více vyřádil v Re-Animátorovi, v Dagonovi se trochu uskromnil, co se týče nechutností. Vlastně, co se týče skoro všeho. Posledním shodným prvkem jsou ženská ňadra, která kamera v obou filmech zabírá poměrně zblízka. Bez toho se patrně „dobrý“ horor neobejde.
   Odlišnost filmů je však mnohem markantnější než jejich podobnost. Začal bych asi u herců. V Re-Animátorovi jsou skutečně zajímavé charaktery. Herbert West (Jeffrey Combs), vědec, který pro svou práci hodlá udělat vše a jde doslova přes mrtvoly, jako kdyby ani neměl svědomí, doktor Hill (David Gale), další unikátní šílenec chorobně zamilovaný do mladé ženy, a ani ona mladá žena Megan Halsey (Barbara Crampton) a její nenápadný milý, kterého ohromí Westův výzkum a stane se jakýmsi jeho společníkem, nejsou špatní. Jejich role jsou zajímavé. V Dagonu je zajímavá postava jedna. Je jím opilec Ezequiel, kterého hlavní hrdina Paul (Ezra Godden) nalezne v podivném městečku a který jako jediný není přeměňován mořským bohem jako ostatní. Od něj se Paul doví, co se to ve městě děje a jak se zde objevil Dagon. Právě Ezequiel umírá, když je zaživa stahován z kůže. Ostatní postavy nestojí za nic. Paul se svým neustále opakovaným „Mám dvě možnosti! Mám dvě možnosti!“ je trapný, jeho přítelkyně Barbara si snaží hrát na silnou ženu, ale to jí prostě neuvěříte. O ostatních už se nedá mluvit, nikdo nijak nevyčnívá, snad jen kněžka Uxía se svými chapadly.

   Podobně jako nevýrazní herci dopadá i děj. Zjištění, že Paul je vlastně synem jednoho z Dagonových kněží, vychází úplně naprázdno, a musíte chvíli přemýšlet, jestli ve filmu vůbec byla nějaká narážka na to, že by tomu tak mohlo být. Jedna se tam skutečně najít dá. Naopak závěr Re-Animátora (hodně mi to připomnělo konec adaptace Kingova Řbitova zviřátek), kdy Megan umírá, ale Dan má Westovo oživovací sérum, které jí píchá do mozku, je už o něčem jiném. Otevřený závěr sice není nijak originální, ale sedí si pevně na správném místě.
   Obrovským mínusem v Dagonu je použití digitálních efektů. V Re-Animátorovi se s ničím podobným nesetkáte, vše pravá ruční práce, ale pro Dagona se Gordon rozhodl použít počítačové 3D animace a šlápl naprosto vedle. Triky povětšinou vypadají dokonale nerealisticky, skoro jako by si je autoři nechali na zakázku udělat u Disneyho. Působí komicky a naprosto nepochopitelně. Někde jsou docela zbytečně a tvůrci měli raději zůstat u zavedených triků a masek a nepoužívat k tomu počítač.

   Závěrem mi z tohoto malého souboje jasně jako vítěz vychází Re-Animátor. Dagon je o několik stupňů pod ním. Jako kdyby Gordonovi s přibývajícími léty docházel dech. Ale musím se přiznat, že já bych si adaptace Lovecraftových povídek představoval úplně jinak. Chtěl bych mnohem propracovanější atmosféru, kdy s očekáváním i trochou mrazení sedím u obrazovky, napjatý z toho, co mi bude dál naservírováno, co je onou podstatou zla. Lovecraft hodně popisoval, ale dokázal tak dobře pracovat se slovy, že celou dobu cítíte cosi nepříjemného, něco ve vás hlodá, až nakonec dojdete závěru a to hlodání nezmizí, ale přetrvává. Gordonovým filmům tohle prostě chybí.