Kráčeje po chodníku směrem k náměstí, potkával známé tváře - spolužáky ze základky, ze střední nebo rodinné příbuzenstvo. Všichni se s ním chtěli bavit nebo potřást si rukou. Rozradostněl se a tak moc se cítil oblíbený. Zářil jako filmová hvězda na červeném koberci a na všechny se křenil. Zbožňovatelů přibývalo a přibývalo - dokonce se rozestoupili tak, že mu vytvořili průchozí cestičku. Blesky fotoaparátů blikaly nonstop a poplácání na ramenech obdržel nespočet.
Dokráčel na hlučné náměstí přecpaného skandujícími lidmi a zastavil se uprostřed u kašny. Rozhlížeje se kolem sebe, odzbrojil svým pohledem každého člověka, a připadal si nesmírně důležitě a uctíván. Nasával z nich energii a nebývalý pocit potěšení, jako by dovršil orgasmu na veřejnosti.
Počasí hecovalo - nebe modré, jako by bylo namalované a sluneční paprsky neměly žádné mrakové překážky.
Zhluboka se nadechl, mávaje na všechny kolem něj a rozhodl se pokračovat ve své procházce. Něco však nebylo v pořádku. Nohy mu ztěžknuly tak, že nebyl schopný udělat normální krok. Zvedal je s takovou náročností a velice pomalu, jako by místo chodidel měl balvany. Začal zmatkovat, nevšímaje si lidí kolem. Hleděl nevěřícně na své nohy, křiče na ně, aby je popohnal, dokonce si pomáhal rukama, když tahal za nohavice. K ničemu pořádnému to ale nevedlo, pouze k většímu rozrušení.
Zabraný do nohou si ani nevšiml, že hluk lidí slábne, až zcela zmlkl. Jakmile po chvilce zvedl hlavu, náměstí bylo pusté. Napřímil se a vzrušeně se díval kolem sebe, ale nikoho nespatřil. Za kašnu sice neviděl, ale podle hrobového ticha usoudil, že ani tam nikdo není.
„Hej!“ znělo do prázdna a několikrát se jeho hlas o stěny ozval zpátky.
Chtěl zvednout pravou nohu, ale jako by mu přirostla k zemi. Levá noha jak by smet. Už nemohl vůbec nikam. Škubal horní polovinou těla, ale nehnul sebou. Srdce mu zrychlilo a bilo prudčeji.
Zastavil svou zbytečnou snahu, když vnímal, jak svět kolem něj padá do stínu. Pohlédl nahoru a s hrůzou sledoval přeměnu nebe - z modré barvy na tmavě šedou. Slunce bylo rázem bílé - připomínalo úplněk. Vyskočila mu husí kůže a do těla se náhle zahryzávala zima. Drkotal zuby a jeho vnitřní nejistota se měnila na úzkost.
Najednou se z poza rohu náměstí vynořila postava. Pomalými kroky se nesla nenápadně k druhému rohu. Nevšímala si ho, a tak na ni s třepavým hlasem zavolal. Kráčela stejným tempem dále. Zavolal znovu, hlasitěji. Postava se zastavila a několik vteřin stála nehybně jako socha. Necítil z toho nic dobrého a začal litovat, že postavu zastavil.
Zdlouhavě otáčela hlavou, až se na něho upřeně zahleděla. Stále se snažil pohnout nohama, ale bylo to nemožné. Postava měla tmavé oblečení. Nakonec se celá otočila čelem k němu. Neviděl jí do tváře, ač se snažil zaostřit své hnědozelené oči. Nevěděl, kdo to mohl být, ale něco se mu na ní nezdálo. Obličej měla jak pomalovaný, ale nerozeznal více. Pořád jenom stála a zírala. Jediné zvuky, jež v tomto momentu slyšel, byly drkotání zubů a tření paží kvůli zahřátí. Užuž chtěl na ni zavolat znovu, když v tom náhle zařvala doslova jako lev. Málem mu srdce vyskočilo z hrudníku. Kolem ní se najednou vznesla rudá aura, zatímco v šoku hleděl na temnou postavu. Zima se vytratila a polilo ho nepříjemné horko. Pot mu vyrašil na čele a v puse měl Saharu. Ten hrozný řev se na náměstí ozýval ještě pár vteřin po tom, co postava ztichla. K smrti vyděšený chtěl utéct, ale nohy furt neposlouchaly.
„Panebože!“ zamumlal pod nosem, vrtě sebou.
Postava zařvala ohromně podruhé. Děs ho přiměl k breku, zatímco se rudý opar kolem postavy rozšířil.
Udělala krok, hned nato další a další a rozběhla se k němu. Panicky cukal tělem, snaže se naivně dostat pryč. Postava se blížila a aura rudnula. Modlil se k ní, aby ho nechala být, uslzený vyřvával své prosby. Odpovědí postavy bylo zrychlení v jejím běhu. Dvacet metrů. Patnáct metrů. Být starší, asi by mu puklo srdce strachy. Deset metrů. Tvář postavy byla zakrvácená. Pět metrů. Pomočil se. Tři metry. Dva metry. Metr. Zastavila se těsně před ním a stáli tváří v tvář.
Rudá aura je celá obklopila. Cítil smrdutý, plesnivý dech, zašklebil se a odtáhl hlavu. Z černočervených očí jí tekla malými potůčky krev k fousaté bradě. S odporem hleděl na zruinovaný ksicht, kdežto postava stále mlčela, pouze funěla jako lokomotiva. Kolena se mu třepala. Když si letmo, byť bádavě prohlížel postavu, něčeho si všiml. Neustále však fňukal a prosil ji o milost. Tvář postavy mu rázem byla známa. Zatajil se mu dech, přestal i s fňukáním - ano, byl to muž, jemuž ukradl peníze, pak do něho strčil a nato spadl z nástupiště na koleje.
„Ano, jsem to já!“ zařvala postava surově.
Reflexivně si zakryl poplivaný obličej dlaněmi a shrbil se. Drapla ho za ruce a ty mu hrubě přikotvila k tělu. Hlavu naklonila k té jeho a jejich nosy se téměř dotýkaly. Vyhýbal se děsivému očnímu kontaktu tím, že zavřel oči.
„Podívej se na mě!“ zaburácela, drtíc jeho ruce.
Bolest ho přinutila k pohledu do temných očí. Vůbec nemrkala. Čichal ten odporný puch z bezzubé tlamy a pociťoval náznaky nevolnosti.
„Prosím, nechte mě být, prosím…“
Postavě se rázem začala třepat hlava a nato jí explodovaly oči, jako by v nich měla napíchnuté petardy. Sliz a krev mu pocákaly obličej. I do pusy se mu dostal kousek bulvy a málem se pozvracel, když si odplivnul. Místo očí měla najednou krvavé důlky. V tom ho postava popadla za krk a zvedla do výšky. Studené umaštěné prsty se mu otlačovaly na krku. Nohy měl neustále nehybné, tak strašně chtěl kopat kolem sebe. Škrtila ho oběma rukama. Snažil se vymanit z toho sevření, ale nešlo to. Sípavě prosil, aby ho pustila, ale postava přidala na síle sevření. Pomalu a jistě ztrácel příjem vzduchu a vyděšené oči kulil ven. Pak jednu ruku napřáhla a vpálila mu do obličeje ránu, která...
„Neeeeee!“ zařval a zcela propocený se posadil v posteli, ohmatávaje si krk. Vyjekl, když uviděl tvář té zrůdy na stěně, ale to co skutečně viděl, byl pouhý stín větví, jež byly z venku osvětleny pouliční lampou. Zhluboka dýchal, bledý jako stěna a v očích měl smrt. Díval se kolem sebe, jako by stále nevěřil, že je ve svém pokoji. Sáhl si do rozkroku s obavou, že trenky nemá suché, ale měl.
Drapl se za pačesy. „Co jsem to kurva udělal?!“
Svědomí ho užíralo zaživa. Bylo půl čtvrté ráno.
„Co jsem to provedl do hajzlu?!“ rozbrečel se.
Pohlédl na stůl opodál, na kterém ležela peněženka onoho muže. Cítil se tak provinile a opravdu svého činu litoval. Uvědomoval si, že vzal někomu člena rodiny. Při pomyšlení, že vzal dětem otce a manželce milujícího manžela, chytl záchvat žalu. Bouchal dlaněmi do hlavy. Všechno jenom kvůli zasranýmu pervitinu. Vstal z postele a došoural se k mobilu. Civěl na něj a na okamžik zavřel oči. Celý se třásl a pak ho vzal do ruky. Několik minut se s ním procházel po pokoji a ustavičně si pokládal otázku: „Proč?“
Zastavil se u postele a sedl si na ni. Pohlédl na mobil a po chvilce si jednou rukou utíral slzy a druhou mačkal číslo. Nejraději by se za to zabil. Zmačkl tlačítko a párkrát to vyzvánělo. Mezitím usměrňoval vzlykání. Pak se ozvalo: „Policie České republiky, prosím.“
