Trosečník Svaté Eleonory

   Západ slunce. Do ruda zbarvený kotouč se zanořuje za obzor a na hladině moře vytváří nádherné barevné obrazce, na kterých může nejeden člověk oči nechat. Jonathan měl to štěstí, že se narodil v malém rybářském městečku, kde mohl pozorovat západ slunce každý den. A on se na zapadající slunce dokázal dívat pořád. Ze svého příbytku na kopci nad městem – nejbližším domem v okolí byl špitál, kde měl svou praxi – měl na moře nádherný výhled a díky tomu se mohl každý večer pohledem na mizející slunce uklidňovat a odreagovávat. Stejně tak i dnes.
   Jonathan Malloy byl třicet let starý, ale práce doktora ve Westportu ho udělala starším. Jeho tvář vypadala spíše na několik let po čtyřicítce. Brázdily ji vrásky, které získával časem vždy, když se ve městě objevil někdo s pro něj neznámou chorobou a byl nucen nad tím hloubat, sedět nekonečné večery nad knihami a častými jízdami dostavníkem po těch oranicích, které někdo nazýval cestou, aby se dostal do nějakého velkého města, kde měl mezi lékaři hodně známých, od nichž se dovídal o nových nemocích a o způsobech jejich léčení a dostával rady, jak se útokům chorob bránit anebo jim rovnou zamezovat. Jeho tmavě hnědé vlasy už počínaly prorůstat šedinami, ale s tím si nemusel dělat starosti, neboť většina mužů okolo čtyřicítky měla vlasy bílé. Ve Westportu se to nějakým podivným způsobem dědilo z generace na generaci. Ženy nebyly výjimkou.
   Doktor Malloy seděl na verandě svého domku a z houpacího křesla pozoroval západ slunce. Několik dní mu byl tento nádherný pohled odepřen a tudíž si ho nyní vychutnával o to více než kdy jindy. Poslední měsíc sužovala Westport horečka, která si vyžádala dvacet obětí na lidských životech a z toho většina byly děti. Celé dny proseděl u pacientů nebo se snažil najít nějaký způsob, kterým by nemoc zažehnal, a hledal příčinu horečky, která by mu pomohla najít prevenci. Nakonec zjistil, že nákazu způsobil nějaký nový druh ryb, který rybáři vylovili ve svých sítích. Jonathan dokázal z rybí krve vytvořit protilátku, která působení nemoci zastavila a postiženého i uzdravila. Ovšem než protilátku dokončil, na hřbitově již leželo dvacet mrtvých, kterým byl jeho lék k ničemu.
   Za těch dlouhých dní neměl ani jednou šanci vidět svůj milovaný nebeský úkaz. Ale to si nyní mohl vynahradit. Konečně! Už zase seděl ve svém křesle jako nespočet dní předtím a bez jakéhokoli pohybu, téměř i bez mrknutí očí, za zvuků večerního ruchu ve městě a mořského příboje pozoroval ten úžasný oranžový kruh, který se rýsoval na obzoru a pomalu končil svou denní pouť, aby si mohl na několik hodin odpočinou a poté se vrátit v celé své kráse a znovu podstoupit svou cestu nebesy.
   Ruce měl Jonathan složené v klíně a oči upřené přímo na odrazy na mořské hladině. Nevnímal nic než atmosféru podvečera a klid, který opět zaplavil všechny jeho nervy a celou duši. Někde daleko poslední rybáři přijížděli ve svých škunerech do přístavu a své úlovky vytahovali na mola, kde se o ně začali starat další lidé, rodinní příslušníci daného rybáře, aby on sám si mohl po dlouhém dni na moři odpočinout. Na jejich cestě domů je doprovázel krákavý výsměch racků, kteří jim kroužili nad hlavami, a vzduchem plující všudypřítomný zápach rybiny. Vlny narážely o kamenné pilíře mol, kolem nichž se vytvářela spousta bílé pěny, která pokračovala dál a usazovala se na kamenech pobřeží, kde za nějaký čas zmizela a byla nahrazena novou, jíž voda přinesla na hřbetech svých malých vln.
   Vše nasvědčovalo tomu, že za krátkou dobu bude město tiché, jen ze dvou hospod se bude ozývat opilý řev, ale zbytek městečka bude spát, aby se připravil na další náročný nebo ještě náročnější den. Ale dnešní večer měl být jiný než zažitý stereotyp, který prostupoval životy rybářů a jejich doktora sedícího v houpacím křesle, v němž se nehoupal, užívajícího si svého krátkého volného času.
   K přístavu se blížilo velmi zvláštní plavidlo a mělo s sebou jednoho pasažéra, pokud se tedy dá říci, že ani ne dvoumetrové poleno – snad zbytky nějakého lodního stěžně – je plavidlo a muž, který křečovitě objímá obvod stěžně a z posledních sil se ještě drží, aby ho nepohltila temnota mořské vody, jež ho obklopovala, je pasažér. Vlasy, které mohly být tmavé, měl sluncem vybledlé a jeho dlouho neholená tvář byla pokryta téměř souvislou vrstvou mořské soli, která na mužově drsné kůži vykrystalizovala. Ruce s vybledlými chlupy, které svíraly stěžeň vypadaly spíše na ruce mrtvoly, protože veškeré svalstvo z nich vymizelo po útrapách, které muže potkaly v době mezi jeho poslední plavbou a záchranou na zbytku stěžně. Kůže na rukou mu volně visela na kostech, stejně jako i na ostatních částech jeho zuboženého těla. Z oblečení zbyly jen potrhané cáry, které nedokázaly zakrýt zničené tělo, jež bylo poseto tolika jizvami a modřinami, že se slévaly v jednu obrovskou ránu, pokrývající celou plochu. Slaná voda dokázala rány vyčistit a nějaké se i zacelily, takže přestaly krvácet, ale jizvy, pokud muž vydrží dlouho, mu zůstanou na celý život.
   Jediné místo, které mořská voda nedokázala ubránit před infekcí, byly mužovy oči. Tedy spíše jeho oční důlky, které už žádné oči neobsahovaly. Prázdné otvory bez očí i bez víček hleděly slepě na svět a dojem nesmírného utrpení, které musela tato část jeho těla prožít, ještě umocňovala poloprůhledná blána, jež zakrývala část temné díry po očích. Ale blána rozhodně nesloužila k tomu, aby nepřipravené uchránila před pohledem na zjizvené důlky, ale proto, aby ukryly něco, co se skrývalo uvnitř. Zárodky, které čekaly jen na příležitost, kdy se vylíhnout.
   V přístavu zahlédl jeden z rybářů něco, co se rýsovalo na hladině moře a kazilo tak jeho pravidelnost. Ihned nasedl do své loďky a vydal se za tou podivnou věcí. Z té dálky a ještě za šera nedokázal z břehu určit, co je to zač, ale již brzy se měl dovědět, co moře připlavilo k břehům Westportu a brzy svého rozhodnutí o tom, že ihned zjistí, co jeho oči viděly, bude litovat.

   Jonathan stále seděl ve svém křesle, když k němu přišla – nebo spíše přiběhla – mladá dívka. Držela si dlouhou světlou sukni, aby o ni nezakopla, a její vlasy za ní vlály jako závoj. Zastavila se na schodech verandy Jonathanova domu a rukou se chytila bíle natřeného, dřevěného zábradlí. Prsa se jí dmula, jak se snažila nabrat dech, a tváře měla po běhu celé rudé. Jonathan na ni hleděl a musel se pousmát nad tím, jak se jí vzdouvá hruď a jak je neschopná cokoli ze sebe vypravit. S očekáváním na dívku hleděl. Už ji viděl – v malém Westportu musel alespoň jednou vidět všechny jeho obyvatele – ale za boha si nemohl vzpomenout, kde nebo ke komu by ji měl zařadit.
   Konečně se postavila zpříma, zhluboka se nadechla a vysypala ze sebe větu, které Jonathan rozuměl jen začátek a to bylo „Pane Malloy“.
   „Prosím?“ zasmál se Jonathan a zvedl se z křesla.
   Dívka se znovu nadechla a o poznání srozumitelněji ze sebe dostala: „Můj táta našel nějakýho muže na moři a dones ho do špitálu.“
   A já jsem přece lékař, pomyslel si Jonathan, tak co sakra dělám v houpacím křesle, ze kterého si prohlížím moře? Jak to, že nejsem dole ve špitále, kde bych měl čekat na dalšího člověka před smrtí, který ještě má, alespoň malou šanci na to, že bude žít, i když mu noha visí jen na troše masa a ztratil většinu krve?! Ale co bys nechtěl, doktore?! Jednou ses rozhodl pro tuhle práci, tak hurá za povinnostmi!
   Smutně se na děvče podíval. „Hned tam budu,“ řekl krátce, ani se nestačil pohnout a dívka už běžela dolů, nejspíš za svým otcem.
   Na takovou sukni musela potřebovat zatraceně hodně látky, blesklo Jonathanovi hlavou, když se za dívkou podíval, aby se do ní vešel zadek její velikosti, musí ta sukně být velká jako pořádná deka. Nad svými představami se musel zasmát. Došel si do domu pro svou brašnu, i když věděl, že všechny nástroje má stejně tak dole v ordinace, ale na svou brašnu už si prostě zvykl a když kdokoli z města na Jonathana pomyslel, hned ho viděl s jeho brašnou, kde měl své nástroje přinášející útěchu v bolestech. Tedy většinou.

   Jonathan si mohl jen domýšlet, co na něj bude čekat. Nějaký rybář, na kterého zaútočil žralok? Nebo se někdo vydal na moře, ještě něco chytit, ale dokázal se jen se svou lodí málem utopit a jeho jediným štěstím bylo, že ho našel otec té holky?
   Hm, proč si domýšlet, když za chvíli se stejně dozvím, koho to ten chlap našel.    Ze své praxe už byl zvyklý na hodně zlých zranění, hrudníků rozpáraných dravými rybami, popálených i jinak znetvořených těl, ale snad ještě nikdy neviděl něco podobného. Ten muž vypadal jako by na něj spadlo několik obrovských balvanů – vždy, když se zpod jednoho vydrápal, uzemnil ho další – a k tomu do něj ještě pražilo slunce, které mu vysušilo pokožku, jež nyní měla podobu seschlé švestky. Hlavně v obličeji vypadal strašně. Rány a modřiny, kterými bylo tělo poseto, se zahojí, i když památky tomu muži zůstanou natrvalo, ale proboha, co se mu to stalo s očima? Vypadalo to, jako by mu je někdo vyrval a namísto nich mu do očních důlků narval nějakou podivnou rosolovitou, dočerna zbarvenou hmotu. Na ty oči byl opravdu odporný pohled.
   Jonathan rybáři, který toho skoro mrtvého přinesl a který se pro tuto chvíli stal doktorovým pomocníkem, přikázal, aby za pomoci hadru a horké vody omyl solí pokrytý obličej. Muž – Frank se jmenoval – se k tomu příliš neměl, ale když poznal, že by nemělo žádný smysl odporovat, pustil se do práce. Z těch hnusných očí – Co to v nich proboha je? – se mu zvedal žaludek, ale i on sám za svůj život v rybářském městečku, zvláště v tom, jakým je Westport, zažil hodně a neviděl vždy jen to nejhezčí.
   Zaschlá krev se umývala snadno, ale se solí to bylo horší. Frank zničenou pokožku nechtěl příliš drhnout – Díky Bohu, že ten chlap ztratil vědomí! – a tak raději počkal, než kůže trochu zvláční a sůl půjde dolů snáze. Ty oči nebyly jediné z čeho se Frankovi a konec konců i Jonathanovi dělalo špatně. Ten chlap smrděl, ale ne jako někdo, kdo se pár týdnů nemyl, ale jako někdo, kdo celý svůj život prožil v ohradě s prasaty a jediné, čím se živil, byly hnijící zbytky. Frankovu dceru, která byla také přítomna, toto aroma donutilo vyběhnout z ordinace v náhlé žaludeční křeči.
   Jonathan zatím prohlížel rány. Většina zranění vypadala na to, že byla způsobena, alespoň Jonathan si to myslel, pádem, při kterém se muž skutálel po nějakém kamenitém povrchu. Tomu napovídaly malé škrábance, ne příliš hluboké, jež tělo utržilo a bylo by to i vysvětlení pro modřiny a pohmožděniny. Když prozkoumával hrudník, na kterém nezůstalo snad žádné svalstvo, jen kůže, kosti a pod nimi vnitřnosti, zjistil, že několik žeber má ten člověk zlámaných. Ale těmi se bude muset zabývat později, i když ne ně nezapomene. Nejdřív musí vyčistit všechny rány, protože příliš nevěřil tomu, že by je mořská voda dokázala dokonale dezinfikovat. Ale už déle se nevydržel dívat do těch podivně zaplněných očí a tak, když Frank dokončil očistu toho znetvořeného obličeje, potřel oční důlky balzámem a velice se snažil, aby se jeho prsty nedotkly rosolu, jež z části jamky vyplňoval. Potom muži omotal obvazem hlavu, aby otvory zakryl. Muž byl stále v bezvědomí, ale Jonathan se raději pojistil chloroformem, že v bezvědomí také zůstane.
   Mytí zmláceného těla nebylo jednoduché, i když ten člověk vypadal, že skoro nic neváží. Jonathanovi se zdálo, že váží až dost. Naštěstí tu však měl Franka, který byl zvyklý na pořádně silné ryby a tak mu nedělalo sebemenší problém držet muže, když ho doktor omýval.
   Čištění ran se zdálo nekonečné. Jonathan musel čistit každou zvlášť, potom ji pomazat balzámem a nakonec ještě zabalit do obvazů, aby se do nich nedostalo nic, co by mohlo zranění zanítit. Frank se mu stále snažil pomáhat, i když už mohl dávno odejít. Ale zůstal a pomáhala i jeho dcera. Poté, co muže potřeli mastí, už tolik nesmrděl a v místnosti byly cítit jen vůně – zápachy? – léčebných přípravků.
   Když konečně dokončili práci na renovování vychrtlého těla, bylo ráno a Jonathan jen padl do křesla a Frank dosedl na židli vedle něj. Oba byli dokonale strhaní z nočního léčení, kdy Frankovi připadalo, že lov ryb je proti tomuhle jen taková snadná zábava. A na moři zažil hodně věcí a z vody tahal snad všechno kraby počínaje a žraloky konče. Nyní si připadal, jako kdyby z moře tahal velrybu a nikde nebyl nikdo, kdo by mu pomohl a ten macek sebou ještě ke všemu tak strašně mrskal. Jeho dcera odešla již před hodinou, aby připravila mladším sourozencům snídani.
   „Pořádná fuška,“ pronesl Frank do ticha.
   Jonathan přikývl. „Ten člověk má štěstí, že vůbec žije, a ještě větší štěstí, že jsi ho našel. Sám se divím, že to všechno vůbec přežil. Jak dlouho asi musel strávit na tom moři? A jak se tam vůbec dostal?“
   „Tak to nevim, doktore, ale určitě vim, že už nikdy nechci vidět ty jeho oči. Doktore, já viděl vykuchaný ryby, který se dlouho někde povalovaly, a moc dobře si pamatuju, jak to dopadlo s jejich vnitřnostma, ale sakra ani ze smradu hnijících chcíplin mi nebylo tak blbě jako z těch jeho hnusnejch očí. Co to v nich k čertu má, doktore?“
   „Netuším,“ přiznal Jonathan a opravdu neměl ani potuchy, co by to mohlo být.
   „Doktore, tak já asi pudu domu,“ řekl Frank a těžce se začal zvedat ze židle. „Myslim, že dneska bude z rybaření velký kulový.“
   „Jen běž, potřebuješ si odpočinout a já taky,“ souhlasil Jonathan a už se těšil až sám ulehne a na pár chvil si zdřímne.
   Chtěl Franka vyprovodit, ale ten na něj jen mávl rukou. „Jen seďte, doktore, já cestu ven znám. Jo a večer, jestli budu moct, se na něj zajdu mrknout, ať vim, jak na tom bude.“
   Jonathan přikývl. „Dobře, tak večer. Ještě jednou moc děkuji za pomoc.“
   „Nemáte za co, doktore. Já ho přece našel, ne? Cítim za něj nějakou zodpovědnost.“ S těmi slovy vyšel Frank ven a zavřel za sebou dveře.
   Jonathan se rozhodl, že nebude spát ve stejném pokoji jako ten člověk. Pomalu se dobelhal do vedlejší místnosti, jakési své kanceláře a prásknul sebou na pohovku, kterou sem kdysi z kdoví jakých důvodů nechal přinést. Rozhodně se nehodila pro pacienty zvláště, když vedle v ordinaci byla lůžka. Nyní byl za ni velice rád. Netrvalo to ani krátký okamžik a už si tiše pochrupoval.

   Svatá Eleonora ztroskotala díky mlze, která v noci padla všude kolem. Ale všichni členové její posádky – tedy ti, co přežili – by přísahali, že ještě před západem slunce před nimi žádný ostrov nebyl a už vůbec ne takový, okolo nějž je tolik mělčin a jehož pobřeží tvoří útesy. A zvlášť ne ostrov, který nemusí být ostrovem, ale klidně pevninou, protože obzor byl před zraky námořníků skryt za vysokým pohořím.
   Z celé posádky se zachránila asi polovina mužů. Ti se rozhodli ostrov prozkoumat, protože jim ani moc jiných variant nezbývalo. Jídla měli dostatek. Z potopené lodi ho dokázali dostat spoustu, ale byl problém s vodou. Několik sudů s pitnou vodou při srážce s útesy prasklo a sladká pitná voda se smíchala se slanou mořskou. Vydržely jen tři menší sudy, které dvaceti mužům vystačí tak na týden, možná dva, když nebudou příliš plýtvat, ale zkuste neplýtvat v takovém vedru, které postihlo oblast, kde loď ztroskotala. Přes den se dalo žít jen ve stínu a ten se ke všemu hledal dosti těžko, protože jediný stín široko daleko byl ten, který vrhala skupinka asi šesti borovicím podobných stromů, které zde rostly. A ty všem mužům rozhodně nestačily. Z trosek lodi si vybudovali provizorní přístřeší, ve kterých se dala výheň dne přežít, ale stále tu byla voda, která valem ubývala.
   Třetí den po ztroskotání se rozhodli, že bude nutné se vydat na cestu. Museli s sebou nést tři sudy s vodou, z toho jen jeden téměř prázdný, dřevo potřebné pro stavbu přístřešků a plachtu z hlavního stěžně, která sloužila jako střecha. Samozřejmě každý měl i svou mačetu, která čekala jen na to, kdy se jí do cesty postaví nějaké to jedlé zvíře. Putovali přes noc, kdy byla teplota snesitelnější a přes den zarazili do země dřevěné trámy, aby se chránili před zničujícími paprsky, a jedli a spali, aby nabrali síly na další pochod.
   Všude okolo byla pustina, převážně písečná, kde sem tam prorůstala tráva. Kopce na obzoru slibovaly alespoň trochu více zeleně, když už nic jiného. A kopce byly také cílem námořníků. Nalevo i napravo pustiny. Kam jinam se měli vydat?
   Za pět dní se dostali k úpatí prvního kopce. Ale z dvaceti zbylo jen patnáct. Těch pět zemřelo na nemoc, kterou námořníci neznali. Jejich kumpáni prostě zešíleli. Nejhorší bylo, že nikdo nevěděl, kdy se šílenství projeví a ani na kom. Žádné prvotní příznaky. Námořníci jako by dostali ránu a v jejich hlavách nastal zkrat. Začali ze sebe rvát šaty a drásat si kůži. Ostatní se nemohli dívat, jak jejich kamarádi trpí a ani pohled na rozdrásaná těla nebyl příjemný, a tak postižené na místě zabili.
   Den se rozhodli přečkat pod kopcem, kde postavili tábor mezi křovisky, která zde rostla. Jaká změna oproti nažloutlé trávě, která je doprovázela celých pět dní. Blíže k vrcholu dokonce zahlédli něco jako stromy, ale na tu dálku a v takovém vedru to mohla být jen fatamorgána. Těch zažili na cestě sem bezpočet.
   Pokud si muži mysleli, že den stráví v klidu, měli velmi špatnou představu. Po poledni, kdy se všichni napili – už jim zbýval jen jeden jediný sud – a najedli, posedlo pět námořníků ono šílenství. Tentokrát ve svém amoku ovšem nedrásali svá těla, ale vrhli se na ostatních deset mužů, kteří něco takového nečekali. Než stačili šílence zneškodnit, leželi na zemi dva mrtví s roztrhanými hrdly a další dva s ošklivými škrábanci a kousnutími, která silně krvácela. Ostatní měli jen malá nebo téměř žádná zranění. Ti se škrábanci a kousnutími se nedožili večera, protože rány se jim zanítily a proces infekce postupoval až neskutečně rychle. Zbylých šest mužů se nezabývalo zahrabáváním těl a když konečně padla noc, vydali se na cestu vzhůru do kopce.
   Porost začínal houstnout a námořníci byli nakonec nuceni prodírat se křovím, které ošlehávalo jejich holou kůži a trny se jim zarývalo do masa. Ale ani si to neuvědomovali. Dokonce zapomněli na smrt devíti přátel. Vše se zdálo být tak daleko. Ve vzduchu byla cítit vlhkost. Ne ta vlhkost, která jde od moře, ale vlhkost sladké vody. Čisté, sladké a pitné vody. Cítili nádherný kyslík a žádný slaný mořský vzduch. Někde blízko musely být stromy a také sladká voda, spousta sladké vody. Tolik, že se v ní můžete klidně utopit.

   Doktor Malloy se probudil pozdě odpoledne. Všechna námaha posledních dní ho skutečně zmohla. Ale teď se cítil jako znovuzrozený. Spánek působil blahodárně. Zvedl se z pohovky a pořádně se protáhl, až mu zapraskalo v kostech. Na stole stála sklenice s vodou. Nejspíš bude chutnat jako teplá břečka, ale zrovna měl pořádnou žízeň, tak do sebe sklenici obrátil. Celý se otřásl. Že by ta voda zkvasila? Promnul si oči a otevřel dveře do vedlejšího pokoje, aby se podíval na svého pacienta. Ležel na stejném místě, kde ho zanechal a snad i ve stejné pozici. Doktor se ani nedivil. Ten chlap dostal pořádně zabrat, takže by bylo s podivem spíše to, kdyby tady seděl a čekal, až mu někdo sakra vysvětlí, kam se vlastně dostal. Jeden by mohl říct, že tu leží pěkně nabalzamovaná mrtvola, která čeká na hrobníka.
   Jonathan si všiml, že mužův hrudník se zvedá a klesá v pravidelném dýchání. Aspoň nějaké uspokojující zjištění. Nic jiného nenasvědčovalo tomu, že se pacientův stav se zlepšuje.
   Prohlédl ty nejhorší rány, aby zjistil, jestli je nestačila napadnout infekce. Muž měl štěstí alespoň v tomhle. Slaná voda mu rány ochránila a Jonathanova mast jen dodělala zbytek. Žádná infekce. Ještě že tak.
   Oči. Měl by se po dívat na ty oči, jak to s nimi vypadá.
   Jonathan pomalu odmotal obvazy z pomlácené hlavy, aby se mohl podívat do očních důlků, které někdy dříve obsahovaly bulvy. Vzpomněl si na divnou membránu, která zakrývala nejhlubší část prázdné jamky. Nyní se vyděsil, když zjistil, že membrána postoupila a teď skryla důlek úplně. Dosti odpudivě nahrazovala lidské oči.
   „Panebože, co to je?“ zasyčel a ani si neuvědomil, že šeptá. Membrána měla lesklou šedavou barvu a doktor v ní mohl spatřit svůj vlastní odraz, když se nad tělem naklonil. Vzal do ruky skalpel, který ležel na stolku vedle druhého lůžka a přiblížil ho k šedé hmotě. Rozhodně neměl v úmyslu se toho dotýkat rukou.
   Vybral si levý oční důlek. Když se s čepelí přiblížil téměř k vrstvě pro něj neznámé hmoty, membrána se prohnula, jako by se chtěla dostat z dosahu oceli. Náhle z ničeho nic vyrazila vpřed a pohltila ostrý konec skalpelu. Jonathan vyjekl a odskočil od lůžka. Skalpel stále třímal v ruce a vyděšeně hleděl na muže ve své ordinaci. Ani se nepohnul, jen ležel jako mrtvola. Membrána se ustálila a vše vypadalo jako před malou chvílí. Jen doktor Malloy stál na roztřesených nohách a nevěřícně zíral na skalpel. Rychle ho pustil a nechal dopadnout na podlahu. Ocelový hrot se totiž rozpouštěl jako pod vlivem velmi silné kyseliny. Nástroj si propálil cestu dřevěnou podlahou a zmizel někde v základech domu. Ze zčernalého dřeva se malinko kouřilo a díra se ještě o něco rozšířila.
   „Ježíši Kriste!!“ zaječel Jonathan a jediným skokem se dostal přes vypálenou díru rovnou ke dveřím, ze kterých vyskočil jako čertík z krabičky, div přitom nevrazil do Franka, který stál na schodech před vchodem. Šel se podívat na muže, kterého zachránil. Jonathan kolem něj proletěl jako šíp a zastavil se až asi o šedesát metrů dál. Nekřičel, jen běžel, aby byl od toho – čeho? – co nejdál.
   Frank ho dohnal a zastavil se těsně za ním. „Co se děje doktore?“ ptal se s překvapeným výrazem.
   Jonathan se na něj otočil a oči mu div nelezly z důlku. Vypadal jako někdo, kdo se zbláznil. „Ten chlap,“ drmolil a ukazoval na dům, odkud se právě vyřítil, „ten zatracenej chlap! Ty jeho oči! Ty jeho hnusný oči!“

   Ulrich Mann se probudil, ale nemohl si vzpomenout, co dělá v malém průzračném jezírku s polovinou těla v něm potopenou. Cítil, že ve vodě strávil pěkně dlouhý čas. Připadal si jako pořádně nasáklá houba. Kůži měl rozmočenou.
   Něco si pamatoval. Věděl, že jejich loď – Svatá Eleonora – ztroskotala a oni byli nuceni zůstat na tomhle ostrově a potom, co jim začala docházet voda, se vydali sem do kopců, aby našli nový zdroj pitné vody. Z dvaceti mužů jich zbylo jen šest, ostatní zemřeli na to šílenství, a jich šest došlo až do konce. Drápali se na kopec, kde ucítili vláhu, a když se dostali na vrchol, naskytl se jim pohled na to úžasné údolí plné stromů tak zelených, že podobnou čistou zelenou v životě nespatřili, a malých říček a jezírek. I z té dálky slyšeli zurčení vodních pramenů. Bylo to jako vzbudit se z noční můry v ráji. Viděli ptáky poletovat ze stromu na strom, slyšeli jejich zpěv a v jemném vánku i šustot listoví. Všichni se se slzami rozeběhli z kopce dolů odhazuje všechny věci, které s sebou zatím celou dobu táhli. Vběhli – někteří se skutáleli, Ulrich byl jedním z nich – mezi stromy a naskákali do nejbližších jezírek, která se jim připletla do cesty. Prostě nádhera, po všech těch útrapách našli nádherné místo, kde můžou nějaký čas existovat. Samozřejmě ale nehodlali na ostrově zůstat do konce života. Nějak se musí dostat domů.
   Ulrich také skočil do jezírka, ano, bylo to přesně to, ve kterém nyní ležel, ale nic víc si nepamatoval. Jako by někdo usekl kus jeho života a vyndal mu ho z hlavy, aby si na tu část nemohl vzpomenout. Ale proč? Co se stalo?
   Ulrich se pomalu vydral z vody. Byl celý prokřehlý a chvíli mu dělalo potíže se udržet na nohou. Když si nohy zvykly, vydal se námořník – syn německého obchodníka a irské malířky – hledat ostatní muže, se kterými sem dorazil.
   Čekalo na něj děsivé překvapení. Dva své přátele našel v nedalekém jezeru a oba vypadali jako vysušené mumie, i když zde nemohli ležet příliš dlouho. Ulrichovi se zvedal žaludek a tak raději odběhl pryč od tohoto odporného výjevu. Ale v hlavě stále viděl tu seschlou pokožku, dohněda zbarvenou, která obepínala kosti a lebku a příšerně tak vykreslovala jejich tvary. Ale vepředu na něj nečekalo nic lepšího nebo příjemnějšího. Zbylí tři námořníci leželi v kruhu mezi stromy a z jejich těl nezbývalo víc než jen kostry se zbytky svaloviny, kůže a vnitřnostmi, které hnily v otevřených hrudních koších. To už Ulrich nevydržel a u nejbližšího stromu vyzvracel vše, co jeho žaludek ještě obsahoval. Po dnech strádání toho mnoho nebylo. Poté se sesul po kmeni a dodřepl na zem, kde si k sobě přitáhl kolena a s výrazem naprosté beznaděje z toho, že i jeho se to něco, co zabilo ostatní, chystá zmasakrovat, se rozbrečel. Ani neslyšel, když nad jeho hlavou zašustilo listí o něco hlasitěji než bylo normální a nezaznamenal ani prasknutí větvičky, která se zlomila a dopadla nedaleko od místa, kde se zhroutil. Zápach mrtvol překonal i zápach toho, co se k Ulrichovi pomalu blížilo po stromě. Že je blízko ještě něco jiného si uvědomil, až když jeho vzlykot přehlušil jekot podobný orlímu, ale mnohem hlasitější a mnohem zuřivější. A ozýval se Ulrichovi přímo nad hlavou.
   Zvedl hlavu. Jediné, co stačil zahlédnou, bylo podlouhlé zelené tělo ovinuté kolem kmene stromu s protáhlou hlavou, která na něj upírala své černé oči a vyplazovala dlouhý šarlatový jazyk, ze kterého skapávala krev a nakonec i dva dlouhé šlahouny vycházející tomu monstru ze zad. Ty šlahouny byly poslední věcí, již v životě viděl. Úponky se mu zabodly do očí s tak nesnesitelnou bolestí, že se Ulrich nezmohl ani na výkřik. Bezvědomí přišlo rychleji.

   „Ne, tam mě nedostaneš! Ani se tam nepokoušej jít!“ vrtěl Jonathan rezolutně hlavou s vytřeštěnýma očima na Franka, který se hodlal podívat dovnitř. „Ten dům by se měl i s tím chlapem spálit.“
   „Snad nespálíte ordinaci jenom kvůli tomu, že jste měl nějakou podivnou vidinu,“ pronesl Frank nevěřícně. „Nebuďte blázen, doktore. Všechno má určitě normální vysvětlení.“
   „Ne, to tedy nemá! Tohle ne!“
   „Sakra, doktore, trochu se uklidněte. Já se tam dovnitř podívám a vsadim se s váma, o co chcete, že tam nebude nic divnýho.“
   „Franku, nelez tam!“ pokusil se ještě Jonathan, ale Frank už byl na schodech a mířil rovnou ke dveřím. „Nedělej to Franku.“ Sám se však za ním pomalu vydal. Pozoroval, co Frank dělá. Ten vstoupil do ordinace a šel k pacientovu lůžku. Vše se skutečně zdálo normální. Až na ty odporné membrány, které zakrývaly prázdné oční důlky. Frank se nad mužem naklonil, aby se zadíval do těch odpudivých očí. Membrány už ovšem neměly šedou lesklou barvy. Byly černé jako noční obloha. Frank zvedl ruku jako by se chtěl té černoty dotknout.
   „Nedotýkej se toho!“ zaječel Jonathan a Frank s rukou rychle ucukl. Trochu nevrle se na doktora otočil. V tom se ozval trhavý zvuk podobný tomu, když povolí švy na zadní části kalhot.
   „A do prdele!“ vyjekl Frank a pokusil se odskočit od lůžka, ale pozdě.
   Jonathan nejdříve nevěděl, co se děje. Zvuk slyšel také, přicházel od ležícího námořníka. Frank stál k doktorovi otočený zády a Jonathan nejprve vůbec nechápal, co se to s rybářem děje. Frank se rukama mlátil do obličeje a strašně přitom ječel. Až když se otočil čelem ke dveřím, Jonathan uviděl a pochopil. Frankovi po obličeji běhalo – ne, ono se to plazilo – hadovité stvoření, na delší než lidská dlaň, a svými malými, ale ostrými zoubky se zarývalo do kůže na Frankově obličeji. Frank krvácel z několika malých ranek. Jonathan pochopil, jak ke svých zraněním přišel muž na lůžku. Při prvním útoku, který Frank naprosto nečekal, hádě přistálo na rybářově oku, které vytržené spadlo na podlahu ordinace.
   Doktor Franka pozoroval s výrazem, který říkal, že tohle všechno je prostě jenom jeden pořádně pitomej sen a on se brzo probudí, protože je to noční můra. Bude určitě pořádně zpocený a možná bude i křičet ze spaní, ale bude ležet ve svém domě. Ne, tohle se prostě nemůže dít!
   Stvoření na Frankově obličeji zakvičelo jako malé sele. Ze zad mu vyjely dva šlahouny delší než samotné tělo a začaly se vlnit kolem Frankova obličeje. Potom oba vyrazily a ve stejnou chvíli se každý zabodl do jednoho rybářova spánku. Po posledním strašném výkřiku se Frank sesul na zem mrtvý. Stvoření nechalo konce šlahounů zasunuté v mozku a začalo se živit masem na Frankově hlavě.
   Jonathan chtěl ječet. Musel ječet. Ale ještě než stačil otevřít ústa, ozval se znovu ten trhavý zvuk. Rozevřela se i druhá oční membrána a z ní vyskočilo na hlavu námořníka další hádě naprosto stejné jako to, které hodovalo na Frankovi. Rozhlédlo se kolem sebe svýma malinkatýma černýma očkama a spatřilo Jonathana. Doktor se chtěl dát na útěk, ale jediné, co stačil, bylo otočit se a potom už mu stvoření přistálo vzadu na krku.
   Jak ten parchant může tak skákat? byla poslední myšlenka Jonathana Malloye, než ucítil, jak cosi proráží kůži na jeho spáncích.