Tutti i colori del buio
Itálie, 1972, 94 minut
Režie: Sergio Martino
Scénář: Ernesto Gastaldi, Santiago Moncada a Sauro Scavolini
Hrají:
George Hilton (Richard Steele)
Edwige Fenech (Jane Harrison)
Ivan Rassimov (Mark Cogan)
Julián Ugarte (J. P. McBrian)
Jedná se o mé první setkání s režisérem Sergiem Martinem, ale vzhledem k tomu, že italská produkce se mi dostala celkem pod kůži, hlavně pokud se jedná o mysteriózní horor a giallo, ani jsem se příliš neobával, že by to mohlo být setkání nepříjemné. A jak se nakonec ukázalo, skutečně se jednalo o setkání velmi příjemné, a to hned od začátku. Nikoli jen proto, že hned v první scéně se objeví hlavní hrdinka nahá a nutno říct, že se Edwige Fenech rozhodně za nic nemusí stydět.
Za nic se ale nemusí stydět ani Sergio Martino, který hned od začátku kombinuje právě prvky mysteriózního hororu a náznaků gialla, kdy obětí je vlastně celou dobu žena, která je hlavní postavou. Tohle je celkem zajímavý náhled na hororový žánr a Martino tak přináší něco trochu jiného a opět ukazuje, že italský horor byl v 60. a 70. letech velmi tvárný, i když pravda, ten žánrový boom přišel později, jak se Italové stále snažili o to, aby zaujali i za hranicemi.
Jane je žena, kterou trápí noční můry. Neustále se jí zdá, že ji někdo zabíjí. Konkrétně nožem. Tím někým je muž s uhrančivýma modrýma očima. Jaké je pro Jane překvapení, když tohoto muže potká ve skutečnosti. A ne jednou. Uvědomí si, že ji ten chlap sleduje. Anebo je to pouze v její hlavě? Rozhodne se pro radikální kúru a na popud své sestry absolvuje rituál, kde se obětuje nějaké to zvířátko, pije se jeho krev a souloží. Celkem zajímavý recept na to, jak se zbavit zlých snů. Nijak překvapivě se jedná o recept nefungující. Události začnou gradovat a Jane se má setkat se svým domnělým vrahem zblízka.
„Tutti i colori del buio“ je krásnou ukázkou italské kinematografie a napínavého filmu. Už od začátku se vás snaží dostat tím, že je zde napětí z toho, že nevíte, co se děje, což je navíc prohloubeno až surrealistickými snovými scénami. Film je plný nahoty a tady si zase jednou uvědomíte, že nahota je něco naprosto přirozeného. Ano, sem tam je to na efekt, o tom žádná, představitelky jsou krásné, na druhou stranu ale není nahota nutně pouze touhou šokovat, ale je i nástrojem k tomu, aby bylo vyjádřeno, jak na kůži a vlastně i pod kůži se vám příběh dostane.
„Tutti i colori del buio“ není nejlepším snímkem italské kinematografie, ani v rámci žánru mysteriózního thrilleru. Přece jen, ta pointa, respektive odhalení pravdy to trochu kazí, protože celou dobu na něco čekáte, ale ono to finální zjištění není až tak odzbrojující. Přesto se vám dostává snímku, který má velmi specifickou atmosféru, jež si s vámi bude zahrávat. Hlavně s vašimi očekáváními a tím, jak přijmete celý závěr, který je až hitchcockovsky doslovný, ale aspoň uzavřený.
Hodnocení: 70 %
