13 ran
Replika, 2012, 374 stran
Číslice v názvu antologie této řady vždy odkazuje na počet povídek (a tím přibližně i autorů a autorek) v knize obsažených. Z českého pohledu se „13 ran“ jeví zajímavá tím, že s tvorbou více než poloviny autorů, obsažených v této antologii, je možné se v českém překladu setkat např. v časopise „Howard“. V případě Stefana Dardy dokonce přímo s povídkou z této knihy. Ale nechme již té reklamy. „13 ran“ tedy obsahuje celkem 13 povídek od čtrnácti autorů. Jednu povídku napsala autorská dvojice. Výběr je tentokrát, oproti „11 cięć“, relativně pestřejší co do jmen, poměru zahraničních/polských povídek i co do kvality.
Antologii asi nemohl otevřít nikdo jiný než mistr lidských slabostí, nedokonalostí a nevyžádaných tělesných modifikací Jack Ketchum. Zarytý zastánce realistické, vpravdě drsně thrillerové, linie hororu, který své schopnosti a cestu předvedl již ve své románové prvotině „Po sezoně“. A je velmi příjemnou radostí fakt, že se českého překladu dočkávají i další jeho knihy. Jediným negativem jeho výborně a drsně napsané zpovědi jednoho staříka „Silniejszy“ (Bully) je její předvídatelnost. Prostě víte, jak to skončí, protože již po prvních odstavcích je jasné, že to jinak skončit nemůže. Moc to povídce ale neubírá. Pointa totiž není tou nejsilnější stránkou. Ketchum se prostě s lidskými postavami nemazlí, nebalí je do beletristického pozlátka a rozhodně nechce svou tvorbou těšit a blýskat krásami pozemského života. Spíše naopak. Což je dobře.
Silně erotizující příběh studenta, který si jde ke své spolužačce vypůjčit nějaké poznámky ke zkouškám a při tom se stane svědkem vyplnění svých tužeb, společně napsali Robert Cichowlas a Kazimierz Kyrcz. Oba velmi zkušení ve společném psaní a ani jejich zdejší povídka „Pragnienie“ nebyla zdaleka jejich první a jedinou spoluprací. Společně napsali např. knihy „Siedlisko“ a „Efemerydy“. „Pragnienie“ má silný náboj, je napínavé, strhující a má velmi zajímavou atmosféru, byť erotickou mnohem více než strašidelnou, ale i toho druhého se povídce dostává v příjemné míře.
Řadit povídky do antologií je pro editora patrně tou nejtěžší věcí, mnohem těžší než napsat autorské medailonky nebo anotaci ke knize. Je lepší dávat nejlepší povídky hned dopředu, aby kniha chytla, nebo je nechávat ke konci, aby od ní čtenář neodcházel se špatným pocitem? A je kvalita povídek nějakým daným a neměnným faktem? Vnímají ji čtenáři stejně? Píšu to proto, že tou nejkvalitnější povídkou „13 ran“ se mi jeví hned ta třetí, „Pan Kadlubek“ („Mr. Torso“) amerického specialisty na nemilosrdnou bizarní brutalitu a znalce veškerého představitelného i nepředstavitelného nejen lidského hnusu jménem Edward Lee. K dokreslení představy jen podotkněme, že na jeho poslední román byl ve státě Missouri nedávno vydán cenzorský výnos a byl tam stažen z prodeje. A „Pan Kadlubek“, o jednom starém pánovi, který se pasoval do božího posla obdarovávajícího páry malými batolaty, je přesně takový, jak vás asi napadne. On totiž ten pán ty děti nekrade, ale sám je „vyrábí“, má na to takovou speciální výrobní linku, která v Leeově podání působí stejně nechutně jako zábavně. A když už cítí, že sám není schopen poptávku uspokojovat, najde si náhradu. Přímo a otevřeně řečeno, pan Kadlubek se s tím nesere. V jakémkoliv ohledu. Je to brutální, nechutné, mrazivé, přesto realistické a zábavné. Lee by si zasloužil jít ve stopách Jacka Ketchuma a s hlavou vztyčenou nakráčet do českých vydavatelství a knihkupectví.
„Wszyscy nieświęci“ Roba Kaymana jsou případem povídky, která vás zaujme osudy hlavních postav, náznakovostí a pomrkáváním, kam a jak se to asi všechno vyvine a v čem se osudy těch několika postav, s nimiž se postupně, v poměrně eroticky jiskřivé atmosféře, střetnou. Jenže pak přijde konec, v podobě nenadálé facky, která spíše bolí, než překvapí. Konec, který celou povídku strhne k zemi. Konec, který jakoby přišel naprosto odnikud, jako by byl ustřižen z jiného příběhu a přilepen k tomuto. Možná záleží na přístupu a úhlu pohledu. Možná je právě v tomhle kouzlo celé té povídky, možná to dva čtenáři z deseti ocení, možná to ocení osm čtenářů z deseti a já jsem jen jedním z těch dvou. Možná mi to jen nepřijde tak ironické, jak bylo myšleno, možná jen nedokážu odhalit tu skrytou pointu. Možná…
Carlton Mellick III, jeden ze zakladatelů subžánru bizarro fiction (ale neříkejte to před ním, sám tohle označení své osoby odmítá) v Česku není prakticky znám. Což je obrovská škoda. I z toho důvodu, že vyhledáte-li si o něm nějaké informace a pročtete si názvy mnohých jeho novel a románů, asi si o něm neuděláte zrovna pozitivní obrázek a lehce ho můžete odhodit do škatulky ultralevného samoúčelného škváru. Ale zrovna jeho „Uszatek“ („Ear Cat“) je ukázkou, že Mellickova tvorba není jen samoúčelná bizarnost pro bizarnost, že se dokáže vytasit i se silně psychologickou povídkou. V níž se sice objevují podivně zmutované kočky, ale ta pointa je tak silná, pozitivní a potěšující, jak by vás zrovna u tohoto autora, který vypadá jako brutální masový vrah a má za sebou pokus o sebevraždu, v životě nenapadlo. Možná ale přesně proto dokázal skvěle vytvořit hlavní hrdinku povídky, trpící agorafobií, uzavřenou ve svém bytě, v rychle se hroutícím světě, jejíž jedinou radostí je každoměsíční dodávka geneticky vytvořené kočky měsíce, domácího mazlíčka, který za měsíc prostě zemře, hned před tím, než vám přijde nějaká jiná kočka. Jenže poslední zásilky umírat nechtějí, a tak se kočky v bytě Irene hromadí. Jedna z nejoriginálnějších povídek antologie.
Stefan Darda patří k hojně oceňovaným polským autorům, a to jak v románové, tak i povídkové formě. Jeho románová série „Czarny Wygon“ patří k nejúspěšnějším polským hororovým románům, aktuálně boduje s thrillerem „Zabij mnie tato“. „Opowiem ci mroczną historię“ vypráví o novináři, kterého pozve starý umírající muž, aby vyslechl jeho příběh z dětství, o kamarádovi, jehož týrá vlastní otec a pozdějším setkání s ním, které zcela změní starcův život. Jde o nejdelší povídku antologie. Taky jedinou (ať už z této knihy nebo Dardovy tvorby), která se dočkala českého překladu. Plyne pomalu a pozvolna, o to hlouběji a hlouběji zatahuje do tajemné atmosféry nadpřirozena, vstupujícího do reality obyčejného života. Tato povídka může zároveň zklamat svou neinvazivností, nedravostí a neexplicitností, jakož i potěšit pomalu houstnoucí atmosférou a takřka nepatrným odkrýváním tajemna. Záleží jen na gustu a preferencích čtenářů.
Graham Masterton je v Polsku brán již takřka za domácího autora a přispívá svými kousky do tamějších antologií skoro pravidelně. Jeho „Mechanik“ („Grease Monkey“) je jistě svižnější, údernější a kvalitnější než jeho příspěvek v „11 cięć“, i on však má oproti předešlému ději slabší konec. Masterton je však skvělý vypravěč a stejně skvělý tvůrce charakterů, který dobře operuje s lidskými a životními nahodilostmi a situacemi. No, kterého chlapa by nepřekvapilo, kdyby ho v autoservisu chtěla obsloužit žena? Důvěřoval by ji? A dá se jí důvěřovat? Obzvláště, když má svého šéfa, kterému je zcela oddána? Ze čtenářského hlediska velmi příjemný kousek.
„Lipiec w Coyacán“ Aleksandry Zielińské nás zavádí do v podstatě komunitní zlaté klece satelitního městečka pro elitní boháče, kde mají veškerý komfort a služby po ruce. Zde žije mladá hrdinka, se svým manželem. Snaží se o dítě, ale hrdinka není schopna plod donosit. Teď je opět těhotná a ve čtvrti se začnou dít podivné věci. Nejdříve podivně vypadající muž, pak tlustý kocour, z něhož se vyklube těhotná kočka. Vcelku podivná povídka vedoucí k závěru, který jejímu pochopení moc nepomůže. Zielińská píše dobře, popisy, postavy, prostředí, v tom všem problém není.
Její kolegyně Anna Klejzerowicz zato vsadila na jistotu. Pro svou povídku „Kulka“ totiž sáhla po ověřené, již mnohokrát využité zápletce záhadného tajemného předmětu, který se náhle objeví v domě/rodině/páru a naprosto změní jeho osudy. Zde jde o skleněnou kouli. A navzdory vyčpělosti a všednosti zápletky je třeba Klejzerowicz přiznat, že se její povídka nečte vůbec špatně. Ničím, včetně pointy a nutného konce, sice nepřekvapí, ale rozhodně nenudí.
Americký autor a scénárista Rick Hautala v povídce „Kwiaty na wietrze“ („Blossoms in the Wind“) jednak útočí na city a přináší zvláštní polohu hororové povídky, která spíše než vyděsí, dojme, rozesmutní a snad až donutí čtenáře knihu odložit a na okamžik se v myšlenkách obrátit ke svým blízkým a přátelům. Tento přístup nelze nijak hanit, jsou to zvláštní typy povídek, které lze pojmout několika různými způsoby a zrovna o téhle pointě, respektive události, k níž odkazují, jich jistě vzniklo hodně a několik jsem jich už četl (kupodivu jedna z nejlepších, kterou jsem k tomu četl, vznikla na Slovensku). „Květy ve větru“ jako by trošku mátly svým rozjezdem. Seznamují nás s japonskou důchodkyní žijící v USA, která se vydává za svou matkou, vdovou po vojákovi japonské císařské armády za druhé světové války. Hautal jakoby se chtěl tak trochu vypořádat s traumatem nejen současníků druhé světové války s trochu jiného úhlu a jejich potomků. Miko totiž cestou na letiště začne vzpomínat na svého otce, bojového letce, a na letišti dokonce spatří jeho ducha, který se jí snaží něco sdělit. Více o příběhu nelze říci, aby neztratil své kouzlo. Hautal v něm totiž přidal pohled na ještě jiné trauma. Povídka je to veskrze zvláštní. Navzdory mysteriózní a nadpřirozené zápletce by určitě úplně naprosto stejně působila v jakémkoliv žánrové i nežánrové publikaci. Jejím účelem totiž není vyděsit. Možná spíše naopak. Kdo ví. Zároveň je ale třeba dodat, že tato povídka jen dále podporuje kvalitativně slabší rozjezd druhé poloviny antologie.
To se pokusí narušit Łukasz Radecki, v současnosti hodně stoupající polský autor, sbírající různá ocenění jak za povídky, tak za knihy. Jeho zatím poslední společná kniha s Robertem Cichowlasem, román „Zombie.pl“, v prodejnosti předstihla dokonce Stephena Kinga. Radecki se do polského hororu zapsal jako gore autor, což se poslední dobou již pomalu mění a tato škatulka ztrácí na jasu, Radecki ji však neopouští, jen svůj záběr rozšiřuje. Do tohoto z části zhusta patří právě i „Imperium robali“, příběh Tomka, který se probudí po prohýřené noci a zjišťuje, že je všechno jinak, než byl zvyklý. Svět se změnil, všechno je zkažené, hnusné a smradlavé, venku se prohánějí podivné stvůry a on sám má na sobě stopy po rvačce. Což ale není nic překvapivého. „Imperium robali“ nezačíná zrovna nějak silně a úchvatně, popisy prostředí jsou sice barvité, ale ne zrovna záživné. Dlouho trvá, než kladívko začne trefovat hlavičku a z podivně monster-postapokalyptického světa se začne klubat nemile psychologický příběh, který rychle začne napravovat slabší rozjezd, aby v závěru krásně uspokojil. Radecki nakonec svou korunku uhájil.
Kdysi jsem si pořídil antologii holmesovských „duchařských“ povídek. Ty uvozovky proto, že jsem nakonec byl zklamán naprosto realistickým (a tím až komickým a kýčovitým) odhalením většiny příběhů, které dané povídky neskutečně strhávaly k zemi, do oblasti nudy, nezájmu a obyčejných brakových detektivek. Když jsem zjistil, že se povídkou „Duch z Greenbriar“ („The Adventure of the Greenbriar Ghost“) Jonathan Maberry vydal do holmesovského univerza, byl jsem zklamán asi stejně. Sherlock Holmes se tentokrát vydává do USA, kde je požádán truchlící matkou, aby vyšetřil smrt její dcery. Matka je totiž přesvědčena, že její dceru někdo zavraždil. Jako důkaz uvádí několikerou návštěvu dceřina ducha a její prohlášení o tom, že ji zabil její vlastní manžel. Naštěstí by v té duchařské holmesovské antologii tato povídka patřila k těm lepším a žánrově sympatičtějším.
Závěr patří Magdaleně Marii Kałużyńské a její démonické čarodějnické povídce „Niosący światło“ o sériovém vrahovi s uměleckým přístupem k masakrování obětí. Setkáváme se s ním zrovna v okamžiku, kdy unáší svou další oběť. Kałużyńské povídka je na tom trochu opačně než ta Radeckého. Začátek slibuje skvělou jízdu, ve druhé půlce však povídka trochu ubírá, snad vinou zbytečného rozkročení na více postav (nadbyteční policisté nahánějící Umělce) a trošku rychlejšího a zbrklého konce. Na zakončení celé knihy je to však velmi dobrý kousek. Kałużyńská je dobrá řemeslnice i autorka, ví, jak zaujmout, a má smysl pro vytvoření atmosféry v rámci jedné dané scény (záchodové scény mají neskutečnou sílu).
Obecně vzato, kvalitativně je druhá půlka knihy slabší. Přesto jde o slušný výběr, z českého hlediska zajímavé seznámení nejen s polskou tvorbou, ale i s tou zahraniční, v domácích luzích a hájích stále ještě ne moc známých autorů.
