Hororový znalec nejen filmů, ale především knih a také hudby. Osobnost, která se v hororu vyzná jako málokdo a navíc o něm dokáže zasvěceně mluvit. Je také spisovatelem a autorem knižně vydávaných povídek.
Mistři hrůzy: Svez mě (2006)
17'08
2019
Když jeden vyšinutý psychopat soutěží s druhým vyšinutým psychopatem o to, kdo je větší vyšinutý psychopat, kdo vyhraje? Třetí vyšinutý psychopat?
Ve druhé části seriálu režisér Stuart Gordon sáhl po svém oblíbeném spisovateli H. P. Lovecraftovi a převedl jeden z jeho čarodějnických příběhů do současnosti. Neběhá vám náhodou mezi nohami Hnědý Jenkin?
V roce 2005 hororový scénárista, režisér a příležitostný spisovatel Mick Garris přišel s nápadem hororového seriálu, který by spojil známá žánrová jména nejen, co se týče scénáře a režie, ale i literatury a nejednou i herectví. Vznikly tak dvě série po třinácti dílech, v nichž každý díl režíroval jeden slavný režisér a v nejednom případě adaptoval příběh v žánrových kruzích neméně slavného spisovatele. „Mistři hrůzy“ jsou kvalitativně kolísavým projektem, nedá se mu však nijak upřít jeho místo a postavení v současném moderním hororu. Šlo a stále totiž jde o vpravdě svátek žánrových fandů a fanynek, přičemž ti starší zavzpomínají na nejlepší období přítomných tvůrců, ti mladší se s nimi mohou zajímavou formou seznámit. Pochvalu zaslouží již úvodní znělka, která je prostě perfektní, jak vizuálně, tak hudebně.
Shrňme si základní žánrová pravidla: 1) Nikdy neserte Stevena Seagala. 2) Nikdy neserte vyšinutého psychopata (a když už se jej alespoň pokusíte zabít, udělejte to pořádně). Ani v jednom případě totiž nedopadnete dobře.
Nevím sice, kolikáté přesně to je filmové zpracování snad již kultovního hororového příběhu, vím však jistě to, že je to naprosto bezchybné a povedené filmové zpracování.
Ze severských zemí k nám poslední roky proudí hromady detektivních, v nejednom případě mysteriózních thrillerů. Občas však jde o mrazivě hororový thriller bez detektivní zápletky, který dveře do hororových komnat otevírá v míře pro nás velmi přijatelné. Jako v případě jedenáct let starého románu Marie Hermanson.
V polovině 19. století došlo ve Španělsku k sérii dlouho neobjasněných brutálních vražd, z nichž byl nakonec obviněn obchodní cestující Manuel Blanco Romasanta. Jeden ze soudních lékařů u Romasanty diagnostikoval lycantropii. Režisér Paco Plaza a producent Brian Yuzna na základě těchto událostí, jak byly zaznamenány v soudních spisech, natočili vlastní verzi příběhu.
Čerstvý vdovec musí svést nerovný souboj s děsivým indiánským démonem „jehož jméno nikdy vysloviti se nesmí, anžto jestiť vyhnanec jakž z nebes, tak i z pekla, bytost stranící se sfér duchovních i časových. Jméno jeho odstraněno bylo jest ze všech kněh i lejster, jakož i podoba zakázána všude, kde byl uctíván. Jest on vyděděnec a jest třeba báti se ho převelice, anžto umrlcové na pokyn jeho z hrobův vstanou, i slunce zhasne na nebesích.“
Bruce Campbell zřejmě věří, že má své fanoušky, kteří ho mají rádi. A on je má taky rád, proto pro ně natočil film, v němž se stal hlavním hrdinou. Ač nejsem žádný velký fanda Bruce Campbella (a když se to tak vezme, ani trilogie „Evil Dead“ a už vůbec ne následného seriálu – jaké rouhání!), na tuhle sebestřednou popkulturní hororovou komedii jsem se docela těšil. A bylo i proč.
Třináct českých hororových povídek v jedné sbírce, která brzy ukáže, jak je její název nepřesný a zavádějící. Natolik, že ji dostal až na tyto stránky.
