Autor Honza Vojtíšek

Dean R. Koontz se vyznačuje hlavně schopností mrštně přebíhat v rámci fantastického žánru mezi hororem, sci-fi a mysteriózním thrillerem. A to jak v rámci své celkové tvorby, tak i v rámci jednotlivých příběhů. „Přízraky“ jsou však takřka čistým hororem, byť ani zde nezapomene příběh pomrkávat, že by se to nakonec mohlo vyvrbit i trochu jinak.

Myslíte si, že vám k získání vaší milované ženy postačí, když svoji duši přestěhujete do těla jejího milovaného manžela?

Už číst překlady původních děl do jiných jazyků než českých je trochu divné, obzvláště, když je pak hodláte recenzovat. Ale občas to je jediná cesta, jak objevit dílo u nás neznámého autora a seznámit se s ním. Od Harryho Adama Knighta jsme zde už tři jeho polská vydání recenzovali. Tak tady je čtvrté.

Je určitě velká škoda, že se seriál „Mistři hrůzy“ za hranice euroamerického hororu vydal jen dvakrát. Vždy v posledním díle série.

Co jiného čekat od dílu podle povídky Cliva Barkera než promakaný, mírně šokující a morbidní příběh plný nekromancie a nekrofilie?

Když jeden vyšinutý psychopat soutěží s druhým vyšinutým psychopatem o to, kdo je větší vyšinutý psychopat, kdo vyhraje? Třetí vyšinutý psychopat?

A pak, že lesbický pár nemůže mít potomky.

Když rodičovská láska překročí všechny myslitelné hranice…

„Film je magický. A ve správných rukou je to zbraň.“

Každá oblast, každé místo, občas doslova každý les, má svou místní legendu. Neuvěřitelnou, mrazivou… až bolestně skutečnou.

Ve Spojených státech volby asi mají mnohem větší tradici, než kdekoliv jinde. Natolik velikou, že ji ctí i mrtví.

Páté části první série se chopil samotný tvůrce a hybatel celého seriálu Mick Garris. A natočil svou vlastní povídku.

Ve čtvrtém díle zhlédneme zajímavou alegorii o tom, jak se občas dobro neumí postavit zlu. Protože neumí ustoupit.

„Smrt je jen hnusná fáma.“ Zlo vás drží za ruku.

Ve druhé části seriálu režisér Stuart Gordon sáhl po svém oblíbeném spisovateli H. P. Lovecraftovi a převedl jeden z jeho čarodějnických příběhů do současnosti. Neběhá vám náhodou mezi nohami Hnědý Jenkin?

V roce 2005 hororový scénárista, režisér a příležitostný spisovatel Mick Garris přišel s nápadem hororového seriálu, který by spojil známá žánrová jména nejen, co se týče scénáře a režie, ale i literatury a nejednou i herectví. Vznikly tak dvě série po třinácti dílech, v nichž každý díl režíroval jeden slavný režisér a v nejednom případě adaptoval příběh v žánrových kruzích neméně slavného spisovatele. „Mistři hrůzy“ jsou kvalitativně kolísavým projektem, nedá se mu však nijak upřít jeho místo a postavení v současném moderním hororu. Šlo a stále totiž jde o vpravdě svátek žánrových fandů a fanynek, přičemž ti starší zavzpomínají na nejlepší období přítomných tvůrců, ti mladší se s nimi mohou zajímavou formou seznámit. Pochvalu zaslouží již úvodní znělka, která je prostě perfektní, jak vizuálně, tak hudebně.

Shrňme si základní žánrová pravidla: 1) Nikdy neserte Stevena Seagala. 2) Nikdy neserte vyšinutého psychopata (a když už se jej alespoň pokusíte zabít, udělejte to pořádně). Ani v jednom případě totiž nedopadnete dobře.

Nevím sice, kolikáté přesně to je filmové zpracování snad již kultovního hororového příběhu, vím však jistě to, že je to naprosto bezchybné a povedené filmové zpracování.

Ze severských zemí k nám poslední roky proudí hromady detektivních, v nejednom případě mysteriózních thrillerů. Občas však jde o mrazivě hororový thriller bez detektivní zápletky, který dveře do hororových komnat otevírá v míře pro nás velmi přijatelné. Jako v případě jedenáct let starého románu Marie Hermanson.

V polovině 19. století došlo ve Španělsku k sérii dlouho neobjasněných brutálních vražd, z nichž byl nakonec obviněn obchodní cestující Manuel Blanco Romasanta. Jeden ze soudních lékařů u Romasanty diagnostikoval lycantropii. Režisér Paco Plaza a producent Brian Yuzna na základě těchto událostí, jak byly zaznamenány v soudních spisech, natočili vlastní verzi příběhu.