28 týdnů poté

>

28 Weeks Later, Velká Británie, Španělsko, 2007 Režie: Juan Carlos Fresnadillo Scénář: Rowan Joffe, Juan Carlos Fresnadillo, Jesús Olmo a Enrique López Lavigne Hrají: Catherine McCormack (Alice) Robert Carlyle (Don) Jeremy Renner (Doyle) Harold Perrineau (Flynn) Rose Byrne (Scarlet) Imogen Poots (Tammy)

   Do 28 týdnů poté jsem šel s tím, že jen těžko překonají můj zážitek z 28 dnů, ale kupodivu, mýlil jsem se. Britové spolu se Španěly natočili poměrně obstojné pokračování, které dojem z prvního filmu nezkazí.
   28 týdnů poté nenavazuje přímo na děj prvního filmu, ale dále ho rozvíjí. Postavy v tomto filmu jsou úplně jiné než v prvním. Poté, co byl Londýn zamořen a s ním i celá Británie, někteří lidé přežili a ti infikovaní pomalu vymírali. Když tu do Británie přišly americké jednotky, které vyklidily i zbytek nebezpečných lidí. A 28 týdnů poté budují nový Londýn, nové město, plné nenakažených lidí. Zatím se jedná pouze o jednu čtvrť, ale i to je začátek. Jenže domnění toho, že veškerá infekce je sprovozena ze světa, rychle bere za své. Šíří se znovu a jak se ukáže, rozbíhá se ještě mnohem dál.

 

   Na 28 dnech mě fascinoval úvod, na 28 týdnech je tomu podobně. Tentokrát, ale nejde o to, že někdo prochází prázdným městem, tichým a zlověstným, obrovským a osamělým. Na začátku se nacházíme v malá chatrči, kde se snaží přežít skupinka lidí. Starý pár, kterému chata patří, mladší pár a ještě dva další lidé. Jak se dalo očekávat, i do tohoto domu nakonec vtrhnout infikovaní. A právě únik zdravých před nakaženými je ve své podstatě dokonale ztvárněn. Ukazuje, jak je pud sebezáchovy silnější než veškerá láska, kterou člověk dává. Dle mého názoru je tohle skutečně chování, které se dá od člověka v podobné situaci čekat. Kdyby mohl sám utéct tak ostatní, i když jsou to milovaní, nechá napospas smrti. Ono si sice nakonec ukáže, že smrt je relativní, ale úvod je pro mě prostě fascinující. Navíc hudba, která hraje při úniku před zrůdami, je skutečně dokonalá. Tam, kde první film využíval naprosté ticho, kromě zvuků a lidských hlasů, se pokračování vyžívá se skvěle vybrané doprovodné hudbě. Úvod skutečně jak má být. A vlastně i závěr tohoto filmu je velice povedený. Sice takové staré klišé, jako „ono to ještě vůbec neskončilo“, ale podané vcelku dobře.

   Mezi herci nenajdeme žádnou hvězdu, za kterou jsme v první filmu mohli považovat Cilliana Murphyho, ale v menší roli se tu objeví například Harold Perrineau, který je známý z Matrixu, ale v poslední době hlavně jako Michael ze Ztracených. Režisérem filmu poměrně neznámý Mexičan, který si ke scénáři přizval další tři lidi. Z takového množství se člověku zatočí hlava, protože většinou to je tak, že čím víc scénáristů, tím horší dílko, ale v tomhle případě to skutečně neplatí.

   Z filmu nezmizely prvky, které byly v jedničce dobře rozvrženy, jako například touha infikovaných zabíjet tak, že se prostě nezastaví a běží a běží dokud někoho nechytí. Sice se nám tu ukazuje jedna scéna, která byla použita v jedničce jen jako vzpomínka, ale proč ne, na tom zas tak nic strašného není. Tím myslím chvíli, kdy malý chlapec šplhá po těle vyděšeného davu, aby se dostal do bezpečí. V jedničce velmi podobnou scénu popisoval Mark, společník Seleny, kterého Jim v podání Cilliana Murphy potkal jako prvního nenakaženého.

   28 týdnů poté jsou výtečným pokračováním, i když se zde objevují vojáci, což v druhých dílech zrovna velké plus nebývá. Viz Hory mají oči 2. Ale tady se všechny zelené mozky tváří alespoň jako skuteční profesionálové a tudíž tak trochu magoři. Z Británie tedy přišel další horor, který na rozdíl od některých amerických sourozenců stojí za to.