Poznámka na úvod: Povídka je prezentována v takové podobě, jak nám byla zaslána, bez jakýchkoli redakčních zásahů.
Vánoce na samotě v horách
Martina
„Tak, poslední bednu dáme do kufru a můžeme vyrazit na dalekou cestu. S tímto městem se loučíme jednou provždy. Ale nebude mi chybět. Je to zvláštní, žiju tu od svého narození celých 35 let, teď se odsud stěhuju tak daleko a ani mi z toho není smutno…“
Manželé Lenka a Jiří Bursovi se snažili tři roky o dítě a stále se jim to nedařilo. Podstoupili všemožná lékařská vyšetření a ze všech vyplynulo, že jsou naprosto zdraví. „Tak proč to, k sakru, nejde???“ Říkávali často ze zoufalství. A teď se rozhodli pro radikální krok. Oba dva podali výpověď v zaměstnání, i když měli velice slušně rozjetou kariéru a naplánovali si odstěhovat se na samotu do hor. Byl to útěk. Útěk od všeho. Od stresujícíh pracovních termínů a uzávěrek, od všech těch zvědavých lidí, kteří se stále dokola hloupě ptají: „Tak co, kdy se konečně rozrostete?“, od Jiřího protivné matky, která do všeho strká nos a především od vlastních pocitů úzkosti a smutku.
Lenka se poslední rok léčila na deprese. Nemohla unést myšlenku, že se nikdy nestane matkou. Bylo jí 31 let a tři roky nemyslela na nic jiného. Jiří nevěděl, jak jí pomoci. Měl ji rád, ale měl dojem, že takhle to dál nejde. Nebyla s ní řeč. Nevěděla o tom, ale byl jí dokonce několikrát nevěrný. Neodolal krásné, pětadvacetileté kolegyni z práce. Byla inteligentní, štíhlá, vysoká, měla krásnou postavu, dlouhé vlasy a velké oči. Sexappeal z ní přímo vyzařoval. Ale měla před sebou velké plány. Chtěla procestovat svět, naučit se jazyky a Jiří už měl tohle všechno za sebou. Rozhodl se tento vztah ukončit. „Nemá to budoucnost, skončíme to!“ Řekl. „To Ti nedaruju!!!“ Křičela. „Ještě nikdy v životě se se mnou nikdo nerozešel! Ale já Ti to jednou vrátím, uvidíš!!!“ Velmi ho ten románek tížil, přál si vztah s Lenkou zachránit. Tak za ní jednoho dne přišel s tímto návrhem: „ Co kdybychom odsud odjeli někam daleko? Na všechno se vykašleme, vždyť tohle není život! Už se nemůžu dívat na to, jak se mi ztrácíš před očima a láduješ se antidepresivy. A už vůbec nemluvím o kvalitě našeho vztahu. Je na bodu mrazu. Po těch letech dřiny máme na kontě slušnou sumu peněz, z toho přeci můžeme dost dlouhou dobu žít! A pak si můžeme najít práci a žít v klidu a pohodě někde jinde, než tady. Vždyť já už tu nemůžu dýchat!“ Lenka neodpovídala. Po tvářích se jí kutálely slzy. Těžko popsat všechny emoce, které se do nich promítaly. Smutek i radost zároveň. Láska i nenávist. Touha i nezájem. Pravda i lež… Objal ji a plakal s ní. Mluvili dlouho do rána.
A pak se rozhodli. „Vyrazíme.“
Netrvalo dlouho a přes internet objevili starý rodinný dům na odlehlém místě v horách. Z fotografií na ně dýchala historie. Opsali si telefonní číslo a další den na něj zavolali. Telefon zvedla starostka z blízké vesnice. „Ano, dům je volný už deset let. Nikdo se sem nechce nastěhovat. To víte, samota. A je tu hodně práce. Naposledy tu bydlela tříčlenná rodina- pán a paní s dcerou. Manželé se ale rozvedli a ta žena s dcerou odjely do ciziny. Pán tu zůstal úplně sám a asi dva roky na to zemřel. Byl docela mladý, jen něco přes padesát, prý měl rakovinu. Když se jeho exmanželka s dcerou v cizině dozvěděly o dědictví, zřekly se ho. Tak nám tu zůstalo. A jak říkám, už deset let ho inzerujeme a vy jste první, kdo se o něj zajímá.“
Po cestě oba mlčeli. V hlavě se jim honila spousta myšlenek: „Jak bude náš život vypadat nyní? Je vůbec možné utéct sami před sebou? Třeba se nám to početí nakonec podaří, říká se, že změna prostředí je pro oplodnění prospěšná…“ Dojeli před radnici blízké vesnice, kde je přivítala milá starostka. „Tak pojeďte za mnou.“ Vyzvala je a nasedla do velkého SUV. Dojeli ke starému příbytku. „Tak jsme na místě. Tady máte klíče, jsou vaše. Ať se vám tu hezky bydlí. Vy jste teda dobrodruzi!“ S trochou nesmělosti poprvé odemykali vlastní dům. Všude byly pavučiny a prach. Práce tam bylo skutečně mnoho. Ale drželi se za ruce a cítili, že to zvládnou.
Uběhly dva měsíce a už byli docela slušně zabydleni. Zima byla před nimi, ale dřeva měli naděláno dostatek. Blížily se Vánoce. První Vánoce v jejich novém životě. Těšili se na ně! Jednou se Jiří vracel z lesa a už ve dveřích ucítil vůni linoucí se z domu. Lenka pekla bábovku. Díval se na ni z dáli, jak v zástěře běhá po kuchyni a připadala mu neskutečně sexy. Po dlouhé době vypadala šťastně. Ještě nedávno kolem něj chodila jako stín a teď se tu s chutí něčím cpala a měla zase jiskru v oku.„Ahoj, ty už jsi tu?“ „Ano, podívej, našel jsem v lese houby!“ „To je skvělý, udělám bramboračku! Jsi zpocenej!“ „Štípal jsem venku dříví. A zadřel jsem si třísku, podívej.“ „Jé, taková veliká! Počkej já ti jí vyndám…“ Chytla ho za ruku a jejich pohledy se střetly. Začal ji vášnivě líbat. Když ji svlékal, vychutnával si každý kousek jejího nahého těla. Skončilo to žhavým sexem na zemi u krbu. Pak tam ještě dlouho leželi a měli dojem, že jim naprosto nic nechybí. Uplynulo několik týdnů a Lenka na sobě začala pociťovat změny. Bylo jí zle, každé ráno zvracela a podivně jí bolelo v podbřišku. „Odvezu Tě k místnímu doktorovi!“ Řekl Jiří. Abys něco nezanedbala. Ani jednoho z nich by ve snu nenapadlo, co se dozví. Lenka vycházela z ordinace a plakala. „Co se stalo? Jsi
nemocná?“ Tázal se jí netrpělivě manžel.„Jsem těhotná!“ „Ne! To není možné, opravdu??? Já jsem tak šťastný! Tak my budeme tři!“ Jiří objal svou ženu a nadšeně ji zdvihl do výšky. Tak se to přecijen povedlo!
O to radostněji se teď mohli chystat na Vánoce… Lenka začala pečením cukroví. Vykrájela perníčky a dala je na plech. Udělalo se jí však špatně. „Sakra, ta zatracená přecitlivělost na pachy!“ Běžela na záchod a zvracela. Když zvedla hlavu z mísy, ucítila hrozný puch. Vyběhla ven ze dveří. Po celém domě byl dým. „K sakru, to mi ještě scházelo!“ Doběhla k troubě a otevřela ji. Perníčky byly spálené na uhel. Chtěla pootočit kolečkem a najednou jí zatrnulo! „Jak je to možné?? 250 stupňů? Vždyť jsem je dávala na 180! Asi už jsem mimo nebo co. To těhotenství mi leze na mozek.“
Po pár dnech se rozhodla vyrobit adventní věnec na dveře. Nastříhala si venku větve a z bedny vyndala vánoční výzdobu. Povedl se jí, tak ho šla pověsit. Za chvíli uslyšela kroky. To se Jiří vracel z venku. Měl trochu nechápavý výraz. „Co jsi to, prosím tě, pověsila na dveře? Mívala jsi lepší vkus.“ „Tobě se nelíbí?!? A já měla radost, jak se mi povedl!“ „Ale vždyť na něm není jediná ozdoba a je úplně oškubaný!“ „Cože?“ Lenka se šla podívat ven. Skutečně! Věnec vypadal, jako by ho měla v hubě kráva. „Jak je to možné? Vždyť jsem ho sem před chvílí dala! Nikdo tu nebyl!“ „Ale lásko, nedělej si teď starosti. Raději odpočívej. Mohla to udělat straka, víš, co jich tu je! A ty jdou po lesklých věcech, jako slepice po flusu…“ Uklidňoval ji manžel. „Asi máš pravdu…To je jedno, tady je věnec na dveřích stejně zbytečný, vždyť sem nikdo nechodí.“ Řekla Lenka pobaveně.
Za nějaký čas se Jiří vydal do lesa pro vánoční stromek. Pronásledoval ho ale divný pocit. Jako by nešel sám. Ten pocit připisoval tomu, že jde páchat něco zakázaného. Stromky se v lese přeci nesmí řezat na černo. Jestli potká nějakého hajného, tak dostane pokutu! Donesl ho do domu a zapíchl ho do stojanu. „Tak co tomu říkáš, líbí se Ti?“ Zeptal se Lenky. „Je krásný!“ Odvětila. Po chvíli byl však celý dům zamořen příšerným zápachem. „Co to je za smrad?!?“ Lenka běžela zvracet. „Já už vím, co to je! Vždyť před tím stále varujou v televizi. Dávají na malé stromky jakýsi postřik, který v domě začne smrdět. To kvůli takovým vánočním zlodějům, jako jsme my.“ Jirka ho vyhodil před dům. „No, nevadí. Zítra se vydám hlouběji do lesa, tam už určitě nastříkané nebudou. Kdo by je tam taky kradl?“ Zasmál se. Lenka se ale tvářila vážně. „Abychom z toho ještě neměli problémy. Vykašli se na stomeček. Ozdobíme si pár větví, mně to stačí.“ Jiří však trval na svém. „Letošní Vánoce musí být nádherné! Máme přeci co slavit!“
Další den Jiří vyšel před stavení. „Kde je ten strom, který jsem včera vyhodil? Ty jsi ho někam odnesla, Lenko?“ „To víš, v tomhle stavu bych Ti někam odnášela strom, ještě ke všemu zapáchající…“ Jiří jen kroutil hlavou. „Některé věci můj mozek nepobírá!“ A pak se vydal na cestu. Šel dlouho, do toho nejhlubšího lesa. Ani mu nedocházelo, že dny jsou krátké a brzy se začíná stmívat. Uřízl malý smrček, hodil si ho na rameno a šel. Za chvíli však byla naprostá tma. Naštěstí měl baterku. Ke všemu začalo sněžit. Byla zima, mráz zalézal až za nehty. Hustě chumelilo. Byl už unavený. „To není možné, já jsem se snad ztratil!“ Začal panikařit. Najednou v dáli uviděl siluetu mužské postavy! Příšerně se vyděsil. „To je určitě nějaký hajný, ještě dostanu pokutu!“ Zahodil smrk a dal se na útěk. Běžel, co mu síly stačily. Najednou o něco zakopl. Upadl. Zvedl baterku a posvítil si. A pak spatřil něco ohavného! Před ním stál náhrobní kámen se jmény Lenka a Jiří Bursovi. A datum? 24.12.!!! Pod kamenem byl vykopaný hrob! To, co bylo v něm Jirku ještě více rozhodilo. Jejich vánoční strom z předešlého dne a hromada vánočních ozdob. Zařval leknutím! Rozběhl se a běžel nejrychleji, co to šlo. Tu noc zaběhl asi svůj životní rekord. Najednou uviděl v dáli světýlko. Byl štěstím bez sebe. „Můj domov!“ Vběhl do dveří, kde stála vyděšená Lenka. „Kde jsi byl? Měla jsem o Tebe hrozný strach! Už jsem chtěla volat policii! Je skoro půlnoc!“ Lenko, stalo se něco strašného, nemůžeme tu zůstat!!! Zrychleně dýchal a v očích měl děs.“ „A co?!? Prosím Tě, svlékni to, vždyť jsi celý promočený!“ Jiří si oblékl suché oblečení a usadil se ke krbu. Celý se třásl. Nevěděl, jestli více zimou nebo strachy. Lenka mu nesla horký čaj. „Tak povídej…“ „Mám strach! O Tebe i o naše dítě, které nosíš. Zabloudil jsem v lese. Nevěřila bys, co jsem viděl. Náhrobek s našimi jmény! A s datem 24.12.!“ „Ale Jirko, ty blouzníš!“ Sáhla mu na čelo. „Vždyť máš horečku! Počkej, donesu ti lék.“ Jiří ho spolkl a zapil čajem. „Víš Leni, měl bych Ti něco říct. Je tu jedna věc z mé minulosti, o které nevíš.“ „Ale prosím tě, odpočívej už a nenamáhej se!“ „Ne, tohle se musíš dozvědět! Možná mě budeš nenávidět, ale já už dále nemohu žít ve lži. Ještě, když jsme žili ve městě… Byl jsem Ti nevěrný. S jednou mladou holkou. A ona neunesla, že jsem se s ní rozešel. Strašně zuřila! Řekla, že mi to vrátí! Odpusť mi to, lásko, prosím!!! Mám o tebe i o dítě starost! Byl jsem takový hlupák! Odpusť mi!“ Lenka se rozbrečela. „A ty si myslíš, že jsem o tom nevěděla? Vycítila jsem to. Ale v té době jsem neměla sílu s tím hnout. Přeci jsme udělali za naším předchozím životem tlustou čáru. To už je minulost, netrap se tím. Ta holka je daleko, jak by
mohla zjistit, kde žijeme…“
Jiří se naštěstí brzy uzdravil. Jednou ráno za ním přišla jeho žena s návrhem: „Miláčku, tvá maminka přeci ještě vůbec neví, že čekáme dítě. Měli bychom se jí ozvat a pozvat ji k nám na návštěvu.“ Příští den se přiřítila matka s obrovským kufrem na kolečkách. „No to je dost, že jste o sobě dali vědět! Tady jsem vám přivezla vánočku. Vlastnoručně upečenou!“ Okamžitě se v domě zorientovala, jako by to tam dávno znala. Sedli si ke stolu a pili kávu. „Tak co, Lenko, máš už napečené cukroví?“ „Nemám, maminko. Nějak jsem letos neměla sílu.“ „No to jsem si mohla myslet, že ani neupečeš cukroví. Jiříček měl vždycky nejraději perníčky a linecké. Že mám pravdu, Jiříčku? Chlapovi musíš lásku dokazovat, jinak ti odejde za jinou!“ „Prosím tě, mami! Nech si tyhle rádoby poučný moralizující řeči!“ Řekl rázně Jiří.„Perníčky jsem pekla, ale nějak se mi připálili, dala jsem je omylem na 250 stupňů.“ „Ale holka, copak ty nevíš, že cukroví se peče na 180?“ Byla u nich chvíli a po dlouhé době, přesto už měli sto chutí zacpat jí pusu roubíkem. Dohodli se, že u nich přespí do rána a pak odjede domů. Vstávala jako první. „No to je hrůza, takhle určitě vyspávají každý den.“ Říkala si. Chtěla rozkrájet vánočku a najednou… zaječela! „To jsou ale blbý fóry!“ Ve vánočce byl zabodnutý ten největší nůž a na jeho rukojeti otisk krvavé dlaně. Jiří i Lenka se probudili. „Co se stalo, mami?“ „Ty jsi měl vždycky hloupý vtipy, Jirko.“ „Ale mami, to není moje práce!“ Jirka se díval nechápavě na vánočku. Matka kroutila hlavou. Zašla za roh a rozkrájela vánočku na plátky. Před každého z nich položila talíř. Lenka se z chutí zakousla, ale okamžitě běžela ke koši. „Co se děje?“ Divila se matka. „V mém soustu byl pavouk!!!“ Otřásla se. „No, prosím Tě, jak se tam dostal? Moje chyba to určitě nebyla, musel tam vlézt až tady u vás. Ani bych se tomu nedivila, vždyť je to tu, jak za krále Kladska!“ Loučili se s matkou ve dveřích. „Tak děti, mějte se pěkně a hlavně dejte vědět, až se narodí můj malý Jiříček!“ „Ale mami, vždyť my ještě nevíme, co to bude a navíc nikdo neřekl, že se bude jmenovat Jiří!“ „No jak jinak?!? Jmenoval se tak tvůj děda, otec i ty!“ Raději už nic neříkali. Mávali matce s kyselým úsměvem. Když zašla za roh, oba si oddychli.
Venku krásně chumelilo a Jirka se vydal jako již mnohokráte na procházku ven. Lenka chtěla raději odpočívat doma. Po nějakém čase se jí však zmocnila zvědavost. „Ještě nikdy jsem nebyla na půdě našeho domu!“ Šla se tam podívat. Našla bedny plné jakýchsi knih a časopisů. Nahlížela do nich.„Probuďte se!“, „Strážná věž“… „To mi něco říká… Á, už vím, jedna kolegyně v práci to vždycky rozdávala. Říkala, že je Svědek Jehovův. Byla trochu
zvláštní. Nikdy se neúčastnila předvánočního posezení. Říkala, že Vánoce neslaví…“ V dalších bednách byly náboženské knihy a dokonce i bible. Z přemýšlení ji vytrhlo zabušení na dveře. Trhla sebou. „Kdo to může být?“ Běžela dolů otevřít. Byla to paní starostka. „Dobrý den, vy jste tu jak zapadlí vlastenci! V tomhle marastu je kumšt se sem k vám dostat.“ „Pojďte dál, nebudeme tu stát v téhle chumelenici!“ Řekla Lenka. Donesla paní starostce kávu. „A kde máte pana manžela?“ „Ale, je někde v lese, doufám, že se brzy vrátí. A co vás k nám vůbec přivádí?“ „Nesu vám vánoční přání. Roznesla jsem ho všem v obci, tak jsem ani na vás nemohla zapomenout. Úplně tu na mě dýchá duch Vánoc! A jak se vám tu žije?“ „ Ale jo, jsme spokojeni. Zrovna jsem trochu uklízela na půdě…“ Starostka odvrátila pohled. „Prosím vás, paní starostko, jací byli ti lidé, co tu žili před námi?“ „ No, upřímně, paní Bursová, byli divní. Moje dcera chodila s jejich dcerou do třídy, tak něco málo vím. Byli v nějaké sektě. Tuším Jehovisti nebo tak nějak. Ta holka byla chudák. Nic neslavili, Vánoce, narozeniny… Vím od dcery, že nesměla ve škole kreslit nic s vánoční tématikou, zpívat koledy ani se neúčastnila vánočních besídek. Největší pedant byl ten otec. Jezdili do nejbližšího města na jakási shromáždění a občas jsem je potkala, jak roznášejí ty jejich časopisy. Toho tatínka prý snad povýšili na staršího, či co. To byla u nich důležitá funkce. Stouplo mu to do hlavy a od té doby s ním nebylo k vydržení. Hlídal dceru i manželku- kam chodí, co dělají, co mají na sobě… Žena mu prý jednou zalhala, že jede k matce a namísto toho šla s kolegyněmi do klubu. Seznámila se tam s nějakým Němcem. Pak mělo všechno rychlý spád, rozvedla se s mužem, dceru dostala do péče ona, protože u soudu řekla vše o svém muži a jeho sektě. I dcera chtěla odjet s ní. Tak tu pán nakonec zůstal sám a dva roky na to zemřel. Prý na rakovinu. Nejspíš se utrápil. Vždyť víte, rakovina je nemoc duše.“ Lenka napjatě poslouchala. Ve vchodě si se starostkou podaly ruce. „Tak šťastné a veselé!“ Byla celý den zamyšlená. Přemýšlela nad osudem té zvláštní rodiny i nad tím, co všechno se jim s Jiřím za poslední dobu přihodilo.
Štědrý den byl tu! Dojedli řízky a sedli si ke stromku, nakonec umělému. Idylka se však brzy proměnila v hrůzu. Začaly se dít divné věci. Strom se převrátil a všechny skleněné ozdoby se roztříštily na malé kousky. Jelikož na něm byly i svíčky, vzplál koberec a od něj i záclony. Lenka i Jiří se snažili to uhasit. Najednou se rozlétli dveře a otevřela se všechna okna! Vítr prudce fičel, venku byla sněhová vánice. Oheň se rozhořel ještě více! Otevřely se dveře na půdu a vyletěly z ní jehovistické časopisy. Létaly jim kolem hlav jako ptáci. Jako poslední přilétla bible. Začala se sama listovat a zůstala otevřená v poslední kapitole Zjevení.
Manželé se tiskli k sobě v rohu. V bibli se najednou samo červeně zvýraznilo slovo ARMAGEDON! A tu se v okně objevila silueta muže, Jiřímu byla povědomá. „To je ten chlap z lesa!!!“ Začal k nim cosi promlouvat divným hlasem. Zněl jako ze záhrobí! Říkal: „Oba dnes zemřete!!! Jste stejní, jako ta moje ženská! Jen si užívat, slavit!!! Ale Vánoce jsou špatné!!! Vaše dny jsou sečteny!!!“ Duch však nepostřehl, že dým z hořícího domu už stoupá k nebesům. Najednou se venku začala ozývat siréna a v dáli blikal maják. Do stavení vběhli hasiči v nehořlavých oděvech. Lenka i Jiří se dusili. Hořící dřevěné trámy padali na zem. Jeden spadl těsně vedle nich! Hasiči vzali přidušené oběti do náručí a vynesli je ven. Oba naštěstí venku znovu popadli dech. Sledovali, jak odvážní muži běhají s hadicemi a jak se jim jejich dům mění před očima v ruinu.
Po několika měsících si Jiří vezl Lenku domů z porodnice i s malým dítětem. Na tu hrůznou věc se snažili zapomenout. Pořídily si velký byt a nastěhovali se zpět do města. Šli po schodech a Lenka nesla v zavinovačce novorozeně. Najednou je oslovila dvojice lidí- muž a žena: „Dobrý den, můžeme vás na chvíli zastavit?“ „Ano, co potřebujete?“ „Vidíme, že si nesete malé miminko. Také si myslíte, že vychovávat dítě v dnešním světě je náročné? My pro vás ale máme naději v lepší Nový svět. Pokud by vás to zajímalo, můžeme vám zdarma věnovat tento časopis.“ Lenka s Jiřím udělali krok vzad. „Děkujeme, nemáme zájem!“ „No dobrá, ale kdyby jste si to rozmysleli, přijďte k nám na návštěvu. Bydlíme hned tady vedle vás…“
