Poznámka na úvod: Povídka je prezentována v takové podobě, jak nám byla zaslána, bez jakýchkoli redakčních zásahů.
Nejkrásnější dárek
Petra Lukačovičová
Tichá noc, přesvatá noc,
stín a mráz vůkol nás,
v hloubi srdce však
Gloria hřmí,
dík, že hříšník se
s důvěrou smí
u svaté rodiny hřát,
u svaté rodiny hřát.
- rakouská koleda
Nůž se s rytmickým cvakáním prokousával avokádem a zanechával za sebou úhledné kostičky. Evelína, asi třicetiletá atraktivní žena, si činnost v kuchyni zpestřovala zpěvem spolu s nahrávkou koled. Brzy však zahanbeně zmlkla, když si uvědomila, že zpívá falešně. Spěšně pohlédla na svůj odraz ve dvířkách multifunkční trouby, aby se přesvědčila, že alespoň vzhled zůstal perfektní. Účes, decentní líčení, nažehlený oděv nyní skrytý zástěrou. Usmála se na sebe. Byla dokonalá a ani hektické přípravy na slavnostní štědrovečerní hostinu to nemohly změnit.
Za okny se tiše snášel sníh. Na terase protějšího domu zářila silueta soba upletená ze světýlek, ale ani zdaleka se nemohla rovnat okázalosti blikajícího Santa Clause s celým spřežením, kterého si Evelína pořídila na zahradu.
Ačkoli si to nedokázala přiznat, Evelína nenáviděla Vánoce. Již měsíc před Štědrým večerem jako by se propadla do noční můry, končící nejdříve v lednu.
Precizně odházená příjezdová cesta znovu a znovu zapadávala zlomyslným sněhem. Evelína trávila hodiny a hodiny v kuchyni, aby připravila tradiční a zároveň zdravé a chutné jídlo, jež stejně nakonec téměř nikdo nejedl. Její rodiče jí už pár let nepomáhali ani s výzdobou, takže musela sama pečlivě nastrojit jeden stromeček venku a tři v domě. Vymýšlení a shánění dárků pro všechny, pro něž se to slušelo, naplňovalo Evelínu odporem. V nákupních centrech se tlačily davy lidí za řevu koled. Na pracovním vánočním večírku se polovina kolegů opila, vedla nevhodné řeči a uskutečňovala ještě nevhodnější nápady. Na józe se účastnice kurzu trumfovaly, která z nich napeče víc druhů cukroví. Evelína se vždy do této debaty zapojila a sklidila uznání a obdiv. „To je úžasné, kde na to bereš čas?“ ptaly se často. Vždy jen skromně pokrčila rameny. „Pečení cukroví mě odjakživa bavilo. A kdy jindy se můžu v tomto směru realizovat, než na Vánoce?“ zalhala se zářivým úsměvem.
Skutečným důvodem toho, proč každoročně podstupovala vánoční martyrium, byla očekávání, která se na ni hrnula ze všech stran. Její kolegyně to očekávaly. Její zaměstnavatel to očekával. Její rodiče to očekávali. I její nový přítel Petr. Někdy toužila utéct někam daleko. Schovat se, aby ji nikdy nikdo nenašel. Vždy tu myšlenku rychle zaplašila a zastyděla se. Její rodiče ji potřebovali. Co by si bez ní počali?
Evelína na okamžik přestala rovnat jednohubky na tác a zasněně se zaposlouchala do melodie Rolniček, jež se linula celým domem. Dnešní Štědrý večer měl být výjimečný. Petr slíbil, že přijde a ona ho bude moci po více než půlroční známosti slavnostně představit svým rodičům. Konečně!
Petra poznala v divadle, ve frontě na šatnu. Dávali Čajkovského Labutí jezero a Evelínu zpracování tak uchvátilo, že polevila ve své obvyklé ostražitosti a ztratila lístek na kabát. Petr se zjevil jakoby odnikud, pomohl jí z trapné situace a pozval ji na čaj. Ke svému obrovskému překvapení zjistila, že její zachránce chodí rád sám do divadla na balety a opery, přesně jako ona. Nedlouho po tomto setkání následovala další. Nemohlo být pochyb, že Evelína konečně našla někoho, s kým se vyplatí strávit zbytek života...
Ve chvíli, kdy žena zapnula mixér, aby připravila zeleninové pyré, vylétlo několik jisker a dům se ponořil do temnoty. Koleda zpívaná dětským sborem ztichla uprostřed refrénu. Evelína semkla rty, aby nezaklela. To mi tak ještě scházelo! pomyslela si vztekle.
„Musely vypadnout jističe, hned to napravím!“ zavolala do obýváku, kde seděli její rodiče.
Žádná odpověď.
„Omlouvám se,“ dodala spěšně.
Zůstala stát bez hnutí v kuchyni a napínala uši.
Když se hrobové ticho prodlužovalo, sáhla po přezdobeném svícnu obaleném třpytkami. Zapálila knot svíčky a opatrně se vydala do předsíně ke skříňce na jističe.
V mihotavém světle působily blýskavé dekorace poněkud zlověstně. Jako by se ty krabičky, vázy, fotografie v rámečcích, obrazy, ozdoby na stromečku a sádrové zlacené sošky nevyzpytatelně pohybovaly ze strany na stranu v podivném tanci, z nějž přecházely oči. Evelínu obešel mráz. Náhle byla pryč ta konejšivá jistota, že jsou vždy všechny předměty bezpečně tam, kam je umístila. Ta myšlenka ji děsila.
Zaškrábání na okno.
Evelína sebou trhla, málem upustila svícen. Prudce se obrátila po zvuku. Venku však neviděla nic, co by jej mohlo způsobit. Žádná větev, žádné zvíře, žádný člověk. Jen sněhová závěj, táhnoucí se až k prvním stromům na zahradě.
Žena obezřetně přistoupila k parapetu. Odložila světlo a otevřela okno. Vyklonila se ven.
Dříve nedotčený sníh byl nyní těsně podél zdí udusaný a stopa vedla kolem domu. Evelína se znovu zaposlouchala, ale kromě projíždějících aut na vzdálené silnici neslyšela nic. Kdesi zaštěkal pes.
Už už se chystala své snahy zanechat, když se k ní přece jen donesl nepatřičný zvuk. Skřípění dřevěné podlahy v domě. Tiché, kradmé. Nebo se jí to jen zdálo?
Opět okno zavřela, zmatená a vyvedená z míry. Nejistě došla až do předsíně. Položila svícen na stolek, aby mohla oběma rukama sundat ze stěny obraz zátiší s mrtvou zvěří, který skrýval skříň na jističe.
Něco jí dopadlo na rameno.
Zavřískla a odskočila.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se Petr.
Snažila se popadnout dech, sama neschopna slova.
„Je mi to líto,“ dodal a pevně ji objal. „Byla to pitomá sranda. Nefungoval zvonek, tak jsem se snažil ti ťuknout na okno. Ale pak jsem zjistil, že je odemčeno. Odpusť, že jsem se sem tak vkradl.“
Zabořila mu tvář do ramene a bojovala se slzami. No tak, nepokaz to, napomínala se v duchu, nesmí si o tobě myslet, že jsi ufňukaná nána! Tenhle večer musí vyjít stůj co stůj.
Konečně se utišila. Když si byla jistá, že už ji hlas nezradí, zvedla hlavu a vzhlédla ke svému příteli.
„Jsem ráda, že jsi přišel,“ usmála se. „Nahodíme jističe a půjdu tě představit. Černé hodinky už bylo dost.“
Dům znovu ožil blikajícími světýlky a koledami vyzpěvovanými dětskými hlásky. Evelína si ulehčeně oddychla.
„Krásná výzdoba,“ poznamenal Petr společensky.
„To byla hračka,“ odvětila s předstíranou bezstarostností.
Sfoukla svíčku a umístila svícen na původní místo. Neuniklo jí, že je Petr lehce nervózní, a tak ho povzbudivě pohladila po zádech.
„Máš moc pěknou košili. Sluší ti,“ řekla vesele.
„Však mi ji pomáhal vybírat někdo se zatraceně dobrým vkusem,“ zazubil se.
„Vážně? Seznámíš nás?“ škádlila ho dál, aby odlehčila atmosféru.
„To nejde, na to je moc úžasná,“ přistoupil vděčně na její hru a políbil ji do vlasů.
Společně se vydali do obývacího pokoje.
Ulpěla na nich dvojice upřených pohledů.
„Tatínku, maminko... Dovolte mi, abych vám představila Petra Novotného. Moc se těšil, až se s vámi setká,“ oznámila Evelína sladce. Srdce se jí divoce rozbušilo očekáváním.
„Dobrý večer,“ pozdravil její přítel. Odkašlal si. Evelínini rodiče na něj stále zírali, aniž by se jejich výraz jakkoli změnil.
„Rád... vás... poznávám,“ vysoukal ze sebe Petr, již notně v rozpacích.
„Omlouvám se, oni jsou prostě takoví,“ zašeptala Evelína. „Ale až tě poznají, určitě si tě oblíbí, slibuji.“
Posléze pronesla nahlas s pečlivou artikulací: „Petr si teď přisedne, já jen přinesu pohoštění a hned jsem tu.“
Než stihl zmiňovaný cokoli namítnout, zaběhla do kuchyně.
Petr se zhluboka nadechl a opět vydechl. Odhodlaně vyrazil ke stolu.
„Evelína mi o vás hodně vyprávěla,“ začal konverzačním tónem. „A vždy mi imponovalo, s jakým nadšením a pečlivostí se o vás stará. Úcta k rodičům je v dnešní době...“
Slova mu zamrzla v hrdle.
Oba lidé stále nehybně seděli a zírali na místo, kde před chvílí stál s Evelínou.
Nemrkali.
Nedýchali.
Byli dokonale vycpaní.
Petr strnul. Nedokázal od nich odtrhnout zrak.
Z šoku ho probrala Evelínina dlaň na rameni a ostré bodnutí v zádech. Zalapal po dechu, podklesla mu kolena.
S hrůzou a nepochopením obrátil zrak na svou přítelkyni. Barevně dekorovaná místnost pomalu odplývala do tmy, veselý nápěv koledy se vytrácel do věčného ticha.
„K Vánocům jsem ti koupila novou košili. Věřím, že se ti bude líbit,“ řekla Evelína měkce. Vytrhla kuchyňský nůž z rány. „Rozhodně není na rozdíl od té tvojí děravá. A navíc ladí s ubrusem.“
