6. antologie českého hororu
Vydalo nakladatelství Ladislav Kocka, 2015, 150 Kč
Ani v roce 2015 nám nechybí „Antologie českého hororu“, tentokrát již s pořadovým číslem šest. Objevilo se zde poměrně hodně nových autorů a také autorek – a díky za ně! – takže jsem se pln očekávání do sbírky pustil. Musím říct, že mě šestá sbírka ani trochu nezklamala a já jsem z ní nadšený. Hodně ji oživily povídky o 333 slovech, které přinášejí něco trochu jiného, oživila ji žánrová různorodost a různý přístup k hororu. Takže zase pěkně jednu povídku po druhé.
Luboš Štěrba: Justiční omyl
Přiznám se, že na rozjezd jsem čekal trochu něco hororovějšího, i když myšlenka, že je člověk odsouzený neprávem, je sama o sobě dost děsivá. Trochu mě mrzelo, jak se povídka fantaskně zvrtla, ale napsaná rozhodně není špatně, což se u Luboše tak nějak dá čekat.
Honza Vojtíšek: Mezi svými
Neméně vypsaným autorem je Honza Vojtíšek, který se ale rozhodl pro kratší pobídku, které bylo možné také do „6. antologie českého hororu“ zaslat. Drabble je celkem oblíbenou formou, i když tentokrát znělo zadání na přesně 333 slov, a to i se jménem povídky a autora. Honza se jí zhostil opět skvěle, a i když mi pointu musela vysvětlit přítelkyně – asi jsem zamrzl, nebo co – tak se jedná o hodně silnou povídku.
Radek Karkovský: Punitio
Dobře rozepsaná povídka, která má zajímavý průběh, ale jejíž konec mi přišel takový nijaký. Jako kdyby se autor snažil říct, že důležitější je cesta než výsledek. Cesta mě bavila a finále prostě nenadchlo.
Martin Štefko: Křik
Co zase psát ke svojí povídce? Snad jen doufám, že je jasné, co jsem jí chtěl říct a že vyznívá tak psychologicky temně, jak měla.
Petr Boček a Miloslav Zubík: Kamufláž
I když jsem tak nějak čekal, co se bude v chatě dít, stejně se pánům Bočkovi a Zubíkovi opět podařilo mě dostat a já jsem si jejich povídku vychutnal. Tohle je skutečně povedená kamufláž, kde jsou obě postavy skvěle napsané a vy byste ani jednu nechtěli nikdy potkat.
Martin Skuřok: Nestihl jsem to
Mám pocit, že téhle sbírce prostě vévodí krátké povídky o 333 slovech, protože v podstatě všechny jsou zajímavé. Je to jednoduše dáno tím, že u tak krátkých povídek potřebujete hlavně pointu. A Martin ji také má a ukazuje, že jemu krátký formát hodně svědčí. Z té povídky vám bude běhat mráz po zádech.
Bohumil Matějovský: Kámen
Příběh povídky mi nepřišel až tak originální, což mi ale nezabránilo v tom, abych si ho užil. Kámen, který z vašeho okolí vysává zlo, a vy jste šťastní. Jen do určité chvíle. Tohle je prostě dobrá proprieta, jen je škoda, že ten průběh byl prostě očekávaný. Platí však, že ve sbírce není povídka, která by byla vyloženě špatně napsaná.
Miroslav Šváb: Sestry
Opět krátká povídka, která není ve své pointě tak úderná jako některé předchozí, ale přesto se jí daří – skoro až v rámci gotického hororu – nastolit tu správnou atmosféru. Je vidět, že vytvořit hororovou atmosféru je na menším prostoru skutečně jednodušší než na prostoru velkém.
Ludmila Svozilová: Zásadní problém
A konečně došlo i na dámu. Naštěstí ke konci jich je ještě víc. Tahle povídka má skvělou formu, a i když se možná sem tam ztratíte v tom, kdo vlastně zrovna na koho nadává, je to skvělá, sžíravá společenská kritika, která je navíc vedena hororovou cestou, ale ne zbytečně tragicky. Ony náznaky někdy stačí a v tomhle případě to rozhodně platí. Autorka skvěle vypsaná, což jen prospělo celkovému vyznění.
Daniel Barták: Kdo další?
Krátká povídka, která mě zaujala asi nejméně. Je to celkem přímočaré vedení děje a je velmi brzy jasné, o co asi půjde. I v tomhle případě se ale ukázalo, že malý prostor je pro atmosféru dobrý a že se daří ji vytvořit.
Michal Matoušek, Zdeněk Vavřina, Petr Mrnka a Pavel Bouda: Dvojník
Tady budu mít trochu problém, protože jsem četl úvod povídky. Čtyři autoři měli napsat celkem čtyři krátká pokračování. To se také povedlo, ale já jsem jednoduše měl jinou představu o tom, jak bude povídka probíhat. Popravdě jsem očekával, že z toho bude psychologický horor a ne podivné okurkové sci-fi. Ta poslední část už je opravdu prazvláštní, a i když se autor snažil využit prvky předchozích spoluautorů, je to spíše divné, není to hororové a vlastně ani ne vtipné, pokud tam nějaký vtip měl být. Pokus o povídku na pokračování se mi líbil záměrem, ale výsledkem bohužel.
Eva Asterová: Pavouk mrtvých
Tady jsem zíral. Eva vzala profláklé téma, dala ho do pointy, ale cesta, kterou se k ní dostala, je originální, hnusná krutá a ukazuje, jaké svině lidé jsou. A přitom je to celé hororové, má to žánrový přesah a vy máte pocit, že jste četli něco mnohem delšího než jen povídku o 333 slovech. Za mě asi nejpovedenější krátká povídka v celé knize.
Jana Formanová: Vím, kdy přijde Smrt
A na závěr povídka o tom, že jeden člověk ví, kdy přijde smrt. Povídka má hororový námět, ale sama je psána spíše jako tragický příběh, který má destrukční tendence, možná i sebedestrukční. Velmi dobře napsané, velmi dobré postavy.
V „6. antologie českého hororu“ mě zaujalo hned několik skutečností. První je nápad s povídkami o 333 slovech, který se prostě povedl. Ty povídky jsou většinou zdařilé, mají údernou pointu a jsou dobré. Za druhé je to skutečnost, že se zde prosadily tři ženy, jejichž výtvory jsou všechny velmi povedené a možná i trochu nad mužským osazenstvem vynikají. Kvalita sbírky obecně je vysoká, jen mě trochu mrzí, že pocit z toho, že čtu horor, na mě nedopadl ve všech případech. Jinak se ale opět jedná o povedenou sbírku, a pokud má být smyslem projektu dávat autorům titul „Český King“, tak ti uvedení si ho povětšinou zaslouží.
Hodnocení: 75 %
