Ambrose Bierce a Montague Rhode James: Oči plné děsu
Vybrané povídky amerického (Bierce) a anglického (James) spisovatele, nás zavedou do dávného 19. století, kdy žánru vlády duchařské a napětím nabité povídky. Tehdy literatura strachu a děsu opustila teprve své plínky a dělala první odvážné kroky. K vyvolání strachu či děsu stačilo málo, čtenáři a čtenářky nebyli tak otrlí jako dnes, stačila jen zmínka o mrtvém či tajemném duchu, nebylo vůbec třeba zabíhat do nějakých krvavých jatek či gore festivalů. Šlo hlavně o vyvolání strachu, ne znechucení…
Ambrose Bierce je někdy označován za spojnici mezi tvorbou E. A. Poea a H. P. Lovecrafta. Poeův duch na nás dýchne např. z jeho povídky „Moxonův pán“, pojednávající o inteligentním šachovém stroji. Biercovy povídky občas stojí na nenadálé pointě, nečekaném, často zcela logickém, a ve svém důsledku i podivně humorném, vyústění. Klasická strašidelná povídka, napínající až na samou hranici snesitelnosti, tak skončí naprosto realisticky, logicky a „normálně“ – např. „Bezedný hrob“, „Pohřeb Johna Mortonsona“ a částečně „Zabedněné okno“, kde je tento styl v závěrečné větě naprosto unikátně postaven na hlavu.
Tehdy tomuto žánru zcela jasně vévodila duchařská povídka a ani Bierce se jí nijak nevyhýbal – najdeme zde několik klasických povídek o pomstě: „Prostřední prst pravé nohy“, „Zakleté údolí“. Objevuje se také zjevení ducha jako předtuchy zlého: „Diagnóza smrti“, „Halucinace Staleyho Fleminga“. A závěrečný výčet je třeba doplnit ještě trojicí zcela nadpřirozena prostých, přesto mrazivých a děsivých povídek „Město zesnulých“, „Jedné letní noci“ a „Hodinky Johna Bartina“.
Bierce v mnoha svých povídkách zveřejněných v této knize dokazuje, že je právem považován za spisovatele, který pomáhal stavět základy horrorového žánru v literatuře. Dnes už by se mnohé jeho povídky zdály být pouhým klišovitým průměrem, je však třeba mít na paměti rok jejich vzniku. Přesto některé z jeho povídek neztrácí nic ze své atmosféry a děsivosti ani dnes, např. „Prostřední prst pravé nohy“ je klasickou, stále fungující duchařinou. Bierce mě zaujal hlavně svým svérázným smyslem pro humor a schopností vykřesat cosi děsivého a strašidelného i z obyčejných věcí v obyčejných, na první pohled ne zcela horrorových příbězích: „Hodinky Johna Bartina“ nebo „Jedné letní noci“. K podobnému stylu se mnohem později občas uchyloval např. Ray Bradbury v některých svých výletech do kraje horrorové povídky.
Je však také pravdou, že některé z povídek jsou poměrně slabé anebo se v nich jejich pointa a smysl trochu ztrácí, např. „Říše neskutečna“ nebo „Město zesnulých“, která svým způsobem připomíná jen suchý zápis z místní kroniky.
Povídky obsažené v této sbírce pochází z Biercovy sbírky „Can Such Thing Be?“ z roku 1893, přeloženy byly z vydání „The Collected Writings of Ambrose Bierce“ z roku 1960.
Montague Rhode James se za svého života zabýval ponejvíce historií a starými manuskripty. To se samozřejmě projevilo i v jeho povídkové tvorbě. Např. hned v jeho první povídce této sbírky „Album kanovníka Alberika“ spojil obé dohromady, leč povídka je trochu nudná a nezáživná a tak nějak jsem měl při čtení pocit, co tím chtěl básník vlastně říct.
Jamesovu tvorbu bych nejlépe přirovnal k tvorbě H. P. Lovecrafta, ovšem zdaleka ne proto, že by HPL nějak kopíroval, či odkazoval k jeho tvorbě, ale spíše a jen proto, že psal ve stejné době jako mistr horroru. Povídky M. R. Jamese mají stejnou atmosféru, podobné zápletky a vyvolávají stejně mrazivé pocity při čtení. Na rozdíl od povídek HPL však Jamesovy povídky často mají jeden závažný problém, a to jsou jejich závěry, které zpravidla kazí dojem z celé jinak dobře napsané povídky. Přirovnal bych to k někomu, kdo nafukuje papírový pytlík, chystá se ho bouchnout a v očekávání obrovské rány přivírá oči a snaží se od bouchajícího pytlíku dostat co nejdále. Jenže pak se místo rány ozve jen tiché puf a veškerý efekt a přípravy byly na nic. Takhle na mě působily některé povídky. Jsou skvěle vyprávěné, atmosféra, zápletka a mrazivost se stupňuje, jenže pak jako když utne a nic z toho.
Nejzářivějším příkladem tohoto mého pocitu je asi má nejoblíbenější Jamesova povídka „Mezzotinta“ o tajemném obrazu, který se každou noc mění a odvíjí se na něm jakýsi děj, který postupem času nabírá na děsivosti. Avšak nějaké rozuzlení, pointa či vyvrcholení se prostě nekoná.
V lovecraftovském duchu tajemna, čar, kouzel a neznáma se odvíjí i další povedené povídky „Jasan“ o čemsi tajemném skrývajícím se v kmeni starého jasanu, „Třináctka“, jež je klasickou povídkou o objevujícím se a mizícím pokoji č. 13 v zapadlém hotýlku, nebo „Jen hvízdni, můj hochu, a budu tu hned“ o nalezené staré píšťalce. Svou zálibu v historii a starých manuskriptech pak James rozvíjí v povídkách „Poklad opata Thomase“, „Hrabě Magnus“ či „Ztracená srdce“.
Všech osm povídek M. R. Jamese obsažených v této sbírce pochází z knihy „Ghost stories of an Antiquary“ vydané v roce 1937.
Přes všechny chyby knihy (nezáživnost některých povídek, občasné zbytečné zabředávání do historických a větných údajů – např. Jamesovy povídky „Album kanovníka Alberika“ či „Poklad opata Thomase“ – nebo ne moc dobré či strašidelné závěry povídek, se ke knize často a rád vracím, spoustu povídek považuji za silný nadprůměr daného žánru a miluji jejich historický nádech a příchuť. Jejich silným pozitivem je jednak prostředí, v nichž se odehrávají, které v dnešní době již samo o sobě působí trochu strašidelně a tajemně.
