Robert Bloch: Vlak do pekla a jiné povídky
The Best of Robert Bloch
Vydalo nakladatelství Epocha, 2006, 249 Kč
Když se řekne Robert Bloch, asi se většině lidí představí „Psycho“. To by skoro čtenáře inklinovalo k tomu, že se jedná především o hororového autora. Sbírka „Vlak do pekla a jiné povídky“ nám ale ukazuje, že Bloch byl mnohem všestrannější a že horor byl spíše okrajovým žánrem, o který se zajímal. Z jednotlivých povídek, které jsou v knize „Vlak do pekla a jiné povídky“ uvedeny, je však patrné, že obecně se o špatného autora nejednalo, jen neměl horor jako prioritní zaměření. A žánr sám mu zase tolik nešel.
S úctou Jack Rozparovač
Když jsem si přečetl tuhle povídku, vlastně ještě ve chvíli, kdy jsem ji četl, jsem zadoufal, že tohle je tak nějak to nejhorší na začátek. Povídka není špatně napsána, ale očividně u ní jde o pointu, která je ale tak nějak pochopitelná už na začátku. Vzhledem k tomu, jaké jsou zde postavy, jak je psána, moc není o čem pochybovat. A jelikož to tak skutečně končí, je to v konečném důsledku špatně rozvržené a spíš jen touha být zajímavý než cokoli jiného.
Enoch
Druhá povídka už je trochu lepší. Na jednu stranu máte pocit, že čtete realistický horor, na druhou stranu je vám jasné, že tohle nebude jen příběh o šílenci. Anebo ano? Líbí se mi, jak vlastně ani konec nedává dokonalou odpověď a všechno, co se stalo, je možné stále svádět na šílenství. Vypravěčem je totiž pořád člověk, který zažívá něco, co je velmi nereálná.
Hladový dům
Nemyslím si, že v době napsání byla povídka nějak zásadně originální, strašidelné doby jsou spojované už s gotickým románem a jsou jeho standardním prvkem. I tady – podobně jako u „S úctou Jack Rozparovač“, jsem měl pocit, že Bloch měl v ruce námět na něco delšího, ale nechtěl se v tom moc pitvat, tak se spokojil s povídkou, která je v závěru, nebo vlastně ve druhé polovině, až moc vysvětlující, což myslím byl mnohdy autorův problém.
Muž, který sbíral Poea
Tohle je horor, který je přesně v duchu toho, kdo je v titulu povídky jmenován. Má to správnou gotickou atmosféru, postupné rozvíjení až k pointě, která není vůbec špatná. To, co se nepovedlo v předchozích povídkách – napodobit mistry jako Poe nebo Lovecraft – to se v téhle podařilo naprosto skvěle. A to i s neustálým pomrkáváním směrem k Poově díle.
Pan Steinway
Pokud se vyznáte v hudbě, alespoň trochu, tušíte, že Steinway je značka klavírů. A přesně o jednom takovém klavíru je. A nejen o něm. Velmi dobře zakomponování hudebního nástroje do něčeho, co by mohlo být vražedným nástrojem, něco ve stylu „Mandlu“ Stephena Kinga, tedy jen pro srovnání, Bloch napsal povídku dřív, ale on zde má ještě přesah přes hororový žánr, přesah celkem zajímavý.
Staří mistři
Na povídce „Staří mistři“ se mi líbí, jak je vyprávěna a jak se to nakonec vyvine. Příběh sám o sobě tak zajímavý není, je trochu divný, vychází z doby, kdy vznikal, je odrazem Studené války. A ano, nejedná se o horor, je to v podstatě povídka na téma „alternativní realita“ s tím, že je k tomu ještě něco přidáno navíc. Povídka se vzhledem k předchozím tematicky trochu vymyká, ale neurazí.
Mám rád blondýnky
Jak povídka „Mám rád blondýnky“ dopadne, bylo celkem jasné, ale přece jen na vás čekalo to, jaké bude konkrétní odhalení. A není to špatné, napsané je to velmi dobře, jen to není vyloženě odzbrojující. Samotné odhalení pak nemusí čtenáře vyloženě potěšit, ale nutně ani neurazí.
Sabat
Vzhledem k názvu trochu překvapující vývoj povídky, která je ve skutečnosti vědecko-fantastickou, nikoli hororovou. Je to povídka zaměřená na smysl terraformace, a to skutečně ze specifického pohledu. Přiznám se, podobnou povídku bych ve výběru nečekal, na svou dobu možná zajímavý nápad, dnes už tolik ne.
Nový den
Je patrné, že Bloch psal v době, kdy existovala – relativně – reálná šance, že by mohlo dojít k atomové válce, jež by změnila život na Zemi. A o tom je povídka „Nový den“, která popisuje, celkem zajímavě, jak by to mohlo dopadnout. Smyslem celé povídky – kromě popisu samotného – je pak finále, které vznáší celkem zajímavou otázku. Ta stojí za úvahu.
Šípková Růženka
Ten název je celkem zavádějící, i když v konečném důsledku je tohle skutečně variace na klasickou pohádku. Jen je hozena do naprosto nového prostředí a laděna jinak, než jsme zvyklí. Jsme v New Orleans, která už je jen tahákem na turisty, ne tím městem jazzu. Hlavní postava. Morgan, si chce ale užít staré New Orleans. A činí tak se vším všudy.
Čestné slovo
I když je to vlastně sci-fi povídka, mnohem zajímavější je to jako zamyšlení nad lidskou ctí. A také nad pravdou a lží a jejich smyslem v lidském životě a konání. Bojí zde totiž má místo, což může být do jisté míry překvapivé, ale nezbytné. Povídka je velmi dobře podána a musím říct, že jsem o ní i po dočtení chtěl přemýšlet.
Vlak do pekla
Od titulní povídky – a také vzhledem k obálce – jsem čekal, že tohle bude trochu jiné, hororovější. Ve skutečnosti je to takový relativně klasický mefistofelovský příběh, kdy jedinec chce vyzrát nad ďáblem. V konečném důsledku je opět spíše důležitější samotné zamyšlení nad člověkem a jeho smysl než hororová atmosféra.
Belzezub
Tahle povídka je docela příjemné psycho, které vám může ukázat, jak je možné snadno spadnout přes hranu. Něčím podobným se zabývá třeba film „Volný pád“, i když tady se na to díváme spíše z vnitřního pohledu, Bloch samozřejmě není nijak explicitní, ale v tom popisu člověka, kterému nejspíš šiblo, je dostatečně dobrý, aby to i ve vás vzbudilo pocity v tom smyslu, kolik by stačilo vám, abyste přes tu hranu přepadli.
Hlavní je příběh
Dnes by se řeklo, že to je skoro nerdovský příběh, ale to je na něm to pěkné. Robert Bloch se obdivuje starým hororovým filmům, neodpustí si i narážku na vlastní úspěchy, ale přitom nám prezentuje něco, co je dostatečně zajímavé a končí pěkně. Z mého pohledu úplně parádně. A přitom zůstává věrný svému zaměření především na lidskou psychiku.
Jak podoben bohu
Zdlouhavá, ale přemýšlivá povídka o tom, jak se to má s božstvím a s jeho druhou stranou. Má to trochu prvky, které byste možná hledali u komiksů jako „Thorgal“ nebo „Rahan“, jako kdyby podobná povídka ovlivnila i tvorbu Václava Šorela. Bohužel se zde ukazuje i to, co Bloch v relativně žánrových povídkách měl – rozsáhlé popisy, které zbytečně nahrazují akci.
Němý film
Krásný epitaf němému filmu, stejně jako krásné vyznání lásky k filmu vůbec. J zde jen lehký sci-fi – nebo fantasy? – prvek, který odhalíte brzy, ale právě to, jak je příběh napsaný, kolik je v něm citu, to je krásné. Povídka je z podobného soudku jako „Hlavní je příběh“, i když tentokrát úplně s odklonem od hororu.
Věštec
Zajímavé zamyšlení nad tím, kdo je vlastně vinen, co je vina a s kolika lidmi je vlastně možné naplánovat a úspěšně provést převrat v Los Angeles. Těch lidí podle všeho není potřeba tolik. „Věštec“ je ukázkou toho, že Bloch měl v hlavě zajímavé vize, které dovedl celkem dobře popsat. Jen je škoda, že zrovna ten obyčejný popis využíval až nadměrně.
Výukový labyrint
Další ze zajímavých vizí, která uzavírá celou povídkovou sbírku. Přiznám se, že jsem pořád do konce doufal, že se zde objeví nějaký opravdu dobrý horor, ale nějak to nevyšlo. Tahle povídka je jen ukázkou toho, že byl Blochovi blízký spíše žánr vědecké fantastiky, kterou ještě spojoval se sociologickou nebo psychologickou studií člověka. A to mu šlo docela dobře.
Robert Bloch byl dobrý spisovatel, psát uměl, o tom není pochyb, ale pokud od knihy „Vlak do pekla a jiné povídky“ čekáte, že zjistíte, jak byl autor skvělým hororovým spisovatelem, tak docela ostrouháte. Je zde pár hororových povídek, ale třeba ta s Jackem rozparovačem je dost obyčejná a nijak Blochovo mistrovství neukazuje. Jeho schopnosti spíše ukazují jiné povídky, ty z ranku sci-fi a ty přemýšlivé. Právě to, jak dokázal o některých aspektech přemýšlet, to z něj dělá zajímavého autora. Z hlediska hororu bohužel – alespoň tento výběr – tak zajímavý není.
Hodnocení: 70 %
