Brain Damage
USA, 1988, 84 minut
Režie: Frank Henenlotter
Scénář: Frank Henenlotter
Hrají:
Rick Hearst (Brian)
Gordon MacDonald (Mike)
Jennifer Lowry (Barbara)
Theo Barnes (Morris)
Frank Henenlotter má dost zvláštní nápady. Už jsme se o tom přesvědčili u snímku „Šílenství proutěného košíku“, ale mám takový pocit, že u „Brain Damage“ se mu podařilo zajít ještě o trochu dál. Jestli čekáte nějakou jednoduchou podívanou, tak se smiřte s tím, že prvních minimálně dvacet minut vůbec nebudete vědět, co znamenají obrazy, které sledujete. Ale když nasednete na vlnu tohohle hodně podivného filmu, může se vám to zalíbit. Může se vám to zalíbit jako droga.
„Brain Damage“ je dílem zvráceného člověka, protože některé scény jsou nečekaně odporné. Ale přece jen je možné v tomhle snímku vidět něco hlubšího, něco, co se dostává hluboko do našich mozků. Ne, není to jen ta potvora, co jí vidíme ve filmu, ale jsou to také drogy. Ano, čím jiným má být tento film než alegorií na drogy, ukázkou toho, jak je to ze začátku skvělé, ale jak se to postupně horší a horší, až se člověk dostává do stavu, kdy už nemůže dál, kdy musí drogu mít a nezáleží na tom, jak ji získá nebo komu tím ublíží.
Brian ve chvíli, kdy přijme podivného symbionta – trochu jako z „Hvězdné brány“ – získává přesně takový návyk, jaký má drogově závislá osoba. Nejprve jsou to pouze halucinace, které jsou vlastně skvělé, svět hýří barvami, ale později Brian pochopí, co jeho symbiont zamýšlí – chce mozky, nic jiného. A Brian potřebuje symbionta, není se ho schopen vzdát. Ve chvíli, kdy se snaží přestat, prodělává skutečný absťák, což jej nakonec donutí si drogu zase vzít a symbionta přijmout, nehledě na to, co je ten tvor schopen. Krve teče všude plno a musím říct, že je to krev parádní, má barvu naprosto dokonalou.
Když říkám, že je krev namíchána z těch správných ingrediencí, tak musím doplnit, že film – podobně jako „Šílenství proutěného košíku“ – selhává po trikové stránce. Hlavně ve scéně z metra je to více jak patrné. Digitální triky ještě rozhodně nebyly tak dobré, což se na filmu viditelně podepsalo. Na druhou stranu, kdyby to chtěl Henenlotter udělat jinak, přijde tím divák o dost názorné scény. A tak tam, kde selhává film po trikové stránce, je to vyváženo alespoň tím, že scénář není tak špatný.
Jak jsem říkal, některé scény jsou odporné, a tou nejodpornější je scéna, kdy parazit zabíjí dívku, která se právě chystala Briana vykouřit. Když se pak symbiont vrací do jeho kalhot a bere s sebou kousky mozku... No, tady triky rozhodně neselhaly. Henenlotter má v tomto směru skvělou představivost a snaží se do filmu vkládat i humor, což se mu podařilo hlavně ve chvíli, kdy si symbiont pro sebe zpívá. Některé scény filmu – jako třeba i zpívání – jsou neskutečně dlouhé. Především pak, když někdo křičí. Člověk si říká, že v žádném filmu ještě neviděl tolik lidí křičet tak dlouho.
Jako ukázka toho, jak může člověk dopadnout, když se na něco moc upne, je film dobrý, navíc je poměrně originální, což se Henenlotterovi podařilo i u „Šílenství proutěného košíku“. A když už jsme u toho a zmiňuji i tento film zajímavého a specifického režiséra, tak stojí za zmínku, že ve scéně v metru se na jednom sedadle objeví chlapík s košíkem, který má položený na kolenou...
Hodnocení: 60%
