Bret Easton Ellis: Americké psycho
American Psycho
XYZ, 2007, 428 stran
Kdybyste ve slovníku hledali pojem „yuppie“, zcela jistě byste vedle něj nalezli jméno Patrick Bateman. Tento mladý právník má totiž (zdánlivě) vše, co by si spousta dnešních lidí přála – jistou, dobře placenou práci zajišťující vynikající postavení ve společnosti, na níž však díky svému rodinnému původu není závislý, naprostou finanční svobodu, značkové oblečení, vysoký životní standard, oddanou přítelkyni, hromadu milenek, stálý přístup k drogám a prostitutkám. Pohybuje se ve vybrané společnosti, navštěvuje nejvybranější restaurace, má přehled o celkovém dění a jednu velkou výhodu – nikdo si nepamatuje jeho skutečné jméno a spousta lidí ho pokládá za někoho jiného. Mimoto má zálibu v masových a sériových vrazích. Cestu ze své totálně odcizené a „nudné high existence" a nové vzrušující zážitky, dokazující jeho bytí, hledá ve vraždění, mučení, nekrofilii a kanibalismu. Batemana se stále více zmocňuje paranoia a každým dnem se hlouběji propadá do temnoty šílenství. Postupně tak za sebou nechává první míle své dráhy sériového vraha.
Bret Easton Ellis svým románem vytvořil jednu z mnoha genezí sériového vraha.
Bylo by hodně jednoduché a svým způsobem laciné odsoudit jeho román jako ironický a svým způsobem bizarně humorný útok proti yuppie vyšší třídě, jednoduše proti těm bohatým sviním, které již neví coby. Ono tomu samozřejmě částečně i tak je, Ellisovi se – myslím, že výborně – podařilo nastínit obyčejný život těchto lidí se všemi jejich radostmi (lithium, valium, kokain, prostitutky, příležitostný a jednorázový sex bez ohledu na jeho následky, neboť např. pravděpodobnost nakažení virem HIV je „žádná celá nula nula nic“, získávání vybraných delikátních a vysoce kvalitních věcí bez ohledu na jejich finanční stránku, práci nevykonávat, ale jen tak v ní přežívat) i strastmi (pořád dávat pozor, zda někdo není výš než já a pokud ano, pídit se po tom proč a jak tento stav změnit, je můj účes neustále dokonalý? (i poté, co jsem zrovna osouložil a na kousky rozkrájel dvě ženy?); hodí se tyto ponožky k tomuto saku?; neohrozí mou pověst, když se dneska navečeřím zrovna v této restauraci s těmito lidmi?). Tato životní rovina nám při čtení může připadat směšná (já sám jsem se při čtení několikrát neubránil pošklebkům), jenže pak nám dojde (občas z vlastní zkušenosti), že je to krutá realita.
Na první pohled se to nezdá a prvních pár desítek stran knihy se vkrádá pocit, že je tomu právě naopak, ale Ellis si s tímto pozadím, i když vyloženě u Batemana to je i jeden z hlavních motorů jeho konání, opravdu pohrál do nejmenších detailů.
„Americké psycho“ je psáno jakoby deníkovou formou. Děj vypráví Bateman sám, což Ellisovi umožnilo několik opravdu vymazlených vychytávek – tři kapitoly např. tvoří Batemanovy recenze na nahrávky některých kapel, hned druhá kapitola popisující jedno Batemanovo ráno strávené v koupelně mě málem donutila knihu odložit a dále ji nečíst, je to ten největší humus, co jsem kdy četl a při tom jde jen a pouze o popis Batemanovy starosti o pleť a vzhled svého těla (tedy jeho běžné ranní hygieny).
Tyto jednotlivé kapitoly jsou jakoby rozházené, občas jsem přemýšlel, zda nenarušují chronologii příběhu a nepřeskakují v čase tam a zpět. Některé z kapitol jako by s celým dějem neměly vůbec nic společného a čtenář/ka se neubrání přemýšlení, proč zde vlastně vůbec jsou a jakou mají s ostatním dějem souvislost (často nemají). Celé to působí jako skládání puzzle. Zpočátku se jeho dílky také zdají chaotické a je těžké si představit, že mohou tvořit jeden souvislý a jednolitý obraz. Jenže pak zjistíte, že tenhle kousek skládačky pasuje k tomuhle, onen zase k jinému a pomalu, ale jistě se začnou vynořovat shluky kousíčků, které k sobě pasují a po dosazení posledního kousku máte jeden velký obraz, kde vše je na správném místě.
„Americké psycho“ je svým způsobem (a hlavně i díky výše řečenému) těžký kousek a těžká četba. K něčemu podstatnému, právě TOMU podstatnému (hlavně i díky filmové verzi, či samotnému „ohlasu“ knihy, převážně známému – jak rád bych při čtení o příběhu nic nevěděl, možná by to čtení mělo úplně jiný rozměr) se kniha dostane až někde kolem strany 140. Pomineme-li Batemanův pro obyčejného čtenáře či čtenářku „nenormální“ styl života, až někde kolem této stránky dojdeme k tomu, že s Batemanem není něco v pořádku. Tento fakt může způsobit, že se kniha bude jevit jako nudná a je tomu tak, rozjezd knihy je možná až příliš dlouhý a nezajímavý.
Jenže to, co Ellis snad pokazil na začátku, ve druhé půlce knihy napravuje. Batemanova úchylka postupně nabírá na obrátkách, k jejímu ukojení používá různé nástroje a stále více se propadá do stavů beznadějné paranoie (výborná scéna, kdy k němu promlouvají lavičky v parku).
S odstupem času mi „Americké psycho“ připadá jako výborná kniha (téměř na hranici dokonalosti), kterou si Ellis opravdu dopodrobna promyslel a napsal ji vynikajícím způsobem. Těsně po dočtení se mi to tak nezdálo. Síla jeho knihy totiž (mám z toho takový závěrečný dojem) nespočívá v jejím bezprostředním čtení, ale v tom čase po dočtení, kdy si urovnáváte dojmy a přemýšlíte o některých jejích částech. Ellis má navíc výborný vyprávěcí jazyk se spoustou unikátních slovních obratů, dvojsmyslů a schopností vložit do textu úchvatné drobnosti (např. zhruba dvouvětná scéna s bezdomovkyní chytající holuby mě zasáhla takovou silou, že jsem pak celý den nebyl schopen číst dále a pořád jsem si tu scénu musel v mysli přehrávat a smát se jí).
Kromě výborně napsaného románu se Ellisovi podařilo vytvořit svým způsobem kultovní, ale hlavně kontroverzní dílo. „Americké psycho“ totiž vyburcovalo jednu z nejbouřlivějších afér v historii americké literatury. Nikdo knihu nechtěl vydat, nakonec vyšla až v Anglii. Přesto ji několik knihkupců odmítlo prodávat. Nakladatelství Simon & Schuster, které mělo román vydat před Vánoci v roce 1990 od smlouvy nakonec odstoupilo (i přesto, že již Ellisovi vyplatilo jednorázovou zálohu 300 000 dolarů). Pikantní na tom je, že k tomuto rozhodnutí došlo na základě pouhých dvou časopiseckých článků popisujících brutální scény románu, ani jeden z čelních představitelů nakladatelství, kteří o nevydání rozhodli, Ellisův rukopis nikdy nečetl. U dalšího nakladatelství byl Ellis požádán, aby nejproblematičtější scény vypustil, ten však trval na vydání románu v původní podobě. Kniha nakonec vyšla v roce 1991 v Anglii a není asi zvláštním překvapením, že k ní Ellis neuspořádal žádné přednáškové turné. Ta kniha to neměla zapotřebí, její pověst ji totiž předcházela. Ale tím to neskončilo.
Ve Spojených státech se kniha okamžitě stala politickou záležitostí, jako první se proti ní postavily feministky (nemám rád tenhle zevšeobecňující pojem, sám znám několik feministek, které s touto knihou nemají vůbec žádný problém). Předsedkyně losangelské pobočky Národní organizace žen Tammy Bruce ji označila za přímý návod, jak vraždit ženy. Anglické nakladatelství Picador odmítlo knihu vydat v paperbackové verzi, aby si ji nemohli koupit chudí, nevzdělaní a nezaměstnaní, což podle jejich názoru zřejmě byli potencionální násilníci. Jak ale v doslovu ke knize trefně podotkl Marcel Arbeit: „Představitelé nakladatelství patrně přehlédli, že protagonista románu má univerzitní vzdělání a topí se v penězích.“
Kritika se nakonec rozdělila do dvou výrazných skupin. Ta první román odmítla s tím, že jde o neautentickou sadistickou pornografii a Ellisovi vyčetla, že se Batemanovi nepokusil vtisknout alespoň nějaký psychologický rozměr. Druhá ocenila Ellisovu snahu zachytit atmosféru odcizeného konzumního světa osmdesátých let a román označila za ironickou nadsázku. Já sám bych se přikláněl k té druhé skupině. Batemanův psychologický rozměr totiž spočívá právě v tom, že ve svém odcizení se obyčejnému lidství se všemi jeho všedními existenčními problémy onen jasně daný psychologický rozměr nutně postrádá. Bateman projevuje jakési (ze své pozice sice trošku pokřivené) sociální cítění a jakýsi humanismus, má k těmto jevům a pocitům svůj vlastní postoj a své vlastní závěry (např. ten, že je mu zcela volné sociální postavení jeho obětí).
Ellis ve svém románu, na rozdíl od jiných tvůrců, např. Davida Lynche, násilí nijak neestetizuje, popisuje ho s chladným nezúčastněným cynismem, bez emocí a částečně, jak si mnozí všimli, i trochu dětinsky. Z četby nelze nijak určit Ellisův přístup a postoj k popisovaným jevům. Může je stejně tak odmítat, jako se na nich ukájet a forma, jakou to podává, nás nutí přiklánět se střídavě k oběma možnostem.
Nelze se vyhnout srovnání s filmovou verzí. Mě osobně těší, že jsem film viděl dříve než četl knihu, vyhnul jsem se totiž možnému zklamání. Kniha je jednoznačně lepší, film postrádá tu skvělou formu, kterou poskytuje román.
„Americké psycho“ je román, který zraje. Čím je starší a čím více se dostáváme do kolotoče bulvárních rádoby zpráv a informací o uprdnutí kdejaké zbohatlické celebrity a jejích existenčních problémů s výběrem kabelky/obleku a životních tragédií v podobě jiné ženy/muže ve stejných šatech na stejném večírku, tím je kniha silnější a silnější. Zraje také odstupem od čtení. Jak jsem již zmínil, s několikadenním odstupem mi kniha přijde lepší, než bezprostředně po jejím přečtení. Nečte se lehce a mnohdy působí kostrbatě a nesouvisle. Román má své chyby, často je mu vyčítáno, že se Ellis ještě nenaučil psát. Můžeme na to přistoupit, nebo naopak můžeme prosazovat, že to je Ellisovou devizou, poznávacím znamením jeho tvůrčí práce. Je to jeho třetí román, četl jsem od něj prakticky všechno, co vyšlo česky a můžu prohlásit, že pokud Ellis opravdu neumí psát, alespoň se to učí. Některé pasáže či jednotlivé kapitoly, se tak nějak ztrácejí, svádějí z cesty, jako by zde byly jen pro určitý slovní obrat, či celkovou formu, která však nijak nekoliduje s dějem a jeho vyšlapanou cestičkou. Někdy z ní sejdou, jindy jdou naprosto jiným směrem.
Přes to všechno je „Americké psycho“ knihou, kterou stojí za to přečíst.
