Camilla Läckberg: Krotitel
Lejontämjaren
Vydalo nakladatelství Motto, 2015, 299 Kč
Hned na začátku se přiznám, že s Camillou Läckberg nemám žádné zkušenosti a před knihou „Krotitel“ jsem nečetl žádný z předchozích osmi dílů série o Patrikovi Hedströmovi a Erice Falck. Text na zadní straně obálky knihy mě docela zaujal, protož se zde píše, že se jedná o knihu z pera „královny severské detektivky“. To je přece jen text, který vás zaujme. Pokud je toto tvrzení skutečně pravda – zase tolik severských autorů načteno nemám – bude to nejspíš proto, že Camilla Läckberg je asi jedinou severskou autorkou.
Ne, od královny severské detektivky bych skutečně nečekal něco, co mi přijde tak nesmírně průměrné, že jsem se téměř marně snažil najít momenty, které by mě skutečně strhly a já jsem vydržel u knihy déle než několik minut. Přečtení mi tak trvalo velmi dlouho a já se tímto omlouvám nakladatelství Motto, že muselo na recenzi čekat relativně dlouho. Zároveň děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.
Musím říct, že na začátku mě kniha celkem zaujala. Zasněženou krajinou běží dívka, je na tom očividně špatně, neví, kam se má vydat. Srazí ji auto a ona později umírá. Popravdě, už tady děj – po dalších zjištěních – logicky trochu hapruje. Dívka je velmi zmučena a její tři smysly jsou zničeny. Nějak si nedovedu představit, že by uběhla velkou vzdálenost a nevrazila do prvního stromu, který by se jí dostal do cesty. Ale dobře, začátek je na efekt a funguje.
Jenže pak se rozbíhá něco, co je po dvě stě stránek, možná i více – kniha jich má 362 – v podstatě telenovelou. Já chápu, že je to devátý díl série a že bych z toho měl asi větší požitek, kdybych postavy už znal, ale tady je tolik zbytečných kapitol, které nemají pořádně vliv na příběh a ani na hlavní postavy, že jsem si říkal, proč tam vlastně jsou. Pak mi to došlo – autorka potřebovala splnit normu a mít určitý počet znaků. A tak se čtenáři dostává detektivka, která vlastně není detektivkou, ale telenovelou.
Celou dobu se řeší jeden jediný případ, který zaměstná kompletně celé policejní oddělení. Díky bohu, že je Fjällbacka tak poklidným místem a za celou dobu vyšetřování zde k žádnému jinému zločinu nedošlo. Tam by se mi celkem líbilo žít, protože kromě skutečných magorů je to celkem poklidné místo. Ono je hezké, že teď letí postavy, které nemají superschopnosti a jsou vlastně obyčejnými lidmi, ale proč jde na úkor vztahů příběh, který se tváří jako napínavý, ale ve skutečnosti je jen roztahaný?
Agatha Christie si mohla dovolit s Poirotem a jinými postavami řešit jeden případ, protože její postavy byly specifické. Jenže pokud chce Läckberg psát o policejním oddělení, stává se její kniha opravdu jen knihou, jejíž realističnost hodně silně pokulhává. A že jsou zde skvěle rozpracovány vztahy? Popravdě jsem měl pocit, že jsou některé postavy jen karikatury, aby byla kniha o něco zajímavější. Jejích osudy vlastně nemají pro příběh valný význam, ale autorka má o čem psát – viz postavy Mellberga, Bořka stavitele, Anny a Dana. Ano, každá má místo ve vztazích, ale stejně... Anna mi přijde jen jako nutná chůva, aby Patrik a Erika mohly být kdekoli jinde jen ne s dětmi, které tak strašně milují. To, že desetkrát autorka napíše, jak jsou pro ně děti důležité, ještě neznamená, že oni to budou prezentovat i svými činy. To prostě nedělají.
Hodně se vyzdvihuje, že je kniha napínavá. Popravdě, u mě nastupovala frustrace. Kniha je rozdělována do krátkých kapitol, kdy žádná nepřesáhne deset stran, většinou jsou výrazně kratší. Zhruba 10 % z nich – jen odhad – je zakončeno tím, že se postava něco doví, ale neřekne nám, co to je. Na to si musíme počkat. Ano, tohle je standardní nástroj pro budování napětí, ale když je to použito v takové míře, je vidět, že autorka už prostě psaní neřeší, má svou kostru a v té si jede. Proč dělat víc, když to čtenář kousne?
V případě knihy „Krotitel“ od Camilly Läckberg jsem se přesvědčil o tom, že marketing je dnes nesmírně silným nástrojem a je schopen udělat královnu detektivky z někoho, kdo je relativně dobrou autorkou, která má nápady, která ale nepíše nic jiného, než trochu drsnější seriály na odpoledne. Spousta vztahů, minimum napětí a s krutostí je zde zacházeno velmi ošemetně. Ano, dva tři popisy zde jsou, ale většinou je krutost popisována tím, že postava zalapá po dechu. Pro mě je zde až neskutečně velké množství slabých míst, abych mohl souhlasit byť jen s tím, že tohle je dobrá detektivka. Po přečtení nemám mnoho důvodů se vrátit k předchozím knihám.
