Čarodějnické procesy II.: Vinen je každý

Je až neuvěřitelné, jak dokáží lidé se zvrácenou myslí jednat se svým bližním. Nejprve přicházelo mrzačení duše a pak i těla. Stačilo jen ukázat prstem a zrůdná mašinérie se rozeběhla jako rozzuřený býk, kterého už nikdo nezastavil.

Žena, která byla obžalována z čarodějnictví, to měla, většinou, už dopředu spočítané. Jestliže přestála obyčejné výslechy, při kterých měla možnost se ke svým hnusným činům přiznat a neučinila tak, přistoupil soudce k několika zkouškám. Myslím, že k nim není co dodat.

Očista a zkouška ohněm – obviněné ženě bylo do ruky dáno žhavé železo a ona ho musela nést několik metrů. Jindy kráčela bosa po žhavém uhlí. A některá ponořila ruku do vroucí vody. Nešlo však o to jen vydržet. Jestliže po těchto procedurách na jejím těle nebylo žádné zranění, byl prohlášena za nevinnou.

Častěji se však používala očista a zkouška vodou studenou. Domnělé čarodějnici přivázali pravý palec u ruky k levému u nohy a naopak. Vytvořili z ní jakýsi zkroucený kříž. Pak ji kat ponořil do vody. Potopila se – pak byla nevinná. Plavala – voda ji nechce jako osobu nečistou přijmout. Bylo několik případů, kdy obžalovaná, která pochopitelně věřila ve svou nevinu, sama žádala tuto zkoušku. Asi netušila, že kat, člověk beze cti, docela snadno může podvádět. Přeci nepřijde o svůj honorář. Někdy však ženám prokázalo, tuto medvědí službu, jejich oblečení. Několik vrstev kytlí nedovolilo tělu se ponořit, zvlášť, když byla žena subtilnější.

S tímto tělesným rysem souvisí další nesmyslná zkouška. Soudci odhadli ženinu váhu a pak ji zvážili. Jestliže váha ukázala méně, než byl odhad, bylo to jasné. V některých městech byla přímo určena hranice, pod kterou nesměla váha klesnout. Bylo to třicet liber, tedy našich, přibližně, patnáct a půl kilogramu. Což je evidentně nesmysl. To je průměrná váha tříletého dítěte. Ale i v této zkoušce se dalo podvádět. V jednom městě, v Uhrách, měla jedna ubožačka, prý jen jeden lot. Což je asi šestnáct gramů. Opět malé srovnání – je to jeden malý sáček prášku do pečiva.

Jednou z nejfrekventovanějších zkoušek, bylo podání důkazu jehlou. Kat obžalovanou svlékl donaha a hledal na ní ďábelská znamení. Cílem bylo, jistě, hlavně ponížení a sexuální uspokojení přítomných ctihodných mužů i kata samotného. Pokud se na těle našla bradavice, piha, mateřské znaménko nebo i jizva, bylo jasné, kdo tu před nimi stojí. Jestliže se nenašlo, čert ho zavčasu odstranil. Nalezené znaménko bylo bezcitné a netekla z něho krev. Ale i to se dalo obelstít. Bezcitné bylo v případě, že měl kat dutou jehlu, která se po přiložení zasunula a neublížila. Pokud měl skutečnou a rána krvácela a bolela, byla to opět jen ďáblova lest.

Po tomto pokoření kat ostříhal ženě vlasy a většinou ji oholil po celém těle. Co kdyby v nějakém tom porostu schovávala prostředky proti bolesti při mučení. Když přestála i toto psychopatické zacházení, přistoupil k ní kněz nebo soudce a na chvilku se mohlo zdát, že se konečně začnou chovat trochu lidsky. Jeden z nich jí totiž položil ruku na hlavu a téměř otcovsky domlouval, aby svou duši očistila slzami. „Jsi-li nevinna, prolij slzy.“ A opět měla dvě možnosti, které ve finále vyšly naprosto nastejno. Pokud její oči zůstaly suché, bylo její provinění zcela jasné. Jestliže slzu uronila, tak inkvizitor prohlásil, že ji čert oči svými slinami zalil, aby ho obelstil.   

Nastávala zkouška poslední, která se ne všude praktikovala. Při ní měla obviněná ještě šanci, bez mučení, se přiznat a tortuře tak uniknout. Jak bezbolestná zkouška to byla, posuďte sami. Do železného lisu se vtěsnaly holeně. Po utažení se maso vzadu na lýtkách rozmačkalo na kaši. Teprve pak přicházelo právo útrpné.

 Po použití tohoto mučícího nástroje, většinou už odsouzený, po svých, neodešel

 

Kronika děsu





Přidat komentář