Právo útrpné. Slovní spojení, které v sobě skrývá nepředstavitelné utrpení. Pokud se ke katovi dostal opravdový zločinec, snad by se dalo nelidské zacházení pochopit. Co ale zástupy těch nevinných obětí, převážně žen? Ale co strašnějšího – kolikrát se jednalo i o děti! Svatá inkvizice totiž hlásala jednu ze svých pravd: „Pokud má člověk dost rozumu na to, aby se dal do spolku s ďáblem, má dost rozumu, aby se z tohoto zločinu zpovídal.“
Přichází rok 1769, který s sebou přináší nový hrdelní řád. Možná byl sestaven v dobré víře, že se díky němu bude snáz hledat pravda a hlavně – na hranici nebudou končit nevinné oběti. Jak už nám ale historie mnohokrát prokázala, vše je zneužitelné a každý dobrý úmysl se dá překrýt zlem. Tento řád stanovuje pouhé tři stupně práva útrpného. Zanedlouho se připojila jedna výjimka. Pokud jde o to usvědčit čarodějnici, je dovoleno použít stupňů i dvanáct.
Aby to bylo zcela jasné – na mučení se dostal člověk, který byl podezřelý z mnohonásobných vražd. Přestál skřipec, pálení boků a třeba palečnice a mohl jít domů. To, co čekalo domnělou čarodějnici, si ani neumíme představit. Pokud (snad opravdu jen s pomocí boží) těchto dvanáct stupňů přestála, měla zajisté doživotní následky. A tady nastal pro inkvizitory jeden problém. Pokud žena přečká veškeré násilnosti a pak je jako nevinná propuštěna, nebudou souzeni oni? A opakovat mučení bez dalších závažných skutečností se nesmělo. Ale i s tím si páni soudci poradili. Pomohlo „Kladivo“: „Opakovati nesmí se mučení bez důležitých příčin, ale smí se v něm pokračovati.“ Problém byl vyřešen. I jen číst popis jednotlivých stupňů mučení je pro silné nervy. 
Jedním z nejznámějších nástrojů jsou palečnice. Mezi dvě železné desky, které měly na vnitřních stranách tupé hroty, se uzavřely palce. Přitahováním se pomalu rozdrtily. Odnoží této zrůdnosti je španělská bota, která fungovala v podstatě stejně, jen se do ní uzavřely holeně. Výsledek tentýž. Rozdrcené dolní končetiny.
Nástroj, kterému se většinou žádný nevyhnul, byl skřipec. Obviněnému (v našem případě obviněné) se spoutaly ruce za zády a poté se přivázaly k horní části žebříku. Nohy byly připoutané na dolním konci. Otáčení válce způsobilo vykloubení všech končetin. Časem se přišlo ještě na malé vylepšení. Ubožačce se připevnilo na nohy těžké závaží.
Další lahůdkou byl ježek, kterému se také říkalo špikovaný zajíc. Jednalo se o železný válec, posázený ostrými hroty. Přes něho byla podezřelá tahána nahoru a dolů, přičemž se jí hroty zabodávaly do zad.
„Ještě stále si nemůžeš vzpomenout, jak jsi v čertem obcovala? Nasadíme obojek, však ty si vzpomeneš.“ Na koženém pásku kolem krku se čarodějnice vytahovala do výšky, až se dotýkala jen špičkami nohou. Když už hrozilo zadušení, spustili ji prudce dolů. A ještě jednou, podruhé, potřetí...
Mučidlo s nevinným označením pomořská čepice také stálo za to. Kolem skrání se připevnily žíněné šnůry s uvázanými uzly nebo řetězy s ostrými články. A přitahovalo se a přitahovalo. Logicky by mělo utrpení skončit tím, že praskne lebka a konečně nastane tma. To by měla ovšem ďáblova pomocnice moc jednoduché. Bylo to tak vykoumané, že k tomu nemohlo dojít.
Jak jinak by na ní mohli aplikovat oheň, a to v několika podobách? Kat obžalované polil hlavu kořalkou a zapálil. Nepomohlo? Dáme třísky pod nehty a zapálíme. Nějak se nám ta ďáblice roztřásla. Není jí snad zima na nohy? Snadná pomoc. Do bot se nalije olej a mučená si v nich stoupne do žhavého uhlí. Kdy bude moci vystoupit? Až jí nohy uhoří.
Někdy se ovšem tento trest mohl vyměnit za jiný, snad ještě zvrácenější. Do poraněných chodidel se vetřela sůl. Pak se přivedly hladové kozy, které tak dlouho nohy olizovaly a okusovaly, až čouhaly jen holé kosti. A jen pro malé zpestření – trocha žhavého olova do uší.
Člověka, alespoň trochu soucitného, napadne, jak mohli přihlížející naslouchat, jistě nelidskému řvaní, svých obětí. Nemuseli. Každý dostal roubík.
Tento výčet neobsahuje všechny druhy trápení, ale já si myslím, že to jako ukázka jistě stačí.
