Přiznání je polehčující okolnost. Tuto větu zná určitě každý a jistě ji slyšely i ženy obviněné z čarodějnictví. V tomto případě to někdy znamenalo opravdové zmírnění trestu. Žena byla před upálením uškrcena. Nebylo tomu tak vždy. Stávalo se to v případě, že byl soudce alespoň trochu milosrdný. Pokud byla jeho povaha zvrácená, přiznání – nepřiznání, je potřeba použít odsouzenou jako odstrašující případ. Pod krk se jí uváže pytlík se střelným prachem, který se zapálí jako první. Co následovalo, asi není nutné líčit.
My však zatím na hranici nezamíříme, ale ještě chvilku zůstaneme v mučírně. Nejprve se totiž naše odsouzená musí přeci přiznat. Jinak by to nebylo podle práva. A spravedlnost především! Většinou k přiznání docházelo už na začátku týrání. Zvláště, když žena věděla, co ji bude čekat dál a že už vlastně není východisko. Kat nebo soudce předříkal výplody svého vyšinutého mozku a ona vše zopakovala. Proč ale nevyužít tuto příhodnou situaci k odstranění některých nepohodlných lidí v obci? „Tak, pověz, kdo tam s tebou byl? Kdo létal v noci na sabat? Že by ten farář, co se do věcí svaté inkvizice míchá a snaží se své ovečky ochránit? Mysleli jsme si to.“
Mnohdy se stávalo, že hrozným utrpením obviněná ztratila rozum a dokonce se na mučení začala smát. To bylo teprve to pravé sousto pro trýznitele. To jí ďábel pomáhá a bolest od ní odhání. Přiznání už je v takovém případě docela zbytečné. Co dělat ale ve chvíli, kdy už nebyla schopná vydat ze sebe ani hlásku? Stačí nepatrné kývnutí, protože jí přeci čert učinil němou. Jestliže se stalo, že mučení nevydržela a v hrozných mukách zemřela, bylo vysvětlení také nasnadě. Její pán jí krkem zakroutil.
Jednotlivá mučení nesměla přesáhnout čtvrt hodiny, aby se mohla ďáblova pomocnice vydýchat a přiznat další zločiny. Myslíte, že se to dodržovalo? Známý inkvizitor Remigius se chlubil i několikahodinovým týráním. Ale byli i zdatnější. Rekordmani vydrželi svou oběť trápit i čtyři dny a noci bez přestání.
Možná se naskýtá otázka, proč jim nikdo nepomohl. Ano, v některých zemích měly tyto ženy nárok na svého obhájce. To, že se do takové obhajoby nikdo příliš nehrnul, je asi jasné. Jestliže se ale přeci jen některý uvolil, nesměl ženu hájit příliš, jen tak zlehka. Pokud by se jí zastával moc, byl jistě i on ve spojení s ďáblem.
Když tedy ženu z čarodějnictví usvědčili, nastal den, kdy měla být očištěna ohněm. Na hrůzné divadlo se většinou sešlo opravdu velké množství přihlížejících. Cestou ubožačky dav haněl, nadával jim a nezřídka házel i kamením. Až zvrácené se zdá to, že matky vodily na popravu i své děti, aby se mohly pokochat. Jak to mohla malá dětská dušička zvládnout? Od samého mala se dětem vštěpovala nenávist k čarodějnicím. Navíc jim tvrdili, že jsou proti bolesti odolné, protože jim čert pomáhá. Tyto děti, s dokonale vymytými mozky, dokázaly zavrhnout svou matku, sestru, babičku.
Člověk by si řekl – poblouznění lidé, ve strašném šestnáctém a sedmnáctém století. Myslíte, že náš věk už je dál? Bohužel nikoliv. Stačí si jen vzpomenout na Německo třicátých let dvacátého století. I tam přeci děti věřily, že jejich, do té doby oblíbený a ctěný soused, dokáže dítě uhranout. A proč? Protože byl Žid.
Děti, kterým byla pokřivena duše nenávistí a otupělostí k lidskému utrpení, budou jako budoucí vychovatelé svých dětí jistě ještě horší. Myslím, že i to byl jeden z důvodů, proč vraždění nevinných obětí trvalo tak dlouho.
