Čarodějnické procesy IX.: Ďábel Německo konečně opouští

Malíř, který obviní ze spolku s ďáblem sám sebe a žádá policejní ochranu, jeptiška obžalovaná z čarodějnictví, dvě mladé dívky, které přijdou o hlavu, protože obcovaly s ďáblem. To jsou poslední případy, které se dostaly v Německu do rukou „spravedlnosti“.

Blíží se konec sedmnáctého století a inkvizice v Německu pomalu ztrácí na síle. Člověk by si myslel, že si lidé si oddechnou, konečně se začnou zabývat běžnými starostmi a na procesy se budou snažit zapomenout. Bylo by tedy naprosto nepochopitelné, kdyby se našel někdo, kdo by sám sebe obvinil z čarodějnictví a dokonce se šel sám udat. Stalo se roku 1677 v Bavorsku.

Nepříliš úspěšný malíř Christopher Joseph Haizmann dostává úporné křeče. Nepřisuzuje to však špatným stravovacím návykům, ale řádění ďábla. Možná, že mu nemoc nezasáhla jen střeva, ale vloudila se i do hlavy. Jinak totiž jeho následující konání není pochopitelné. Odebral se na policii, kde žádal osobní ochranu. Vše vysvětloval tím, že před devíti lety upsal svou duši ďáblu a teď se blíží doba, kdy smlouva vyprší. Policie mu vyhověla a poslala ho do kláštera v Mariazellu, kde se z něho snažili ďábla vymítat.

Haizmann poté sepsal a sám i ilustroval celý svůj příběh. Satan se mu zjevil jako jeden z místních občanů a slíbil mu svou pomoc. Pak se mu zjevoval v nejrůznějších podobách – například jako okřídlený drak s pařáty. Ukázal mu také, jak to vypadá v pekle. A Heizmann maloval a maloval. Většinou pekelné výjevy, na kterých nezapomněl zpodobnit ďábla na každém obraze s pohlavním údem a velkými prsy. Pokud maloval sám sebe, vypadal trochu zženštile.Haizmann zpodobňoval ďábla s ženskými sexuálními prvky.

Když se jeho případem, o více než století později, zabýval známý psychiatr Zikmund Freud, usoudil, že byl Heizmann homosexuál, který věří, že svému vlastnímu otci porodí dítě a že ďábel v jeho představách je vlastně jeho otec. Možná to bylo trochu jednodušší. Co by umělec neudělal pro to, aby se prosadil. Ale to je jen moje domněnka. Jisté však je, že Heizmann svůj život v klášteře dožil. Umírá až v roce 1700. Což je třiadvacet let po ďáblově lhůtě. Zřejmě se vymítání podařilo.

Přichází osmnácté století a německá inkvizice se pomalu loučí se světem. A tak, jako raněná šelma, snaží se ještě kolem sebe z posledních sil kopat a kousat. Na její předsmrtnou křeč doplatila jeptiška z kláštera v Unterzelle u Vircburku v Bavorsku. Ve svých šedesáti letech se Marie Renata Sängerová stala představenou kláštera. O dalších devět let později (1749) skončila její mrtvola na hranici.

Vše začalo tím, že jedna z řádových sester dostala nevysvětlitelné křeče. Okamžitě se rozneslo, že je posedlá ďáblem. Pak vypukla jakási epidemie hysterických záchvatů u některých dalších žen. Jedna dokonce při svém běsnění zemřela. Za viníka byla označena Marie Renata. Podstoupila vymítání ďábla. Nevím, jak to v jejím případě probíhalo, ale po něm se ke všemu přiznala. Ďábel ji svedl už v jejích osmi letech. Byla, jak jinak, odsouzena na hranici. Biskup vircburský byl ale milostivý a rozhodl, aby jí byla před upálením uťata hlava. Prý proto, že byla, v době svého odpadnutí od pravé víry, příliš mladá. Na spáleništi vedl jezuita Gaar spasitelnou řeč, která byla vydána tiskem.

O pět let později za čarodějnictví sťali v Bavorsku třináctiletou dívku a dva roky poté o rok starší. Ta měla s ďáblem obcovat, čarovat a bouřky dělat. Byly to poslední justiční vraždy na čarodějnicích. Pověra zakořeněná staletími však v lidech nadále zůstávala. Ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století ve Falcku lidé zmrzačili stařenu, kterou považovali za čarodějnici.

Kronika děsu





Přidat komentář