Jindřich František Boblig nebyl pochopitelně jediným, kdo měl zásluhu na vyvražďování obyvatel Moravy a Slezska. Musel mít zdatné pomocníky. Jedním z nich byl František Ferdinand Gaup, který v procesech zastával funkci Bobligovy pravé ruky. Do Šumperku se přistěhoval z Vídně a vypadalo to, že ho tady potká štěstí a spokojený život. Žení se s krásnou a velice bohatou vdovou Alžbětou Ruthovou. Napadá mě, že bylo možná dobře, že si Alžběta tohoto muže vzala. Pokud by zůstala bohatou vdovou, mohla být jednou z obětí.
Gaup se stává v Šumperku nejprve soudcem, pak rychtářem, a nakonec členem inkviziční komise. Za své „křesťanské služby“ byl honorován hned po Bobligovi největším dílem. Po svých obětech skupoval za pakatel v Šumperku domy. Jedním z nich byl i dům po statečných manželích Peschkeových. Tento dům se nazývá dnes Geschaderův dům (podle posledního majitele) a v jeho sklepení je instalována expozice „Čarodějnické procesy“.
Podle historických pramenů měl Gaup se svou ženou děti, takže kdo ví, jestli mezi námi nejsou jeho potomci dodnes. To samé platí i o jeho nadřízeném, inkvizitoru Bobligovi. I on měl mít syna. Zajímavé je, že jména Boblig a Gaup se v Čechách nevyskytují, ale jsou k nalezení dodnes v Německu. Že by potomci raději Slezsko opustili a odešli do neznáma? Na druhou stranu – kdo by se jim mohl divit. A za své předky nikdo odpovědnost nemá.
Pokud se vrátíme k Alžbětě Gaupové, tak je nutno na její obhajobu dodat, že ona s procesy naprosto nesouhlasila. A to i přesto, že její rodině z nich kynul docela dobrý příjem. František Ferdinand Gaup zemřel roku 1713. Budiž mu země balvanem. O dalších členech inkvizičního tribunálu toho moc známo není.
Procesy byly zastaveny až ve chvíli, kdy už to Boblig opravdu přehnal. Když obvinil choť olomouckého purkmistra, paní Magdalenu Meixnerovou, vložil se konečně do věci císař Leopold I., který vše zastavil.
Hrůzovláda zvráceného mozku inkvizitora Bobliga trvala celých osmnáct let. Bilance inkviziční komise je strašlivá.
V procesech losinských bylo dvacet sedm žen upáleno zaživa, čtrnácti ženám byla nejprve uťata hlava a poté byly spáleny, čtyři ženy byly oběšeny a následně spáleny, pět žen nejprve kat Hay uškrtil a poté je spálil, dvě ženy zemřely v průběhu mučení v katovně, dvě ženy zemřely následkem věznění, jedné zlomil ve vězení vaz zlý duch.
Zaživa byli upáleni tři muži, tři muže kat nejprve uškrtil a poté jejich těla spálil, jeden nevydržel strašné mučení a naposledy vydechl pod katovými mučícími nástroji, jeden zemřel ve vězení. Na popraviště se dostal i žalářník Šimon Friedrich, který byl sťat za to, že přivedl do jiného stavu jednu z vězněných žen, Rosinu Schamberovou, která byla před tím panna. I ona byla popravena. Nikdo nehleděl na to, že byla těhotná. Patří do kolonky – upálena zaživa.
V šumperských procesech byla šestnácti ženám nejprve useknuta hlava a poté byla jejich těla spálena, dvěma ženám a jednomu muži kat usekl zaživa pravou ruku, poté hlavu, a nakonec jejich těla skončila na hranici, třem mužům byla uťata hlava a těla spálena. Jeden muž, farář Kryštof Alois Lautner, byl zaživa upálen. Za poslední oběť čarodějnických procesů na Šumpersku je považován Jindřich Peschke, manžel statečné ženy, která se z křesťanské lásky starala o několik sirotků a na mučení dlouho vzdorovala svým trýznitelům. Snažila se právě svého muže informovat o dění ve vězení. Jindřich Peschke byl stejně nezlomný jako jeho žena. Zemřel po dvanáctiletém trýznění a žalářování roku 1696.
Pokud bychom si položili otázku, zda všechny oběti inkviziční komise šly na svou porážku jako ovce, odpověď by zněla, že nikoliv. Jistě byli i tací, kteří měli snahu něco zvrátit a strašlivé běsnění zastavit. Jedním z příkladů je i statečný čin Evy Umblaufové z Nového Malína. Když se jí na mučidlech ptali, koho to viděla na Petrových kamenech, vyjmenovala všechny členy inkvizičního soudu. Nezapomněla ani na Bobliga. Její snaha se minula účinkem. Kat ji pro jistotu uškrtil ještě v žaláři. Co kdyby něco podobného opakovala veřejně na popravišti. Jistě netušila, že se procesy ještě na dlouhou dobu nezastaví. O svůj statečný čin se pokusila roku 1684.
Je zvláštní, že nikdo z vrahů, ze kterých sestávala inkviziční komise, nebyl hnán nikdy k zodpovědnosti. Jediný, kterého dostihlo svědomí, byl člen losinské komise, hejtman Adam Vinarský z Křížova. Ten se roku 1686 upil k smrti.
