Čarodějnické procesy V.: Spalte je všechny, třeba je tam někdo vinen

Každý rozumný člověk se jistě domnívá, že tím, jak jde svět kupředu a člověk získává nové a nové poznatky z oblasti přírody a vědy, budou jeho názory čím dál pokrokovější. Jak je tedy možné, že lidé do začátku třináctého století zavrhli všechny starověké čarodějnické bludy, aby se k nim na dalších šest set let opět vrátili?

Čarodějnické procesy neboli hony na čarodějnice, postihly snad všechny části světa, Ameriku nevyjímaje. Je jasné, že v některých zemích to bylo horší, v některých lepší. Podle toho, jak jejich obyvatelé propadli této pověře. Odstraňování takzvaných čarodějnic má svou historii už ve starověku. Tam se ale jednalo většinou o ojedinělé případy a s šílenstvím, popisovaným v tomto vyprávění, to nemá nic moc společného. 

Zajímavé je, že v době ranné, ve středověku, čarodějnické procesy v podstatě neexistovaly. V osmém století se dokonce vyjádřil mnich Bonifác o čarodějnictví jako o nesmyslné pověře. Naštěstí mu bylo uvěřeno. Jen pro doplnění: Byl prohlášen za svatého a stal se patronem Německa. Jeho svatořečení však nemá s čarodějnictvím nic společného. Jen chci poukázat na jeden paradox. Právě v Německu byly později hony na ubohé oběti tohoto bludu nejhorší.

Už v první polovině třináctého století, přichází v Německu na scénu Konrád z Marburku. Tento duchovní rádce hraběte Ludvíka IV. Durynského a zpovědník jeho ženy Alžběty Uherské dokázal být velice tvrdý. Traduje se, že Alžbětu za její drobné prohřešky dokázal dokonce i fyzicky trestat. Jeho nekompromisní povahy dokázal využít papež Řehoř IX., který ho jmenoval soudcem nad kacíři. Tímto činem se rozpoutalo v Německu peklo, které trvalo několik dalších století.

Konrádovým heslem bylo: „Raději spálit sto nevinných než pustit jednoho viníka.“ Z toho je jistě jasná jedna okolnost. Kdo se mu dostal do rukou, živý většinou nevyvázl. Obviněný měl dvě možnosti, buď se dobrovolně přiznal a pak byl hned upálen, anebo svou vinu popíral, tudíž ho nechal Konrád nejprve mučit a pak stejně skončil na hranici. Žádný z obžalovaných neměl nárok na obhajobu. Jeho působení by se dalo přirovnat k morové ráně. Během několika let, téměř vylidnil Hesensko.

Za svou fanatickou potřebu vyhladit všechny heretiky, nakonec zaplatil vlastním životem. Dalo by se prostě říci, že tak trochu šlápl vedle. Obžaloval vysoce postaveného a tudíž velice vlivného Jindřicha II. ze Saymu a několik dalších osobností z řad šlechty ze satanských orgií.

Byl povolán před říšský soud v Mohuči, kde byl obviněn z justičních vražd. I přesto, že mu byly prokázány, dokázal se obhájit. Nakonec mu byla udělena jen důtka za přílišný spěch při vyšetřování domnělých zločinů. Jak krutý trest za tolik zmařených životů! A tak podle hesla „Vrať se, vše odpuštěno“ se opět vrací do svého úřadu.

Na zpáteční cestě z Mohuče, poblíž jeho rodiště, Marburgu, jeho průvod přepadla neznámá tlupa ozbrojených mužů a udělala s ním krátký proces. Sice se šuškalo, že má v jeho skonu prsty právě Jindřich II., ale nebylo to nikdy prokázáno. Psal se rok 1233 a Německo, zejména Hesensko, bylo přesvědčeno, že může konečně svobodně vydechnout.

Nestalo se tak. Papež Innocenc IV. svou bulou schválil torturu na vynucování přiznání. Ještě stále nebylo nejhůře. Zlatý inkviziční věk nastal teprve s příchodem dalších zfanatizovaných sadistů, dominikánů Jakuba Sprengera a Heinricha Institorise, kteří dávají roku 1486 světu své "Kladivo na čarodějnice". Ženy, celého světa, třeste se.

Aby byla zvrácenost žen - čarodějnic ještě více zdůrazněna, byly zobrazovány, v ďáblově náruči, nahé.

 

Kronika děsu





Přidat komentář