Přichází sedmnácté století a tím začíná nejstrašnější období čarodějnických procesů v Německu. My navštívíme malý německý stát, Bamberk. Tato země měla velkou smůlu v tom, že v ní působil jeden z nejsadističtějších inkvizitorů, Gootfried Johann Jiří II. Fuchs z Dornheimu. Tento „člověk“, kterému se přezdívalo biskup čarodějnic, rozhodně neponechával nic náhodě a vše měl patřičně promyšleno. Pro lov svých budoucích obětí, ustanovil skupinu právníků, katů a donašečů, kteří dělali úvodní špinavou práci za něho. Tuto smečku vedl jistý Fridrich Forner.
Jelikož obvinění neprobíhala veřejně, neměl nikdo nárok na právní zastání. Pokud se přeci jen někdo našel, kdo se snažil nevinné oběti ochránit, měl to také spočítané. Úspěšnost přiznání měl Fuchs pravděpodobně stoprocentní. Dokud se obviněný nepřiznal, tortura neskončila. Někdo dříve, někdo maličko později, ale nakonec všichni tvrdili, že opravdu na tom sabatu společně obcovali, kříž znesvětili a užili si sexu s ďáblem.
Tortura dokonce nekončila ani ve chvíli, kdy už mířil obviněný na hranici. Kat ho (většinou však ji) štípal do paží rozžhavenými kleštěmi a nebylo výjimkou, že ještě před konečnou exekucí přišel nebožák o ruce zásluhou katovy sekery. Není divu, že se Fuchs tolik snažil. Nejen, že ukojil své sadistické, sexuální choutky, ale také si přišel k pěknému majetku. Vše bylo totiž obviněným zkonfiskováno v jeho prospěch. Aby neztrácel čas, nechal vybudovat zařízení k věznění a popravování. Tento „Hexenhaus“, jak vězení s mučírnami nazýval, pojalo najednou až čtyřicet ubožáků.
O tom, že inkvizitoři měli většinou neomezenou moc, svědčí fakt, že v útrobách Hexenhausu a později na hranici skončilo postupně všech pět purkmistrů. Nikoho neuchránil ani vysoký post, ani bohatství. Když se roku 1628 vicekancléř diecéze, doktor Jiří Haan, snažil procesy zastavit, anebo je alespoň lépe prověřovat, ukončil svůj život na hranici i s celou rodinou. Nejprve ho přinutili, aby byl hlavním svědkem v případu starosty Johannese Junia.
Starosta Junius, podle všeho velice statečný muž, nám zachoval svědectví o tom, jaké byly postupy zrůdného Fuchse. Pětapadesátiletý Junius byl obviněn 28. června 1628. Pochopitelně, veškerá obvinění odmítl jako nesmyslná a požadoval, aby byl přiveden alespoň jediný svědek, že se účastnil sabatu. Jaké bylo jeho překvapení, když se dostavili rovnou dva. Zmíněný Haan, který přísahal, že ho tam vidě, a jistý Hopffens Elsse, který s ním hodoval na čarodějnickém plese, na kterém se znesvěcovala svěcená voda. To bylo zlé.
Nic nebránilo tortuře. Nejprve se nasadily palečnice. Když se však, ani po dvou dnech mučení, Junius nepřiznal, nazula se španělská bota. V tu chvíli si jeden z pozorných inkvizitorů všiml, že Junius necítí bolest. Konečně něco! Ubohého Junia tedy vysvlékli a celého oholili. Přišly na řadu zkušební špendlíky, které vždy odhalí pravdu. A samozřejmě, i v tomto případě, se našlo necitlivé místečko. Můžeme pana starostu přivázat na skřipec. Ani nyní se nepřiznal.
Kdo ví, čím mu pohrozili, když za ním za několik hodin přišli na celu. Po této návštěvě totiž začal vypovídat. S ďáblem se stýká už čtyři roky. Navštívil ho v podobě zahradnice, která se ho ptala, proč je smutný. Když odpověděl, že není, náhle se žena proměnila v kozu a začala vyhrožovat. „Jestli nebudeš můj, zakroutím ti krkem!“ Toho se Junius zalekl, a tak zavrhl boha. Od té doby, když chtěl na sabat, zavolal si černého psa, který tam s ním zaletěl.
Inkvizitoři však nebyli stále spokojeni, a tak musel Junius přidat podrobnosti. Vyprávěl, jak měl zabít svého syna, jeho tělo spálit a pak popel přinést na sabat. On však vyměnil syna za koně a ďábla obelstil. Když mu zlý duch poručil, aby tentokrát zabil svou dceru a on odmítl, zlý duch ho zbil. Konečně byli soudci s těmito nesmysly spokojeni. Jen by to chtělo ještě rozšířit řady odpadlíků od boha. Vedli ho tedy bamberskými ulicemi, kde měl ukázat na ostatní čarodějníky. On ukázal jen na ty, kteří svědčili proti němu. Ale to se opět nelíbilo, a tak šel zmučený Junius znovu do rukou kata. Jmenoval tedy další. Pak už jen v cele čekal na očistný plamen.
A proč je právě tento případ jedinečný? Zachoval se dopis, který Junius napsal krátce před svou smrtí. Je adresován jeho dceři Veronice. Líčí v něm vše a prosí ji, aby věřila v jeho nevinu. Písmo je kostrbaté, protože měl ruce zničené mučením.
Bylo to šílenství, které nemohl nikdo zastavit. Některým šťastnějším se podařilo ze země prchnout a hledali útočiště a pomoc u samotného císaře Ferdinanda II. Ten sice v Čechách na Bílé Hoře vyhrál, tady se mu to moc nepodařilo. Když se rozhodl do jednoho procesu zasáhnout, se zlou se potázal. Fuchs se postavil i proti němu. Ferdinand ale nakonec vydal plné moci proti perzekucím čarodějnic.
Situace se pro bamberské zlepšila hlavně po smrti obou hlavních katů, Fornera a Fuchse. Myslím, že rodina Fuchsova z Dornheimu byla nějakým způsobem zatížena. Fuchsův bratranec, královský biskup Filip Adolf Ehrenberg, působil o kousek dál v německém městě Wützburgu. Za osm let svého běsnění (1623–1631) nechal popravit a upálit neuvěřitelných devět set lidí. A jako absolutní neuvěřitelnost zní fakt, že mezi nimi bylo tři sta dětí. Některé i tříleté. V tuto chvíli mě napadá jen jediné – doufám, že peklo skutečně existuje.
