Čarodějnické procesy VIII.: Všechno je to jedna velká lež

Když šílenství lidí dosáhne naprostého vrcholu, je nutné, aby se objevil někdo, kdo má zdravý rozum a všem otevřel konečně oči. Jen kdyby to před tím nestálo tolik utrpení a zbytečně utracených životů.

Pokud vážila žena méně, než byl odhad soudců, byla prohlášena za čarodějnici

V Německu ještě nějakou chvilku zůstaneme, ale přesuneme se do Bavorska. Zde se konal pověstný werdenfelský soud. Trval tři roky (1589–1592). Po jeho ukončení bylo v sedmi dnech, po ukrutném mučení, odsouzeno k smrti upálením čtyřicet osm žen. Některým byla udělena ta milost, že byly před uškvařením uškrceny. Když psal vyšetřující soudce v lednu roku 1592 zprávu o celém procesu, dodal: „Kdyby se bylo vyšetřování stejnou horlivostí, s jakou bylo zavedeno, do konce provedlo, v hrabství by málo žen zůstalo“. Ke spisu patřil ještě sešit, ve kterém se našla zajímavá poznámka, ze které je patrné, jak citliví muži tito inkvizitoři byli. Poznámka zněla: „Tuto samé rejstříky vydání, co se sežralo a vychlastalo, když ty ženy v zámku werdenfelském vězněny a upáleny byly.“ Samozřejmě, že v inkvizitorských útrobách skončil majetek popravených. Je to vůbec možné?!

Za Bavorskem nikterak nepokulhávalo ani Brunšvické vévodství. V tu samou dobu tu běžně končilo na hranici deset až dvanáct žen. Podle dobového svědectví bylo na popravišti tolik kůlů, jako by tam stál malý les. Místní rekord byl dokonce sto třicet tři popravených za jeden den. Zřejmě, aby se celé té hrůze dodalo hodnověrnosti, bylo v jedné kronice zaznamenáno zvláštní svědectví. „Když byly ženy přivedeny na popravní místo, najednou se čtyři nejkrásnější vznesly do výše a uletěly. Čert si je zavčasu vyzvedl.“

Do této chvíle by se mohlo zdát, že Německo sedmnáctého století docela ztratilo rozum a už se nenašel nikdo, kdo by dokazoval opak. Proto je potřeba ocenit především ty, kteří se nezalekli a pokusili se alespoň něco proti těmto zvrácenostem podniknout. Mezi nimi byl i německý jezuita a básník Fridrich von Spee. Tento statečný muž, který se narodil roku 1591, ve svých třiatřiceti letech působil jako kněz v Padebornu. Poté se stal zpovědníkem odsouzených čarodějnic ve Würzburgu. O tomto procesu byla řeč v minulém díle. Běsnil zde Fuchsův bratranec, královský biskup Ehrenberg.

Spee byl přesvědčen, že služebníci ďábla skutečně existují. Při zpovědích ale poznal pravdu. Zjistil, že jsou procesy vykonstruované a nepoctivé. Vydal proto prohlášení o podvodech nazvané "Cautio Criminalis". Možná svým spisem pomohl zachránit mnoho lidských životů. Poznal, že důkazy jsou neúplné a kruté mučení, které předcházelo všem přiznáním, v něm vzbuzovaly odpor. Všechny tyto okolnosti ho natolik deptaly, že už ve svém mladém věku měl téměř šedivé vlasy.

Považoval za své osobní selhání, že dopustil po zpovědi odvést odsouzené na hranici. Trápil se vědomím, že jakmile se někdo dostal do spárů inkvizitorských, nemá už pražádnou šanci na únik. Každému doznání předcházelo kruté mučení. Smrt byla tedy už jen vykoupením z těchto muk.

Zmíněná kniha, která poukazovala na tyto praktiky, byla z pochopitelných důvodů vydána anonymně. Každému však bylo jasné, kdo za ní stojí. Velké snahy o zastavení jejího šíření, vyšly naštěstí naprázdno. Kniha byla přeložena do francouzštiny, holandštiny i polštiny. Pomalu se šířila po celé Evropě. Spee byl poté poslán do Treversu, kde pracoval jako farář. Roku 1635 zde zemřel při morové ráně.

Jsem ráda, že jsem našla informace o tomto velice statečném muži, který i přes hrozbu, že bude další obětí šíleného pronásledování, dokázal světu říci pravdu. Dalo by se říci, že po vydání knihy, došlo k velkému útlumu v pronásledování ubožáků, kteří se provinili jen tím, že měli nějaký majetek, který se dal zabavit.

Kronika děsu





Přidat komentář