Na naší čarodějné cestě se vydáme tentokrát do země, o které by si mohl člověk myslet, že na tuto pověru věřit nebude. Země, která byla kolébkou vzdělanosti a kultury. Udávala tón v módě a společenském chování. Bohužel měla však i Francie své muže s kladivem.
Jedním z měst, které toto řádění odneslo nejvíce, byl Arras. V roce 1459 obžalovali jednoho poustevníka, že je členem sekty valdenských. Poustevník nevydržel muka tortury a svou vinu přiznal. Jenže to bylo pro inkvizici málo. Přidal tedy další dvě jména. On skončil u hořícího kůlu, jeho společníci, kteří s ním trávili volné chvíle na sabatu, prostitutka a básník, byli mučeni, aby prozradili další jména.
Spustila se lavina, která nešla zastavit. Tamní inkvizitoři dostali požehnání od dvou dominikánských mnichů, kteří je přesvědčovali o tom, že svět se skládá z dvou třetin nevinných a třetiny ďáblových přisluhovačů. Aby měli u výslechů úspěch, používali inkvizitoři lest. „Za další jména dostaneš svobodu. Vykonáš jen kajícnou pouť a můžeš jít, s pánem Bohem, domů.“ Kdo by na to neslyšel. A tak plameny dostávaly svou pravidelnou dávku kacířů. Ještě u hořících kůlů lidé křičeli, že byli obelháni a že jsou nevinni. Nebylo jim to nic platné.
Byla jen jedna možnost úniku. Pokud si, nějaký movitější člověk, stihl ulít někam část úspor, než mu je zabavili, mohl podplatit stráže. Inkvizice prokázala Arrasu opravdu medvědí službu. Bylo sice odhaleno a zlikvidováno velké množství kacířů, jenže na druhou stranu začal váznout obchod. Do té doby známé obchodní středisko začalo být spíše strašákem, do kterého žádný kupec nestrčil ani nos.
Kdo ví, kam by toto šílenství došlo, kdyby se opět nenašel někdo rozumný, aby to zastavil. Tím byl burgundský vévoda Filip Dobrotivý. Následujícího roku, 1461, pařížský parlament rozkázal propustit některé uvězněné. Zbytek se dostal na svobodu, zásluhou arraského biskupa, který litoval, že nezachránil více životů. V době, kdy se jeho město pomátlo na rozumu, nebyl přítomen.
Přes dvě stě let měla Francie od pronásledování čarodějnic jakýs takýs klid. Až přišel další muž, který se ozbrojil tím pomyslným kladivem. Filozof, právník a politik Jean Bodin, profesor římského práva na univerzitě v Toulouse. Tento člověk s velkým rozhledem a jistě velkou inteligencí, napsal knihu "Daemonomanie", která byla doslova vražedně štvavá proti pařížským čarodějnicím. A nebylo to žádná brožurka, ale pořádně obsáhlé dílo, které čítalo pět set stran.
Bodin věřil, že jen ve Francii je na tisíce čarodějnic a nic se proti tomu nedělá. Přiložil tedy ruku k dílu. Normální soudní proces přeci nemůže odhalit tyto odpadlíky od víry pravé a je potřeba je mučit, mučit a zas jen mučit. Že se jedná i o děti? Co na tom! Když se upsaly ďáblu, torturu na ně. Mučení mělo být jakousi přípravou na to, co je čekalo v pekle. Doporučoval pálit obviněné rozžhaveným železem a opékat na pomalém ohni. Pachatel nesmí vypustit duši dříve než za půl hodiny.
Na tomto muži je zajímavá jedna věc. Zatímco hlásal náboženskou toleranci, dokázal myslet jako sadista. Historikové pozdější doby se domnívají, že musel trpět nějakou sexuální poruchou (asi to mezi kladiváři nebyla výjimka), protože zvláštní pozornost věnoval podrobnému zkoumání kouzel a čar, které způsobují impotenci. Že by vlastní zkušenost?
Vypadá to, jako by se v něm praly dvě osobnosti. Jedna se obávala viny v případě, že se mýlí a ti odsouzení jsou nevinní, a druhá se fanaticky snažila dokázat, že čarodějnice opravdu existují. Byla to zlá situace, ze které nebylo východisko. Osvícený doktor Wierus navrhoval soudy ukončit a vinu svést na ďábla. Prostě že jsou i procesy v jeho režii. Myslím, že nebyl daleko od pravdy. Jen bylo těch ďáblů více. Jeho návrh bohužel neprošel. Jistě netušil, že to nejhorší svět teprve čeká.
Francie však se svými procesy skoncovala přeci jen o něco dříve. Osobní sekretář kardinála Mazarina, Jean-Baptist Colbert, roku1672 rozhodl, že už se žádné nové žaloby pro čarodějnictví nebudou přijímat. Trest smrti za podobné přečiny změnil ve vyhnanství. Než však do francouzských dějin tento muž stihl zasáhnout, stálo to ještě mnoho životů.
Zajímavé je, že ve Francii bylo za spolky s ďáblem upáleno více mužů. Zvláště na jihu Francie, kde úřadoval soudce Boquet, který chytal vlkodlaky. Kraj byl na tyto tvory velice úrodný. Podařilo se mu jich usmažit na šest set.
Dva největší a nejskandálnější případy na nás teprve čekají. Musíme se za nimi vydat o pár let zpět, nejprve do roku 1611 a poté 1634. V obou případech se bude jednat o kněze.
