Je první polovina 17. století a do poklidného francouzského městečka Loudunu přichází kněz Urbain Grandier. Okamžitě budí pozornost všech místních obyvatel. Nejprve si ho povšimnou ženy, které jsou osobností nového kněze uchváceny. Vysoký, štíhlý, urostlý čtyřicátník s ohnivýma očima a pečlivě upraveným plnovousem. Okamžitě zalitovaly, že je Grandier pod přísným celibátem. Jejich lítost však netrvala dlouho. Pan farář byl velice svobodomyslný. Tvrdil, že celibát je pro člověka škodlivý a na něho, stejně jako na každého jiného, působí příroda. Nebránil se jejímu volání. Tím si pochopitelně znepřátelil mužskou část místní populace.
Zbývají už jen mniši z řádu karmelitánů. Mohli bychom si myslet, že svého spolubratra budou hájit a ctít. Omyl. U nich propukla nenávist největšího kalibru. Pan farář totiž nevěřil, že je mnich schopen obyčejnému člověku správně poradit. Mniši při svých kázáních jen plivali oheň pekelný a vyhrožovali hroznými posmrtnými mukami. Pomalu, ale jistě se věřící začali od karmelitánů přesouvat ke Grandierovi, kterému naslouchali mnohem raději. On hlásal spásu a život věčný. Zanedlouho křičeli mniši své zvrácené vize o ďáblu, který už čeká, do prázdného prostoru.
Druhá věc, kterou mu nemohli zapomenout, bylo, že on, cizinec (přišel z Bordeaux), dostal tak výnosnou faru. Grandier si tedy v krátké době stihl poštvat proti sobě půl města. Nakonec ještě přišel královský prokurátor Trinquant, že mu svedl dceru. Jestli to byla pravda, to už se asi nikdo nedoví. Jisté však je, že ani ona, ani Grandier nic neprozradili a tatík to neměl jak dokázat. Jelikož se proto stal terčem posměchu, začal Grandiera nenávidět celou svou duší.
Po tomto incidentu přišel za prokurátorem místní advokát Menuau, aby se mu svěřil se svým podezřením, že mu chodí Grandier za ženou. A aby těch mocných nebylo málo, připojil se k těmto dvěma předseda berního úřadu Barot, jehož farář pro změnu urazil. A kuly se pikle.
Mezitím, co se vedlo vyšetřování Grandierových skutků, jeden z nenávistníků, bohatý šlechtic Duthibaut, ho napadl, když šel v kněžském rouchu do kostela. Několikrát ho udeřil do hlavy holí. Hrdý kněz se okamžitě vydal do Paříže k samotnému králi, aby si zjednal nápravu. Král mu to přislíbil. Jenže mezitím se soud věnoval první žalobě a na základě vyšetřování zavřeli Grandiera do vězení. Zakrátko ho museli opět pustit, protože vyšlo najevo, že byli svědci podplaceni. A v tuto chvíli měl Urbain Grandier první možnost, jak si ušetřit pozdější utrpení. Měl vše nechat být. Jenže, on byl velice hrdý, možná až moc. A tak se rozhodl, že se s tím nespokojí a požene věc ještě výš.
Odvolal se tedy do Bodreaux k arcibiskupovi. Ten vše vyšetřil a prohlásil Grandiera za zcela nevinného. Viděl však, že se proti němu zvedá opravdu vlna nenávisti, a tak mu raději nabídl místo jinde. Dokonce výnosnější. V tuto chvíli měl druhou možnost úniku z cesty na popraviště. Nevyužil ji, protože si chtěl svoje vítězství vychutnat až do dna. Rozhodnutí naprosto špatné. Dokonce i jeho přátelé mu radili nechat vše být, aby se situace dál nehrotila.
Neposlechl, zažaloval Duthibauta a spor vyhrál. Šlechtic, který ho napadl holí, byl odsouzen, veřejně pokárán a donucen zaplatit vysokou pokutu. Tím si Grandier podepsal rozsudek smrti. Taková urážka se dala smýt jen krví. Předtím ho chtěli jen vyhnat, teď ho zahubí.
Jelikož věděli, že rovnou cestou to rozhodně nepůjde, šli na to oklikou. Spojili se se zpovědníkem kláštera voršilek Mignonem. Ten byl nástupcem zemřelého pátera Moussauta. Jeptišky, zřejmě poznamenané životem pouze v ženské společnosti, začaly vídat ducha zemřelého pátera. V noci klepaly okenice, bouchaly dveře, měly přeházené boty. To byl ten pravý základ pro spiknutí nepřátel Grandierových.
Mignon se spojil s několika jeptiškami, které začaly předstírat posedlost ďáblem. Jeho přesvědčovací taktika byla velice jednoduchá. Klášter byl chudý a jeptišky si musely přivydělávat vyučováním městských dívek. Jelikož tu byla děvčata i ze šlechtických rodů zvyklá na přepych, tento způsob života se jim rozhodně nezamlouval. „Když se lidé dozvědí, jaké potkalo klášter neštěstí, poutníci se sem jen pohrnou. A šetřit milodary také nebudou.“ Našeptával jim do ucha Mignon svůj hadí jed.
Přivolali exorcistu, který měl ďábla z dívek vyhnat. Přítomný úředník však zjistil, že se jedná o podvod, a tak vše dopadlo naprosto naopak. Lidé z okolí začali jeptiškám zazlívat, že je tahaly za nos a byl konec i s vyučováním děvčat. Příjmy se tak ještě snížily. Spiklenci znovu utrpěli porážku a farář měl další možnost útěku. Samozřejmě že ji nevyužil.
Na scéně se objevil další mocný muž. Když se státní rada Loubardemont, strýc té největší klášterní herečky, dozvěděl, jak byla jeho neteř zostuzena, okamžitě začal jednat. Nechal sepsat potupnou satiru na samotného kardinála Richelieu, kterému namluvil, že je právě Grandier jejím autorem. Mstivý Richelieu dal bez meškání Loubardemontovi plnou a neomezenou moc při jednání s Grandierem. A v tu chvíli se čerti do kláštera navrátili.
6. prosince 1633 byl farář zatčen. Úředník, který věc vyřizoval, ho stihl varovat. „Nebudu utíkat. Jsem nevinen a moje nevina se musí prokázat.“ Poděkoval úředníkovi a odsoudil se definitivně. Když se to dozvěděl Grandierův bratr, soudní rada, hned se bratra zastal. Byl okamžitě zatčen za podezření z kouzelnictví. Ze širokého, dalekého okolí se začali sbíhat mniši, otcové a manželé. Všichni chtěli plivnout svou jedovatou slinu na (už před procesem) odsouzeného Grandiera. Jestli má ještě nějakou šanci, se dozvíme v příštím díle.
