Poslední možností, jak přesvědčit Loudonské, byla konfrontace. Kolem Grandiera rozložili v soudní síni různé předměty, o kterých tvrdili, že jsou to znamení ďábelských smluv. Nic z toho Grandier neidentifikoval. Pak sem vpustili jedenáct posedlých žen v doprovodu mnichů. Jakmile dívky kněze spatřily, okamžitě se mu začaly klanět a nazývaly ho svým pánem.
Grandier byl vyzván, aby z nich ďábly vyhnal. Je přeci stále ještě vysvěcený kněz. Když přistoupil se štolou a obřadní knihou k jedné z nich, daly se ostatní do strašného vřískotu. Stejně dopadl i u ostatních. Když se některé z nich na něco zeptal, začaly se svíjet po zemi, kroutit a dokonce dělaly kotrmelce. Hrozily, že Grandiera roztrhají na kusy. S ním to však ani nepohnulo a žádal, aby ho raději ďábel uškrtil, a tak dokázal svou moc nad ním. Když se tak nestalo, usoudil Mignon, že si to dopředu spolu domluvili a že je to další lest. Mezitím se hysterické ženy tak rozběsnily, že začaly po knězi házet svou obuví. Ten s bohorovným klidem pravil, že si ďáblové podkůvky strhávají. Tím divadlo skončilo.
Je potřeba dodat, že do celé záležitosti byl zasvěcen ještě jeden člověk. Tím byl místní lékárník. Dodával dívkám léčiva, která jim měla pomáhat. Ve skutečnosti jim byly podávány nějaké drogy. Po posledním výstupu zřejmě Mignon a jeho komplicové zjistili, že už není potřeba dívky „léčit“. To byla chyba. Přišlo pochopitelně vystřízlivění a s ním těžká kocovina. Hlavní herečka, když si celou hrůzu uvědomila, vyběhla na klášterní dvůr jen v košili se svíčkou v ruce a provazem kolem krku. Stála tam dvě hodiny v prudkém dešti. Chtěla se kát za bezpráví, kterého se dopustila. Kdyby jí sestry nezabránily, oběsila by se. Už měla druhý konec provazu uvázaný za větev stromu.
Další sestra, když byla do kostela přivedena, začala křičet, že vše je lež a křivé nařčení. Vyjmenovala ty, kteří jí předepsali, co má říkat. Odvlekli ji z kostela, a tak dlouho týrali, až vše odvolala. Když přišla opět do kostela, znovu se snažila uvést věci na pravou míru. Pokud bude mít jistotu ochrany, řekne ještě více. Po ní následovala další. Jak to bylo vysvětleno? No přeci, že z nich mluví ďábel. A tak dívky pro jistotu vyhnali z kostela.
Zanedlouho přišlo další přiznání, tentokrát od městské slečny. Na kolenou prosila, aby jí uvěřili. Bylo jí jasné, že už nejde o nevinnou hru, ale o život člověka. Věděla, že by to se svým svědomím nesrovnala.
Kdopak by jim věřil! Je to jen další satanova finta, jak nás oklamat.
Druhého července roku 1634 se na všech rozích objevila vyhláška, která zakazovala všem pod vysokou pokutou čarodějnictví a posedlost jeptišek jakkoliv zlehčovat. Občané Loundunu už nepochybovali, už přímo věřili v Grandierovu nevinnu a nechtěli na sobě nechat částečnou zodpovědnost za jeho smrt. 8. srpna se pokusili ještě celou věc zvrátit. Sešli se na radnici s memorandem, určeným pro krále. Protestovali v něm proti bezpráví, které tu před jejich zraky bylo pácháno. Inkvizice odpověděla po svém. Mignon vybíral ženy, které přišly na mši do kostela, nechal je odvléci domů, tam je vysvlékl a hledal ďábelská znamení.
Ani král se nezachoval tak, jak si mnozí spravedliví přáli. Vydal nařízení, podle něhož se nesmějí Loudonští shromažďovat a proti inkvizici jakkoliv protestovat nebo dokonce zasahovat. Ortel byl tedy nezvratně potvrzen a v tuto chvíli už nebylo knězi Urbainovi Grandierovi pomoci.