Nadchází poslední pozemský den kněze Urbaina Grandiera, který se provinil dvěma skutky. Měl příliš rád život a byl neodpustitelně hrdý. 18. srpna roku 1634 přečetli Urbainovi ortel smrti. A jako by toho nebylo dost, ještě před tímto strašným koncem měl být podroben krutému mučení. Je vůbec možné, aby se takto chovali lidé? Zná někdo jiného tvora, který dokáže být tak krutý?
Bylo potřeba Grandiera zlomit, ponížit. A tak ho ještě jednou vysvlékli do naha a opět celého oholili. Proč? Myslím, že už to ani soudci nevěděli. Jeden z nich, kterému byl dán silný žaludek a žádné svědomí, žádal, aby knězi ještě obočí vyškubali a nehty vytrhali. Ranhojič, který měl celou proceduru provést, prohlásil, že ho k tomu žádná moc nepřinutí. Pak poprosil Urbaina za odpuštění. Kněz mu řekl, že je asi jediný, kdo s ním má útrpnost. Ranhojič mu chtěl dodat síly, a tak mu oznámil, že je spousta lidí na jeho straně a vědí, jak je to všechno nespravedlivé.
Mezitím soudci zavolali jiného ranhojiče a ten mu bez reptání probodal celé tělo jehlami. Navlékli ho do staré špinavé haleny a na voze ho přepravili do soudního domu. Tam na něho čekalo velké shromáždění. Avšak nebyli to ti, kteří s ním sympatizovali. Většinou se obecenstvo skládalo z urozených dam, které s hrůzou a ošklivostí hleděly na zlomeného čarodějníka. Klečel před nimi, spoután na rukou.
Sekretář mu skopl z hlavy klobouk se slovy, aby se pokořil. Grandier se poklonil před křížem a pomodlil se. Pak mu byl přečten rozsudek. Ve jménu Božím se zapřísahal, že nic z toho pravda není. Poprosil o zmírnění trestu, aby jeho duše v zoufalství nepoklesla. „Jmenuj své spoluviníky.“ Nařídil mu jeden ze soudců. „Nemám spoluviníků, protože sám jsem nevinen.“
Přistoupilo se k mučení. Napasovali mu nohy mezi dvě silné desky, které stáhli provazy. Kladivem zaráželi mezi nohy a desky železné klíny. Mnichům se zdálo, že je jeho utrpení slabé. Vzali tedy silnější klíny, vyškubli kladivo z katových rukou a sami zatloukali. Tito služebníci boží přestali až ve chvíli, kdy Grandierovi prýštil z kostí morek. Urbain se jen modlil. Chtěli znát, s kterými ženami měl poměr. K tomuto hříchu se přiznal, ale jméno neuvedl ani jediné.
Dodiny ho nechali ležet na slámě a pak ho nesli městem do kostela svatého Petra. Tam měl vkleče, vyslechnout znovu svůj ortel. Klečet nemohl, nebylo na čem. Přistoupil k němu jeden z jeho přátel, aby mu dodal sílu. „Přináším ti požehnání od tvé matky. Bude se za tebe modlit.“
Už ho čekala hranice. Byla tu neskutečná spousta lidí. Mniši využili jedné náhody, aby opět utvrdili přihlížející o Grandierově vině. Kolem jeho hlavy létala moucha. „To je ďábel, který už na Grandiera čeká, aby ho vzal do pekel.“
Muselo to být příšerné divadlo, které dokonce pohnulo jedním z knězových nepřátel, aby k němu přistoupil a poprosil o odpuštění. Jiný úředník mu přislíbil, že bude moci ještě před smrtí k lidu promluvit a před upálením ho nechají uškrtit.
Grandier byl připevněn ke kůlu železným kruhem. Mluvit ho však nenechali. Začali na něho lít tolik svěcené vody, že ho málem utopili. Když se nadechoval podruhé, jeden z mnichů v zoufalství začal líbal Grandiera tak vášnivě, že opět promluvit nemohl. Mezitím přinesl jiný mnich kříž a žádal, aby ho odsouzený políbil. Přitom ho s ním tloukl tak, až mu celý obličej rozbil. Grandier svou snahu o promluvu k davu vzdal.
Přistoupili katovi holomci a chtěli ho uškrtit. Jenže proradní mniši připravený provaz tak zauzlovali, že byl nepoužitelný. „Tak se plní vaše sliby?!“ zakřičel zoufalý Urbain. Páter Laktanc, jeden z nejhorších trýznitelů, přiskočil k hranici a zběsile ji začal zapalovat ze všech stran. Z posledních sil na něho Urbain seslal kletbu: „Otče Laktanci, zvu tě, ode dneška za měsíc, před boží soudnou stolici.“
Diváci už nechtěli být účastni hrozného představení a volali, aby byl Grandier milosrdně uškrcen. K hořící hranici už se ale nikdo dostat nemohl. „Bože, v tebe doufám, smiluj se nade mnou, Bože!“ byla jeho poslední slova, než zaživa uhořel.
Na závěr je dlužno doplnit, že za několik dní poté, se na rozích domů objevily opisy smlouvy mezi Grandierem a ďáblem. Páter Laktanc opravdu za měsíc v hrozných bolestech opustil náš svět (snad ho vzal čert). Za mnoho let se přiznala jedna stará žena, že bývala jeptiškou v loundunském klášteře. Strašení, kterým to všechno začalo, způsobovala ona a některé její přítelkyně. Chtěly se tak jen pobavit. Výčitky svědomí, které pociťovala, už ale Grandierovi život nevrátily.
