Čarodějnické procesy XXI.: Voda není svědek ani soudce

Nechce se ani věřit, že existovala země, v níž se za čarodějnictví neupalovalo, nepopravovalo a lidé nebyli týráni na mučidlech. Nejtvrdším trestem v Nizozemí bylo vyhnanství. Několik případů odpravení člověka za spolky s ďáblem se sice vyskytly, ale proti okolnímu světu to bylo zrnko písku v moři.

Zatímco v Německu, Francii a dalších zemích, končilo na hranicích neskutečné množství lidí, kterým nebylo nic prokázáno, v Nizozemí tomu bylo naopak. Na začátku patnáctého století se trestalo čarodějnictví opravdu velice mírně. Když roku 1408 poblíž Bruselu jistá žena škodila kouzly a čarami své sousedce, bylo jí určeno jako trest vykonání pouti. O rok později byly označeny další tři ženy za ďáblovy společnice a spravila to pokuta. K nejpřísnějšímu trestu byla odsouzena roku 1417 žena, které čarodějnictví přímo prokázali. Vypověděli ji ze země na padesát let. Ojedinělý případ se stal v provincii Zutphen, kde byla jedna děvečka upálena. Jinak se stále vše řešilo pokutou a vyhoštěním.

Ke změně došlo až za působení vévody Karla z Gelderenu. Na jeho příkaz byl upálen blíže neurčený počet žen. Poté už se sem tam nějaké případy, které končily hranicí, objevily. Roku 1564 putovala jedna žena přímo ze špitálu v Amsterodamu do katových rukou. Byla vážně nemocná a z polovědomí mumlala něco o ďáblu a čarodějnictví. Bez váhání a bez ohledu na její zdravotní stav ji odvlekli do vězení a podrobili tortuře. Přiznala se ke všemu. I k tomu, že proměňovala peníze v kobylince a měla milostný poměr se samotným ďáblem. Byla odsouzena k upálení zaživa. Už se této hrozné smrti nedočkala. Zemřela druhý den ve vězení. Mrtvé tělo kat upálil na hranici.

Z našeho vyprávění je jistě už jasné, že hodně záleželo na soudcích a jejich zdravém úsudku. Pokud byl ve vedení města člověk věřící této pověře, nebylo úniku. Možná, že se právě roku 1566 vedení města vyměnilo, protože toho času se stala v sirotčinci v Amsterodamu další příhoda s posedlostí ďáblem. Děti dostávaly křeče, válely se po podlaze a z úst jim tekla pěna. Proklínaly, koho znaly. Boha, duchovního, který sloužil v ústavu, a své vychovatele.

Viník jejich ochoření se našel brzy. Stará žena, která se v okolí živila pouličním prodejem, byla tím pravým objektem. Konšelé celou věc vyšetřili a zjistili, že sirotci chtěli upozornit na nedobré zacházení. Místo toho, aby nastoupil kat a začalo se vyšetřovat, rozendali děti do rodin. Všichni se rázem uzdravili. Stařena byla bez újmy na zdraví propuštěna.  

Podobných případů, kdy se vše vyřešilo bez toho, že by to stálo jediný lidský život, byla velká spousta. Jako by Nizozemí bylo ode všeho odtrženo a panoval tu pouze zdravý rozum. Dokazuje to i další příhoda, kdy byla ze zločinu čarodějnictví obviněna roku 1593 žena, které už tortura hrozila. Obrátila se k vrchní soudní instanci a byla osvobozena. Dokonce musel žalobce zaplatit soudní výlohy.

Pokud se neutopí, tak bude upálena.

Soudci, kteří rozhodli o jejím propuštění, zažádali ještě téhož roku univerzitu v Leidenu o jeden znalecký posudek. „Je možné při vyšetřování použít jako důkaz zkoušku vodou?“ Voda by podle některých vykladačů práva neměla čarodějnici přijmout a ta bude plavat na hladině. Profesoři zmíněné univerzity poslali písemné dobrozdání, ve kterém tuto zkoušku odmítli. Vysvětlení mi přijde velice logické a nápadité: „Voda nemůže sama o sobě v té věci nikomu poradit a není schopna činit jakékoliv závěry.“ Na konci byl ještě dodatek: „Proč země dovolí, aby po ní čarodějnice chodily a také je neodmítne. A co teprve vzduch. Ten může dovolit, aby ho bezbožné ženy dýchaly? Ženy jsou do vody kladeny na plocho a množství sukní způsobí, že plavou jako loďka. Pokud jsou do vody kladeny obnažené, zákonitě se utopí. A tím je prokázána jejich nevina.“

Škoda, že se zdravý rozum a logické názory, nešíří stejnou rychlostí jako hloupost a pověry.

Kronika děsu





Přidat komentář