Ačkoliv se, jak bylo řečeno v minulém díle, v Nizozemí čarodějnické procesy téměř nekonaly, jeden rok byl v tomto ohledu naprosto výjimečným. Obdobím, kdy i tato země zešílela, byl rok 1595. V každé zemi byl pro pronásledování lidí nějaký skrytý nebo i zjevný důvod. Ať už to byla snaha se obohatit nebo se zbavit svých nepřátel. V tomto příběhu se jednalo o důvody politické.
Roku 1581 došlo v Nizozemí k revoluci, která měla za cíl nezávislost. Revoluce se sice podařila, lidé s jejím výsledkem spokojeni nebyli. Nizozemská buržoazie, která se dostala k moci, mnoho dobrého svému lidu nepřinesla. Rolníci se bouřili a na mnohých místech docházelo k lokálním povstáním. Bylo potřeba ukázat, kdo je tady neomezeným pánem.
Nejhorší situace byla v Utrechtu. A právě tam se vydáme po stopách mučedníků a mučitelů. Když kdosi přišel s podezřením, že se na jedné louce v Amersfoortu slétají čarodějnice ze širokého okolí, aby tu provozovaly nečisté praktiky, bylo potřeba zakročit. Nastalo velké zatýkání.
Při výsleších, právem útrpným, se lidé přiznávali k nejneuvěřitelnějším událostem. Například sedlák Volker Dirksz na sebe při výslechu prozradil, že dostal od zlého ducha kamizolu, s jejíž pomocí se dokáže proměnit v kocoura nebo vlka. Zato musel se svými syny roztrhat sousedovy krávy. Pochopitelně v podobách vlčích. To, že se společně vydávali na zmíněnou louku na sabaty, už nebylo potřeba dokazovat. Dirksz byl označen za zlomyslného čarodějníka a skončil na hranici.
V dalším příběhu vystupovaly jako hlavní svědkové děti, jejichž matka skončila v plamenech. Nevím, jestli je přinutili mučením, nebo jim něčím vyhrožovali, jisté však je, že děti hodily do spárů inkvizice dalšího člena své rodiny, dědečka Volkera Hendrikse. Znovuzavedená zkouška vodou se u něho zdála nejednoznačná, a tak se přistoupilo přímo k mučení.
Mezitím se podezření rozšířilo na další členy rodiny Hendriksů. Volkerovu sedmnáctiletou dceru a tři syny, ve věku od osmi do čtrnácti let. Přiznání ke zlým činům na sebe nenechalo dlouho čekat. Dívka pomocí kouzel přivolávala krupobití a její bratři se od ďábla naučili zajímavým způsobem stloukat máslo. Zabodli nůž do stromu a počkali, až z rukojeti bude prýštit mléko. To pochytali a v odvodňovacím příkopu vyrobili konečný produkt – máslo.
Soudcové byli zděšeni. Ne však tím, jaká kupa nesmyslů se ze zmučených lidí sype, ale tím, že v křesťanských zemích se provádějí tak nečisté věci. Rozsudek byl strašný. Otec a jeho dcera byli zaživa upáleni. Chlapci museli popravě přihlížet, poté byli zbičování a odvedeni do vězení.
Podobná situace nastala téhož roku v Astenu. Majitel panství, který se sem přiženil, Bernard van Merode, se rozhodně s nikým nemazlil. Dvaadvacet žen zde bylo obviněno z čarodějnictví. Všechny obviněné byly dopraveny na zámek a tam krutě zmučeny.
Lidé se rozhodli nemlčet a zakročit. Tentokrát nešlo jen o několik rozzlobených sedláků. V čele protestujících šli místní šlechtici, duchovní a příslušníci měšťanského stavu. Začali horečně shromažďovat materiál na obranu svých blízkých a sousedů. Astenský farář Jakobus van Baerle podal stížnost samotnému biskupovi. Šalamounsky mu vysvětlil, že kruté zacházení s nevinnými křesťany ubližuje samotné církvi svaté.
Než stihl kdokoliv zasáhnout ve prospěch mučených obětí, jedna žena svým zraněním podlehla. Vlastně – ďábel ji zahubil, aby nemohla u soudu vyjevit pravdu. Tak to bylo okolnímu světu vysvětleno. Její tělo bylo v tichosti zahrabáno za hřbitovem. Lidé v Astenu byli, podle mého názoru, zvláště srdnatí. Požádali biskupa o dovolení ubožačku vykopat. Farář ji prohlédl a zjistil, že je její tělo zmrzačeno následkem hrozného mučení. Následovala opět velice obšírná zpráva pro biskupa se svědectvím jedné ženy, která přísahala, že vše, co proti astenským svědčila, bylo na ní vynuceno násilím.
Ledy se pohnuly. Vláda v Bruselu nejprve zakázala zkoušku vodou a oznámila Merodemu, že si počíná protizákonně.
Možná by vše tímto utichlo, kdyby se nepodařilo jedné ženě uprchnout z vězení. Věděla, že se nesmí dostat zpět do rukou hraběte. Útěk byl jasným důkazem viny. Ona zariskovala a přišla do Astenu na radnici. Tam jí vydali písemné osvědčení, že ona i její manžel jsou počestnými občany města. S touto listinou se odebrala za biskupem, který ji i jejího manžela zprostil obvinění. Zároveň jim doporučil z Brabantska se odstěhovat. Jelikož jako poddaná hraběte Merodeho neoprávněně prchla, může jí hrozit další postih.
To už se ale vše blížilo ke svému zdárnému konci. Konšelé, kteří měli za úkol čarodějnice odsuzovat, odmítli další spolupráci. Merode, tak jako mnoho jemu podobných, reagoval jako rozzuřený býk. Sám čarodějnice vyhledával, vyslýchal a odsuzoval. K ruce mu bylo několik stejně zvrácených zrůd. Jeden místní šlechtic společně s knězem se obrátil na nejvyšší místa v provincii a podal o hrůzách v Astenu podrobnou zprávu.
Začaly výslechy, tentokrát z druhé strany. 10. prosince 1595 byl vyzván samotný Merode, aby se dostavil před zmocněnce a převzal za celou záležitost odpovědnost. Z pochopitelných důvodů svůj příchod odkládal. Dostavil se až 27. prosince.
Jak on a jeho přisluhovači dopadli, v mých zdrojích psáno není. Důležitější však je, že tímto vše skončilo. A to jen díky statečnosti místních lidí. Celá hrůza trvala pouhý rok. Napadá mě otázka: "Proč se v ostatních zemích chovali lidé jako ovce?"
Než Nizozemsko definitivně opustíme, dovolte mi malou, ale krásnou tečku na závěr. V Oudewateru nedaleko Utrechtu, kde se odehrával první příběh, měli váhu, která byla privilegována od císaře Karla V. Měla sloužit k vážení čarodějnic. Jak známo, každá ďáblova pomocnice musí létat povětřím. Logicky je tedy velice lehká. Zkouška vážením se využívala všude. Páni soudci odhadli váhu a pak porovnali svůj odhad se skutečností. Jak jednoduché! Označit subtilní ženu za metrákovou panímámu a pak zjistit, že má sotva polovinu. V Oudewateru to pojali obráceně. Po zvážení byl každému vydán certifikát o tom, že tělesná hmotnost zcela odpovídá skutečnosti. V okolí Utrechtu to od té doby vypadalo jako v nějakém poutním místě. Davy lidí se sem hrnuly, aby získaly správné osvědčení.
