Pouhé čtyři roky po popravě pradleny Ann Gloverové přichází opravdové šílenství. Dodnes není přesně jasné, co bylo tím impulzem, který rozpoutal toto čarodějnické běsnění. Podle některých zdrojů za posedlostí dívek stála otrava námelem, podle jiných se dívky bály svých puritánských rodičů, za jejichž zády provozovaly černou magii. Nebo se prostě jen nudily.
Za celé nadcházející šílenství je nevědomky zodpovědný salemský duchovní, reverend Paris. Před tím, než se stal místním reverendem, býval obchodníkem na Barbadosu. Odtud si do svého nového působiště přivezl dva otroky, Titubu a jejího manžela Johna, kterého zvali Indián. Tituba měla na starosti dvě děti, devítiletou Parisovu dceru Betty a jeho neteř jedenáctiletou Abigail.
Tituba se zřejmě se svým osudem docela dobře smířila, protože se nezdá, že by vůči rodině, které sloužila, pociťovala jakoukoliv zášť. Za dlouhých zimních večerů vzpomínala na Barbados a zvědavým děvčatům vyprávěla různé historky, do kterých zakomponovala i voodoo. Pomalu se ku dvěma posluchačkám přidávaly další, až jich do kuchyně chodívalo osm, ve věku od dvanácti do dvaceti let.
Děvčata příběhy vzrušovaly o to více, že jejich komunita žila jako v klášteře. Vše bylo zapovězeno. To, co se stalo, bylo (podle mého názoru) jen logickým pokračováním celého děje. Děvčatům přestalo stačit jen naslouchat, ale chtěly i vyzkoušet. Zhotovily si věšteckou kouli z bílého vejce a pomocí sklenice vody si vzájemně hádaly budoucnost. Konečně nějaké vzrůšo na tomto nudném místě!
Jejich snahy tak trochu připomínají Erbenovu baladu „Štědrý večer.“ Tady sice dívky nenahlížejí do díry v ledu, aby viděly svého budoucího ženicha, ale do sklenice s vodou. Výsledek je tentýž. Jedna ze salemských dívek vidí obraz rakve. A je po legraci. Přichází leden roku 1692, kdy Betty a Abigail dostávají nevysvětlitelné záchvaty.
Reverend Paris, otec a strýc děvčat, konzultuje celou záležitost se svými kolegy, okolními duchovními. Ti radí modlitby a přísné dodržování půstu. Určitě není potřeba dodávat, že výsledek byl nulový. Hlad prostě zlého ducha nevyhnal. Byl povolán lékař William Griggs. Prohlédl děvčata, ale jelikož na nich neshledal žádnou fyzickou odchylku, prohlásil, že jsou očarované. Podezření se tedy potvrdilo.
Přistoupilo se k organizovaným modlitbám. To bylo snad ještě horší. Betty zahodila podávanou bibli a Abigail popadla v krbu hořící poleno, se kterým běhala po domě. Jednou z těch, koho nastalá situace velice znepokojila, byla otrokyně Tituba. Bylo jí dívek líto. Proto se rozhodla konat na vlastní pěst. Upekla těsto, do kterého přidala moč Betty i Abigail. Pak dala těsto sežrat psovi a čekala na výsledek. Tím mělo být přenesení posedlosti na psa a prozrazení toho, kdo má celou situaci na svědomí.
Jenže pes se po požití těsta k ničemu neměl. O kom se to ale rozhodně říci nedalo, byl reverend Paris. Když se dozvěděl o pohanských praktikách, které se děly v jeho domě, byl rozžhavený doběla. Malá Betty dostává záchvat a v křečích sténá jméno Tituba. Pokud by se reverend zachoval jako normální, logicky myslící člověk, který nad pošetilostí malých holek mávne rukou, možná by k žádným záchvatům nedošlo. A tím pádem ani k žádným procesům. Jenže to pověrčivého muže ani nenapadlo.
Kde tedy hledat viníka či viníky utrpení, které musely dívky prožívat? Každá společnost vždy nejprve sáhne po těch, co se nějak odlišují. Být jiným se prostě nevyplácí. A kdo v celém Salemu přímo svítí svou odlišností? Kdo jiný nežli černá otrokyně Tituba. Ale to je málo. Proto jsou obviněny ještě další dvě ženy. Sára Goodová, žena nádeníka, která má doma několik dětí a manžela, jenž si žije svým životem. Proto je nucena chodit žebrat, aby své děti uživila. A také, aby měla co nacpat do své dýmky, kterou z úst téměř nevyndává. Druhou je taktéž Sarah, ale Osbornová. Ta je zase u přísných puritánů v nemilosti proto, že jako vdova žila se svým sluhou a pak si ho vzala. No, to se přeci v téhle upjaté společnosti nedělá. Příště nás tedy čeká soud, který zahájí rok trvající šílenství.
