Muž, o kterém bude dnes řeč, se narodil pravděpodobně roku 1620 jako syn puritánského duchovního ze Suffolku. Jmenoval se Matthew Hopkins a Bůh mu rozhodně dlouhý život nepopřál. Asi věděl proč. Hopkins vystudoval práva a chvíli tuto praxi provozoval. Jenže se mu nedařilo zdaleka tak, jak si představoval, a tak byl rozhodnutý si najít jinou obživu. Odchází tedy do sousedního hrabství Essexu. Podle jeho verze mu jeho právnická praxe velice dobře funguje, jenže ho začala pronásledovat skupina čarodějnic, která mu usiluje o život. Jak to bylo doopravdy, nikdo neví. Výsledek je ale stejný.
Rozhlašuje o sobě, že zná prostředky, kterými lze stoprocentně odhalit každou čarodějnici a že je určitě v zájmu slušných lidí, aby společnost těchto živlů zbavil. A nebude požadovat mnoho. Za jednu odklizenou ďáblovu posluhovačku jen dvacet šilinků. Sám sebe označí jako generálního vyhledavače čarodějnic a čeká, jestli jeho chvástání zabere.
Podařilo se. V Anglii zuří už tři roky občanská válka a vrchnost se zřejmě domnívá, že by mohl Hopkins nastalé zmatky trochu zmírnit. Jak velkou chybu udělali, když mu dali volnou ruku, poznají vzápětí. Do dějin Anglie vstupuje jeden z nejhorších lovců čarodějnic.
Úřady vyšly Hopkinsovi vstříc a vydaly nařízení, aby každý, kdo pojme podezření na nějakou osobu, toto okamžitě nahlásil. Udání se jen množila. Každý měl někoho, kdo mu nebyl po chuti a koho by se rád zbavil. To nebyl ale jediný zdroj jeho informací. Jelikož to byl člověk podlý, sbíral klepy a nechával si podávat zprávy, kdo je v té které vesnici nežádoucí. Lidé udávali místní chudáky a ty, kteří se nějak lišili.
Na majetku obžalovaných Hopkinsovi nezáleželo. Neměl by z něho stejně nic. On nepracoval tak, jako jinde ve světě, metodou - nejprve poprava, poté konfiskace. Jeho mzda byla úkolová. Třetím zdrojem informací o čarodějnických rejdištích byli jeho vyzvědači. Posílal je do míst, která hodlal v nejbližší době navštívit a potřeboval vědět, kdo bude proti němu. Vše bylo tedy dokonale promyšleno.
Dokonce dokázal i obejít zákon o zákazu používání fyzické tortury. Bylo to jednoduché. Zkoušky vodou a jehlou zakázány nebyly. Dalším jeho trikem bylo zabraňování lidem ve spánku, držení o hladu a žízni. Ti nejodolnější vydrželi i pět dní. Pak se většinou každý přiznal, jen aby už měl klid. I přesto, že věděl, že je to cesta na popraviště.
První obětí, na které si mohl své praktiky vyzkoušet, byla osmdesátiletá jednonohá stařena Elisabeth Clarková. V noci 21. března roku 1645 k ní jsou poslány čtyři ženy, aby prohlédly její tělo a odhalily místo označené ďáblem. Našly rovnou tři. Ženám bylo poručeno Clarkovou hlídat. Čekalo se na příchod jejích pomocníků – skřetů. Když se po tři dny neukázali, nastoupili na hlídku Hopkins se svým pomocníkem Johnem Stearbnem, který byl stejného ražení. A co se nestalo! Skřítkové se dostavili. Cesta na popraviště byla volná. A nejen pro Clarkovou. Rozjel se proces s osmatřiceti obviněnými. Jednadvacet z nich nepřežilo.
A mohlo se jít dál, do dalšího působiště. Jednou z příštích obětí se měl stát duchovní John Lowes. Jednoho večera se u tohoto osmdesátiletého muže objevil Hopkins se svým společníkem. Obvinil ho z několika zlých skutků. Mezi nimi bylo i potopení lodi pomocí kouzel, na níž zahynulo čtrnáct lidí. Kněz se urputně nařčení bránil. Vzpomněl si až po čtyřech dnech, kdy ho neustále bili a zabraňovali ve spánku. Podepsal přiznání a s tím rozsudek smrti. Když mu dali pokoj, vše odvolal.
Přistoupilo se ke zkoušce vodou. Farář se neutopil, tudíž byl prohlášen za čarodějníka. Byl převezen do města Bury St Edmundts. Tam už čekalo dalších čtyřicet zoufalců na oprátku. Knězi bylo povoleno před popravou přečíst své vlastní kázání. Jaký skutek milosrdenství! Hopkins za své služby obdržel pěknou sumu peněz. Byl se sebou náramně spokojený a už si vyhlížel další místo, kde udělá pořádek.
Oba muži táhli od města k městu a s sebou vláčeli ještě jednoho společníka – smrt. Mezitím se však nad nimi začaly stahovat mraky. Hopkins totiž netušil, že v případě Johna Lowese šlápl poněkud vedle. Starý kněz měl mnoho přátel, mezi nimi i vlivného biskupa Hutchinsona. Jestli on se postaral o další sled událostí, to nemohu s jistotou říci. Jisté však je, že v září roku 1645 vyšla v novinách zpráva o procesech, které Hopkins vedl. Nebylo to nic moc útočného. Spíše jen varování pro soudce, kteří ortely podepisovali. Bylo jim doporučeno, aby byli ve věci opatrnější. Přeci jen jde o lidské životy. To už jich měli na svědomí přes dvě stě padesát.
Hopkinse novinový článek rozlítil doběla. Odpovědí bylo několik dalších životů. Když zjistil, že lidé i úřady začínají být proti němu, rozhodl se získat si ztracenou autoritu zpět. Napsal do města Huntingdonu, že brzy jeho obyvatele poctí svou návštěvou a uklidí jim tam. Jak na to Huntingdonští odpověděli? Dozvíme se v příštím díle.
