Hlavní dvě čarodějnice máme z krku a Tituba sedí pěkně v chládku, tak už by mohl být konečně klid. Kdepak, teď to teprve začne. Je přeci potřeba najít toho tajemného bělovlasého černě oděného muže, který lapá do svých ďábelských osidel nevinné křesťanské duše. Netrvalo dlouho, a i on byl odhalen. Tentokrát hledači trochu zariskovali. Za přisluhovače samotného ďábla byl označen lodní kapitán John Alden z Bostonu, proslavený široko daleko svým hrdinstvím na moři i v boji proti indiánům.
Byl květen roku 1692 a Aldenovi přišlo přeci jen předvolání. Měl se dostavit do Salemu k soudu. Opět si posedaly posedlé dívky a mohlo se začít. Pokud by se nejednalo o věc tak závažnou, mohli bychom říci, že nám naše děvčata nacvičila pro velký úspěch pokračování minulého divadelního představení. Dívky se povalovaly po zemi zmítány v křečích. Sotva se jich Alden dotkl, byla posedlost ta tam. Už nebylo potřeba dalších svědectví. Bylo jasné, že jako vůdce čarodějnické sekty ovládá zlé duchy, které dívky sužují.
Co teď s ním? Zavřít ho s ostatními (už bylo několik dalších občanů Salemu uvězněno) do vězení si netroufali. Dali ho tedy do domácího vězení. Naštěstí pro něho. Buď stráže obelstil, nebo mezi nimi našel spřízněnou duši. Jisté je, že uprchl. Skryl se u přátel ve městě Duxbury, které bylo od Salemu vzdálené asi padesát kilometrů. Zemřel v roce 1701 nebo 1702 ve věku sedmdesáti pěti let.
Mnohem hůře to dopadlo s jedním z nejrozumnějších mužů, který v Salemu žil. Byl to farmář a hostinský John Proctor, otec pěti dětí, z nichž nejstaršímu synovi bylo osmnáct a nejmladšímu rok. K jeho personálu patřila děvečka Mary Warrenová. Pravděpodobně jí práce příliš nevoněla, a tak se nechala také posednout. Proctor ji ale dokázal vyléčit. Pohrozil jí výpraskem a kupodivu – zlí duchové odletěli. Bohužel, zlé duše salemské zůstávaly.
Mary byla i přesto, že se uzdravila, povolána před soud, aby usedla mezi ostatní oběti. John Proctor navrhl řešení, které by vedlo k ukončení všech těchto nesmyslů. Prohlásil, že by stačil pořádný výprask a bylo by po problému. Jinak bude Salem za chvíli plný čarodějnic a čertů. A to neměl dělat. Taková léčba se hrubě nelíbila ani soudu a pochopitelně ani posedlým dívkám. Ty okamžitě označily za nebezpečnou čarodějnici Proctorovu ženu Elisabeth.
Jako hlavní svědek vystoupil Titubin manžel, John Indián. Tvrdil, že ho přišla Elisabeth jednou v noci navštívit v bílé košili a snažila se ho uškrtit. Dostalo se mu okamžité podpory ze strany dívek. Všechny je nutila, aby se zapsaly do ďáblovy knihy.
Když se John Proctor zastal své manželky, byl obviněn i on. Ještě týž den odjeli na káře do vězení v Bostonu. Zatímco čekali na rozsudek, salemský šerif (rovněž nějaký ctihodný a vážený muž) nevydržel čekání a šel zachránit Proctorův majetek. Odnesl potraviny, nářadí, odvedl dobytek. Nutno dodat, že majetek zachránil zřejmě proto, aby ho neukradl někdo jiný. Proto ho raději předešel.
Na vyloupené farmě zůstala děvečka Mary Warenová s farmářovými malými dětmi. Podle všeho byla Mary tak trochu prostoduchou dívkou. V této napjaté době si šla stěžovat na šerifa, že vykradl farmu jejího zaměstnavatele. A tak se dívky (možná na něčí popud) rozhodly, že Mary hodí na druhý břeh. Z dívky posedlé bude čarodějnice. Chudák Mary nevěděla, co si počít, a tak bylo pro ni nejlepší se znovu připojit k ostatním postiženým dívkám, které bez rozpaků ukazovaly na další a další obyvatele Salemu.
Nebyli ale v Salemu jen lidé buď posedlí nebo zbabělí. Našlo se jich dvaapadesát rozhodnutých proti bezpráví něco podniknout. Sepsali petici, ve které dokazovali, že Proctorovi jsou bezúhonnými občany, kteří nejsou schopni žádné špatnosti. Nic platné. Oba byli, spolu s několika dalšími, odsouzeni k trestu smrti oběšením. Proctorově ženě byl povolen odklad z důvodu těhotenství. Dítě, které nosila, jí zachránilo život.
19. srpna roku 1692 byl John Proctor oběšen. Byl jedním z pěti, který ten den doplatil na lidskou hloupost a nudu pubertálních děvčat. Dalším byl jiný farmář, John Willard, který, coby pomocný strážník, musel zatknout několik osob, o jejichž nevinně byl přesvědčen. Když se svého úřadu vzdal, doplatil na to životem.
Proctorova žena přestála ve vězení těhotenství a v lednu následujícího roku se jí narodil syn, kterému dala jméno John. V květnu roku 1693 je oba propustili.
Jen na doplnění – ve filmu "Čarodějky ze Salemu" byl John Proctor mladý charismatický švihák a jeho žena Elisabeth mladá dívka. Ve skutečnosti bylo Elisabeth čtyřicet a Johnovi o dvacet let více. Nic to ale nemění na skutečnosti, že to byl opravdový muž, který se neváhal zastat své ženy i přesto, že musel tušit, jak to s ním dopadne.
