Každý rozumný člověk by si myslel, že lidé z okolních vesnic a měst budou raději hezky potichu čekat, až se vše přežene a nebudou na sebe zbytečně upozorňovat. Zvěsti o popravách, jako pravidelném salemském rituálu, se pochopitelně brzy rozeběhly po kraji. Jenže lidé nebrali uječené holky jako možné nebezpečí, nýbrž jako poslední záchranu.
Když ve městě Andover, vzdálenému od Salemu sedmnáct kilometrů, onemocněla žena jednoho měšťana na neznámou nemoc, dostala nějaká hlava otevřená skvělý nápad. Pozveme k nám ty slavné dívky, které nám najdou, jestli to není způsobeno vlivem nečistých sil. Nápad se ujal, a tak Salemští posílají dvě zkušené hledačky – Ann Putnamovou, o které byla řeč v minulém díle, a šestnáctiletou Mary Walcottovou.
Děvčata se opravdu činila. Obžalovaných přibývalo přímo geometrickou řadou. Přiznání hned následovala, pochopitelně. Kdo se přiznal, měl šanci, že šibenici unikne. A tak se přiznávali i ti, na které zatím prst některé z dívek neukázal. Vyvolalo to zděšení. Copak je obyvatelstvo Andoveru složeno jen ze samých čarodějníků a čarodějnic?
Holky asi trochu přetáhly strunu. Smírčí soudce Dudley Bradstreet začal mít velké pochybnosti, které vedly k jeho odmítnutí podepsat další příkazy k zatýkání. Dívky se zamyslely a vyplodily teorii, že bude soudce jeden z čarodějníků. A co jeho žena? A bratr? To jsou samozřejmě také ďáblovi přisluhovači. Na poslední chvíli se podařilo celé rodině uprchnout.
Mezitím se andoverské vězení utěšeně plnilo. A právě občané tohoto města sebrali odvahu a zachovali se jako ono dítě v pohádce od Hanse Christiana Andersena. Označili dívky za nemocná a vyšinutá stvoření, před kterými si není nikdo jist životem. A bylo to konečně venku. Poslali petici guvernérovi kolonie Williamu Phipsovi. Ten soudy zastavil. A odpověď? Dala se předpokládat. Dívky obvinily Phipsovu manželku. Pohár přetekl.
Phips nechal rozpustit soud a případy, které ještě nebyly vyřešeny, poslal hlavnímu soudu. Tomu předsedal náš nechvalně známý William Stoughton (odsoudil Rebeccu Nurseovou). Ten rychle odsoudil k trestu smrti tři osoby a vzápětí dalších pět. Opět zasáhl Phips a rozhodl o definitivním ukončení všech procesů. Osm lidí, kteří už byli odsouzeni, propustil. Byl leden roku 1693, kdy vše končí.
Salemské procesy byly od těch evropských odlišné. Nepoužívala se tortura a oběti se neupalovaly. To však vinu těch, kteří za zmařené lidské životy nesou odpovědnost, nikterak nesmývá.
Někteří historikové se snaží dokázat, že dívky vlastně za nic nemohly. Jejich posedlost způsobovala otrava námelem, která byla v té době tak častá. Když jsem si dala dohromady všechny souvislosti, sama pro sebe jsem tuto teorii vyloučila. Každý, nechť si udělá svůj názor sám, kdo je hlavním viníkem. Podle mého názoru je to omezenost dospělých, kteří jsou přesvědčeni, že zákazy a tabuizováním některých témat dokáží něčeho pozitivního. Je to velký omyl. Děti se budou vždy pídit po tom, co jim má být zapovězeno. Jen tady, v salemských procesech, se to ještě spojilo se špatnými povahami některých aktérů.
Popravených nebo jinak postižených lidí bylo v salemských procesech daleko více, než jsme si v našem vyprávění vylíčili. Tak snad jen pro pořádek – devatenáct lidí bylo popraveno, jeden muž umačkán k smrti, sedm lidí zemřelo ve vězení, kolem dvou set lidí bylo obviněno a popraveni byli dokonce i dva podezřelí psi. A co je v celé věci nejstrašnější? To, že byly do vězení zavírány i malé děti, jejichž matky se nechtěly přiznat. A nejen to. Byly dokonce připoutány řetězy. Umíte si představit pětileté dítě, přikované v temné páchnoucí kobce? Malé Dorothy, dcerce jedné popravené čarodějnice, takto ukončili její bezstarostné dětství. Po několika dnech zešílela.
A my opouštíme Salem, ve kterém jeden rok vládlo zlo s andělskými tvářemi, abychom se vydali do Čech, kde na nás ďábel teprve čeká.
